Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Do Číny se vydal hledat rodiče, při tom narazil na téma obchodování s dětmi

Svět

  6:00
MONTRÉAL - Ve dvou letech se ocitl v sirotčinci v čínské provincii S’-čchuan, o více než rok později jej pak adoptoval nizozemský pár. Gouming Martens ale vždy věděl, že nejde o jeho biologické rodiče. Když dospěl, rozhodl se vypátrat pravdu o svém původu a při tom narazil na téma lukrativního byznysu v prostředí mezinárodních adopcí. O jeho hledání nyní pojednává i dokument, který měl premiéru v listopadu v Amsterdamu.

Jak se do sirotčince dostal, Gouming stále neví. foto: Iva Melíšková, Lidovky.cz

Gouming vlastně přesně neví, kdy se narodil. Podle lékařů to bylo pravděpodobně v roce 1992, ale rodný list, který by tyto domněnky potvrdil, mladík k dispozici nemá. „Narozeniny slavím 6. prosince,” usmívá se v jedné z montréalských kaváren a vysvětluje, že to je datum, kdy se do sirotčince dostal. O tom, že bude ten den slavit narozeniny, rozhodly vychovatelky. Stejně tak o jeho jméně.

Zlomový soudní verdikt. Podruhé jsem se narodila, říká žena, která dosáhla zrušení adopce

„V sirotčinci fungoval takový systém: podle toho, v jakém roce dítě do sirotčince přišlo, dostalo příjmení. Já jsem se do sirotčince dostal v roce psa, který se čínsky řekne gou,” popisuje proceduru výběru jmen. „Moje křestní jméno pak náhodně vybrala vychovatelka,” připojuje.

Na sirotčinec mnoho vzpomínek nemá, nakonec tam na rozdíl od ostatních dětí zůstal jen něco přes rok. Ve třech letech si jej v rámci vcelku nově uzavřené smlouvy o mezinárodních adopcích s Čínou osvojil nizozemský pár a chlapeček s novým příjmením Martens putoval za novým životem na jiný kontinent.

Mezinárodní adopce

Ačkoliv neměl k sirotčinci ani Číně žádné citové vazby, o deset let později chlapec přece jen zatoužil podívat se zpět. Jeho rodiče nakonec s nápadem souhlasili a do Číny ho doprovodili. Goumingovi bylo tou dobou třináct let a hlavou se mu hnala spousta otázek. „Tehdy se člověk dostane do puberty a začne se sám sebe ptát: kdo jsem? Odkud pocházím?” vysvětluje.

Návštěva sirotčince v něm zanechala hluboký dojem. A to hlavně proto, že tam měl možnost vidět děti stejného věku, i ty, s nimiž si v době života v sirotčinci hrával. „To byl ten moment, kdy jsem si uvědomil, že na druhé straně okna, které nás oddělovalo, jsem mohl být já,” přiznává. „Je to zvláštní, začali jsme na stejném místě, ve stejném prostředí, se stejnými šancemi, ale nakonec máme naprosto rozdílné životy.”

Jak moc se od svých vrstevníků ze sirotčince liší, mu potvrzovali svým chováním i lidé na ulici. Stávalo se, že na něj začali mluvit čínsky, protože předpokládali, že díky svému vzezření tento jazyk ovládá. Když jim nerozuměl, reagovali podrážděně. „To mě přinutilo přemýšlet. Ano, nemluvím čínsky, i když jsem tím jazykem mluvíval. Proč, co za tím je?” popisuje své zmatení, které jako třináctiletý chlapec prožíval.

Gouming se do sirotčince dostal ve dvou letech.

Hned po návratu se proto ponořil do studia tohoto jazyka a více se začal zajímat o čínskou kulturu. Uzrálo v něm i další rozhodnutí - dozvědět se více o celé proceduře mezinárodních adopcí, díky níž dostal šanci na lepší život za hranicemi. A ještě jedna otázka uvízla v jeho hlavě, ta úplně nejdůležitější: proč se do sirotčince vůbec dostal.

