Jak bizarní a nevyzpytatelný je svět zpravodajců a špionů, poodhaluje článek spisovatele Malcolma Gladwella v časopisu The New Yorker nazvaný přeneseně Pandora's Briefcase (Pandořin kufřík).
Gladwell čerpá z několika knih, středem jeho vyprávění je však slavný případ, který se udál za druhé světové války. Koncem dubna roku 1943 vyplavilo moře u španělského pobřeží mrtvolu muže v uniformě, který byl podle dokladů identifikován jako major britského královského námořnictva William Martin. Mrtvola měla u sebe kufřík, který Španělé otevřeli v přítomnosti přivolaného britského konzula Francise Haseldena. Uvnitř bylo hned několik dokumentů a zapečetěná obálka. (Na tomto místě se sluší podotknout, že Španělsko bylo sice oficiálně neutrální zemí, ale jeho vojenský režim v čele s generálem Frankem stál na straně nacistického Německa.)
Španělé nabídli dokumenty s obálkou Haseldenovi, ten ale odmítl s tím, že si je převezme britská armáda. Zhruba v téže době se o mrtvole a o kufříku dozvěděli Němci. S pomocí nejmenovaného generála se dostali k obálce, kterou opatrně otevřeli, obsah dokumentů v ní ofotili a zase obálku uzavřeli. Sdělení, které našli uvnitř, je šokovalo - major byl kurýr, který převážel osobní dopis od generála Archibalda Nyeho, jednoho z čelních představitelů vrchního velení britské armády, generálovi Haroldu Alexanderovi, který sloužil pod Eisenhowerem v Tunisku.
Obsah dopisu prozrazoval plány spojenců na invazi z Afriky do Evropy - Američané a Britové podle něj plánovali vylodění v Řecku a na Sardinii. Hitler následně převelel do Řecka jednu celou tankovou divizi z Francie. Začátkem července 1943 se však spojenci vylodili na Sicílii. Němci se jinými slovy stali obětí šikovně naaranžovaného podvodu - akce britských tajných služeb nazvané "Mincemeat" (Mleté maso).
Gladwell na tomto konkrétním případu ilustruje, jak velkou roli hraje ve zpravodajské branži lidská nedokonalost, respektive osobní pohnutky aktérů jednotlivých kauz. Kdyby si Němci dali jen trochu víc práce s analýzou, přišli by na to, že spousta věcí nehraje. Například mrtvola muže byla podle stupně rozkladu v moři týden, nenesla však ani stopy po okusování rybami nebo kraby. Pravda, podotýká Gladwell, Němci nemohli a nechtěli riskovat výslech člověka, který mrtvolu ohledával, přesto existoval způsob, jak si takové informace opatřit.
Problém byl v tom, že na tom konkrétní lidé ani neměli zájem. Šlo jmenovitě o šéfa německé rozvědky ve Španělsku Karla-Ericha Kühlenthala, který dokument osobně dopravil do Berlína. Kühlenthal nebyl právě lumen a bál se, že dřív nebo později o své místo přijde (jedním z jeho zdrojů byl Juan Pujol García, který byl ve skutečnosti dvojitý agent). Navíc měl v rodině židovské předky, chtěl se proto v Berlíně zavděčit za každou cenu.
Druhou klíčovou figurou případu byl jeden z předních analytiků Hitlerovy tajné služby, baron Alexis von Roenne, který ve skutečnosti vůdce nenáviděl a dělal všechno pro to, aby sabotoval jeho vítězné tažení světem. Kühlenthal přivezl podvržený dokument do Berlína, protože skutečně věřil v jeho pravost (zoufale něco takového potřeboval), Von Roenne pak za dokument bojoval, protože tušil, že jde podvrh.
Zdá se, že se od těch dob moc nezměnilo. Podobná "analýza" totiž stála i za útokem na Irák, který podle zpravodajců zaručeně disponoval zbraněmi hromadného ničení.
Článek pojednává i o mnoha dalších rozměrech bizarní hry, kterou rozehrávají zpravodajské služby. Mimo jiné cituje z divadelní hry Petera Ustinova Romanoff a Juliet.
Její ústřední postavou je generál a vůdce "malé evropské země", o kterou svádějí boj Američané s Rusy. Jednoho dne zajde na americkou ambasádu a řekne velvyslanci, že Rusové rozluštili americkou šifru. "Víme, že znají náš kód," odpoví ambasador. "Předali jsme jim ji. Předáváme jim jen to, co chceme, aby věděli." Generál následně zamíří na ruskou ambasádu: "Vědí, že znáte jejich kód." Velvyslanec Romanoff na to odpoví: "Už nějakou dobu víme, že vědí, že známe jejich kód. Podle toho i jednáme - tváříme se, že nic nevíme." Generál se vrátí na americkou ambasádu a celý zmatený velvyslanci řekne: "Vědí o tom, že víte, že vědí, že víte." Teprve teď je velvyslanec vyvedený z míry: "Cože? Jste si jistý?"
