Se zájmem jsem si v poslední víkendové příloze (LN-Orientace, 25.7. 2009, str.22) přečetl esej prof. Pavla Barši "Nenápadný půvab depolitizace". Podobně jako u jiných textů autora jsem byl potěšen inteligentním čtením a dobrou argumentací, nicméně s některými názory si dovoluji hrubě nesouhlasit. Do izolace české komunisty nežene žádná pravicová antikomunistická hysterie, ale oni sami. Narozdíl od svých pragmatičtějších souvěrců ve většině zemí byvšího východního bloku neprošli čeští komunisté žádnou, byť jen kosmetickou modernizací a listopadovým převratem zůstali nedotčeni se stejnou panenskou nevinností jako nejkonzervativnější kruhy katolické církve druhým vatikánským koncilem. Pokud jejich čelní představitelé protestují proti výbornému dokumentu o procesu s Miladou Horákovou, připomínajícím inkviziční zločiny jejich předchůdců (navíc sestávajícího převážně ze záběrů, které nenatočil žádný zlovolný pravičák, ale tito předchůdci sami), od nichž se ve stylu chytré horákyně distancují/nedistancují, pak k jejich ostrakizaci není zapotřebí žádného pravicového moralismu. A pokud ještě jeden z jejich rovněž čelných soudruhů poslanců korunuje příslušné námitky prohlášením na kameru, že Milada a Horáková a spol. byli obviněni ze špionářže a tu přece trestá každý stát, pak je debata o komunistech čistě akademickou, od reality vzdálenou politologickou teorií. Manichejské dělení na dobro a zlo a normalitu a abnormalitu na základě politické barvy je dozajista pošetilé, pokud však někdo překračuje hranice selského rozumu a toho nejjzákaldnějšího common sense, pak si ve standardním politickém systému liberální demokracie o svou izolaci koleduje sám. Plnoprávná účast v jakékoliv politické debatě totiž přepdpokládá alespoň minimální dávku sebereflexe.
Se zájmem jsem si v poslední víkendové příloze (LN-Orientace, 25.7. 2009, str.22) přečetl esej prof. Pavla Barši "Nenápadný půvab depolitizace". Podobně jako u jiných textů autora jsem byl potěšen inteligentním čtením a dobrou argumentací, nicméně s některými názory si dovoluji hrubě nesouhlasit. Do izolace české komunisty nežene žádná pravicová antikomunistická hysterie, ale oni sami. Narozdíl od svých pragmatičtějších souvěrců ve většině zemí byvšího východního bloku neprošli čeští komunisté žádnou, byť jen kosmetickou modernizací a listopadovým převratem zůstali nedotčeni se stejnou panenskou nevinností jako nejkonzervativnější kruhy katolické církve druhým vatikánským koncilem. Pokud jejich čelní představitelé protestují proti výbornému dokumentu o procesu s Miladou Horákovou, připomínajícím inkviziční zločiny jejich předchůdců (navíc sestávajícího převážně ze záběrů, které nenatočil žádný zlovolný pravičák, ale tito předchůdci sami), od nichž se ve stylu chytré horákyně distancují/nedistancují, pak k jejich ostrakizaci není zapotřebí žádného pravicového moralismu. A pokud ještě jeden z jejich rovněž čelných soudruhů poslanců korunuje příslušné námitky prohlášením na kameru, že Milada a Horáková a spol. byli obviněni ze špionářže a tu přece trestá každý stát, pak je debata o komunistech čistě akademickou, od reality vzdálenou politologickou teorií. Manichejské dělení na dobro a zlo a normalitu a abnormalitu na základě politické barvy je dozajista pošetilé, pokud však někdo překračuje hranice selského rozumu a toho nejjzákaldnějšího common sense, pak si ve standardním politickém systému liberální demokracie o svou izolaci koleduje sám. Plnoprávná účast v jakékoliv politické debatě totiž přepdpokládá alespoň minimální dávku sebereflexe.