Na střední škole ho tyto motivy přivedly k tomu, že s tématem mezinárodních adopcí předstoupil před třídu. Čím více informací si ale k referátu zjišťoval, tím více si uvědomoval, že na jeho případu je spousta podivných detailů.

„Byly mi dva roky, když jsem se dostal do sirotčince, což je vcelku vysoký věk, za normálních okolností se do něj dostávají miminka,” vyjmenovává věci, nad nimiž se pozastavil. „Navíc, byl jsem chlapec, což je divné, protože rodiny většinou dávaly k adopci dívky. Chlapci byli totiž více důležití, například pro dědění,“ rozvíjí svou myšlenku dále s tím, že sice mohl být druhorozeným synem, pak ale nedává smysl, že trvalo dva roky, než jej rodiče dali do sirotčince. V rámci politiky jednoho dítěte, která v Číně až do loňského roku panovala, by tím potenciálně čelili velkému riziku, v případě odhalení by museli například zaplatit velmi vysokou pokutu.

„Když jsem nad tím uvažoval, objevil jsem, že se v Číně masivně obchoduje s dětmi, děti jsou unášeny na ulici a prodávány do sirotčince... Pomyslel jsem si, že to by mohl být pravděpodobný scénář.”

20 tisíc unesených ročně

Mezinárodní adopce začaly v Číně fungovat v roce 1992. Projekt byl tehdy spuštěn v reakci na přeplněné sirotčince, v nichž se děti tísnily jako živoucí důkaz restriktivní politiky jednoho dítěte a velké chudoby. Dát je k „dispozici“ i párům za hranicemi se tak jevilo jako nejúčinnější řešení.

Čínská centrální organizace pro adopce tak stanovila pravidla mezinárodních adopcí a pro adoptivní rodiče také povinný příspěvek sirotčincům v řádu několika tisíců dolarů. Že tím ale konstruuje ideální prostředí pro ilegální obchody s dětmi, to už úřad nedomyslel.

Dostupná čísla a fakta ale hovoří za vše. Americké ministerstvo zahraničí například před dvěma lety odhadovalo, že každý rok je v Číně uneseno až 20 tisíc dětí. Děje se tak například na ulici, když příbuzní přestanou dávat na chvíli na děti pozor. Velká část unesených pak končí právě v sirotčincích, které “nálezcům” vyplácí finanční odměny šplhající se k tisícům až deseti tisícům dolarů. Podle serveru BBC přitom platí, že za chlapce se vyplácí dvojnásobné částky než za dívky. Peníze pak končí v kapsách gangů, které děti kradou, i v peněženkách samotných biologických rodičů, kteří své ratolesti dávají k adopci dobrovolně. Sirotčinci se takový obchod vyplatí, protože pak na oplátku dostane nezanedbatelný peněžitý příspěvek od vlády a v případě úspěšné mezinárodní adopce i od adoptivních rodičů.

Jak se v Číně věci mají, se mezinárodní veřejnost ostatně přesvědčila již v roce 2005, kdy vyplul na povrch skandál týkající se sirotčince z provincie Hunan. Jeho zaměstnanci byli usvědčeni z toho, že si od překupníků po několik let kupovali děti, které následně prodávali buď dalším sirotčincům, nebo rodičům za hranicemi. Takto na Západě skončila až tisícovka dětí.

Hlavní aktéři ilegálního obchodu skončili za mřížemi, nicméně ani tak tento šokující případ následovaný přijetím Haagské úmluvy o adopcích v Číně příliš nepřispěl k vymýcení tohoto bolestného problému. Toho důkazem je i nizozemský parlament, kde minulý rok vznikla rada, která se zabývá právě tématem problematických mezinárodních adopcí. Rada v listopadu předstoupila před parlament se zprávou, v níž doporučila, aby byl v zemi projekt mezinárodních adopcí okamžitě zastaven. Jako důvod uvedla neschopnost nizozemských úřadů ověřit, zda nebyly adopce z Číny finančně motivovány.

