Tentokrát je však možné s potěšením konstatovat, že evropské fondy přispěly na dobrou věc: slovinský režisér Bojan Jablanovec a skupina herců z různých koutů Evropy přišli pod záštitou mezinárodní produkční organizace DNA a české Nové sítě s projektem, který se dokáže zadřít pod kůži hlouběji, než bývá obvyklé. V pražském Alfredovi ve dvoře se o tom bylo možné přesvědčit čtrnáct dní po budapešťské premiéře.
S trochou zlomyslnosti lze Casablanca Therapy popsat jako divadlo zrozené z ducha striptýzu: čtveřice hereček a jejich spoluhráč setrvají více či méně obnažení (spíš více než méně) skoro celé představení. Ale pozor, není to nahota záměrně erotická a už vůbec nemáme co do činění s chladně dokonalými těly profesionálních tanečníků.
Naopak, všechno svlékání je spojeno s pořádnou dávkou trapnosti, a nahota se tak stává výrazem bezbrannosti nebo obnažení v širším smyslu slova. Vše je navíc odlehčeno poctivou dávkou vtipu a sebeironie. Dojde tak třeba na názornou demonstraci toho, jak oprávněné byly obavy expřítelkyně jediného herce na scéně: "Když se dáš k divadlu, budeš tam líbat herečky a poskakovat po jevišti úplně nahej."
Inscenace je však především pastí nastraženou na publikum; o to rafinovanější, že se vše zpočátku tváří úplně nevinně. Dlouho to totiž vypadá, že osou večera bude střípkovité vyprávění absurdního příběhu nekontrolovaně zběsilé lásky jakési dívky k jakémusi Gustavovi: neopětovaný vztah přivede zamilovanou slečnu do blázince a objekt jejího citu k útěku za hranice. Diváci si v této souvislosti mohou užít řadu výstředních nudistických epizod a nejspíš si ani nevšimnou, že se postupem doby začíná pozornost přesouvat od Gustava směrem k nim.
Rafinovaná past, jež se začne nezadržitelně zavírat
Dokud zůstává vztah diváků k hercům jen žertovně nahozeným tématem (třeba na způsob téměř klaunského dvoření se "náhodně" vybrané divačce), je to jen vděčný zdroj legrace. Když ale dojde na zoufalecky zábavný výstup, v němž ležící nahá herečka "oslovuje" diváky prostřednictvím obrazovky notebooku položeného na břiše, začne přituhovat.
Přinejmenším se nelze vyhnout otázce: "Jak se mám, k čertu, na tohle dívat?" Jako na nezávazný žertík? Ale to by bylo trochu hloupé, vždyť chudinka jasně píše, že se necítí moc příjemně a že se jí lepí záda k podlaze... S nezúčastněným zájmem jako v zoo? Jenže právě tomu se zrovna minulá scéna ironicky vysmívala... Nebo přece jen jako na svérázný striptýz? A past se začíná pomalu, leč nezadržitelně zavírat.
Jenže to ještě pořád nebylo všechno - nejnebezpečnější návnadu inscenátoři nechali až na konec. Začalo to nenápadným sdělením, že existují věci, které sice není nezbytně nutné udělat, jenže kdo je neudělá, bude - až se mu to rozleží v hlavě - litovat. Načež se herečky jako obvykle svlékly (to už nikoho nezaskočilo), tentokrát však demonstrativně odložily rovněž náušnice, klíče, doklady i mobilní telefony a fixou si na těle vyznačily několik bodů. Vždy s dodatkem, jaká reakce bude po doteku toho kterého bodu následovat (třeba objetí nebo dětinsky nadšené poskakování).
Tím organizovaná část večera skončila. Hudba ovšem hrála dál, herečky se nemotorně pohupovaly do rytmu a na pozadí běžely titulky "nemyslete tolik" a "udělejte to teď". Diváci zůstali nejistě sedět a kradmo zírali na jeviště i na sebe navzájem v rozpačitém očekávání, kdo si troufne první. Ti statečnější to po chvíli stále trapnějších rozpaků zkusili a dočkali se slibované reakce; ostatní trochu zmateně zatleskali a snažili se co nejnenápadněji vyplížit ze sálu ven. Přiznám se, že jsem patřil ke zbabělejší pasivní většině. A že toho teď - když se mi to rozleželo - docela lituji.