Jak nizozemský parlament zareaguje, by mělo být jasno v průběhu ledna. Téma je nicméně pro poslance velice citlivé, část z nich totiž děti ze zahraničí v minulosti adoptovala. Podle agentury Reuters jen za rok 2015 bylo do Nizozemí adoptováno přes 300 dětí z jiného kontinentu, ještě před deseti lety šlo ale o číslo až čtyřikrát vyšší.

Intenzivní pátrání

Jak se Gouming do sirotčince dostal, zda byl tak jako tisíce dalších dětí nejdříve unesen a následně prodán, se mladík jen dohaduje. Jediný oficiální dokument, který má k dispozici, je zpráva o jeho nalezení na policejní stanici. Podle Gouminga jde ale o univerzální formulaci, kterou má ve svém dokumentu více adoptovaných Číňanů. Rozhodl se proto odhalit pravdu přímo na místě, v čínském S’-čchuanu.

Podle zprávy byl Gouming nalezen na policejní stanici.

V hlavním městě provincie, v Čcheng-tu, se pokusil najít jakékoliv dokumenty, které by mu pomohly osvětlit jeho osud. Žádná policejní stanice, kterou navštívil, ale neměla ve svých papírech zmínku o tom, že by zde byl v roce 1994 nalezen dvouletý chlapec. A ani nikde jinde se o svém osudu nedozvěděl víc, dokonce ani v archivech sirotčince.

Spojil se přitom rovněž s organizacemi, které pomáhají dětem a jejich rodičům, aby k sobě i po letech rozdělení mohli nalézt cestu. Vystoupil v několika televizích, které o jeho osud projevily zájem, dokonce se sešel se třemi rodinami, které po shlédnutí reportáže uvěřily, že je jejich syn. Tato setkání rovněž zobrazuje dokument The Lost Son (Ztracený syn), který měl premiéru 18. listopadu v Amsterdamu. Příběh rodin, s nimiž se setkal, se ale většinou rozcházel s tím Goumingovým, a tak jeho hledání nakonec skončilo neúspěchem.

Přesto nyní čtyřiadvacetiletý mladík, který se před půl rokem přestěhoval kvůli doktorskému studiu lingvistiky do Kanady, hodnotí svou misi převážně pozitivně. Jednak proto, že se mu v Číně díky rozboru videa, které jeho rodiče pořídili těsně po adopci a kde hovoří čínsky, podařilo identifikovat, z které části provincie S’-čchuan přibližně pochází.

Co je ale hlavní, během svého hledání si uvědomil jednu důležitou věc. A totiž že největší obětí nakonec nemusí být on sám, jako spíš jeho biologičtí rodiče. „Mluvil jsem s jedním rodičem, který mi řekl, že by pro něj bylo lepší vědět, že je jeho dítě mrtvé, než nevědět, co se s ním stalo,“ líčí Gouming později ve svém montréalském bytě s odkazem na příběh páru, jejichž syn zmizel beze stopy.

To naprosto změnilo jeho perspektivu. „Jde o to, že já dokážu žít bez toho, aniž bych své biologické rodiče poznal. Ale z pohledu mých biologických rodičů pro ně budu vždy jejich dítě, ať se stane cokoliv. Oni s tím budou bojovat celý svůj život,“ poukazuje na variantu, že se ho rodina mohla vzdát nedobrovolně. „Cítil jsem proto jako svou povinnost stát se pro své biologické rodiče vystopovatelným a pomoci jim tak ukončit jejich boj,“ dodává, proč se rozhodl poskytnout své DNA a nechat ho v Číně zavést do národní databáze.

„Pokud mě budou chtít najít, najdou mě. Pokud nebudou chtít, i to je v pořádku,“ krčí rameny. „Chtěl jsem jim jen dát příležitost.“

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...