Slovenský producent a režisér Robert Kirchhoff (* 1968) celkem osm let natáčel a stříhal dokument o jedné dosud nevyjasněné vraždě. Na českých stránkách encyklopedie Wikipedie, které Kirchhoffův snímek zatím neregistrují, mimo jiné stojí: "14. července 1976 objevil náhodný kolemjdoucí pod mostem v říčce Čierna voda u obce Kráľová pri Senci mrtvé tělo ženy. Na druhý den tuto ženu identifikoval podplukovník letectva Ľudovít Cervan podle jejích osobních předmětů (dvou prstenů a řetízku ze žlutého kovu) jako svou nezvěstnou dceru Ľudmilu Cervanovou. (...) Od 15. července do 28. září bylo vyslechnuto 315 svědků, z toho 11 lidí podrobně popsalo odchod Cervanové z bratislavského Studentského domova Ľudovíta Štúra (koleje Mlynská Dolina) na zastávku MHD."
Abyste věděli
Nejzákladnější výchozí údaje zde uvádím nejen jako servisní úvod do tématu. Chci tím také poukázat, že v komprimované a srozumitelné formě se ve filmu vyskytují v míře ne zrovna dostatečné. Divák, který předem neví, o co v téhle kauze běží, bude zprvu nejspíš tápat, byť Kirchhoff zejména do první zhruba čtvrtiny vložil informativní pasáže z normalizačního televizního pořadu o případu Cervanová. Ale souběžně s várkou informací z dobové relace režisér rozvíjí linii, která tehdejší tvrzení zpochybňuje a podvrací. Režisér od publika vyžaduje pozorné vnímání, průběžné skládání fragmentů a interpretační aktivitu: sice jedné straně dramatu, které dosud neskončilo, očividně více důvěřuje, ale současně film ústí do otevřeného konce a zanechává za sebou artilerii otázek.
A nyní znova fakta: matka zabité - ve filmu bohužel nevystupuje, režisér ji nepřesvědčil a ona proti vyznění jeho snímku protestuje - napsala po čase dopis československému prezidentovi a generálnímu tajemníkovi KSČ Gustávu Husákovi, v němž se rozhořčeně ptala, jak je možné, že pachatel nebyl chycen a odsouzen. Řešení se našlo. Roku 1981 bylo obviněno sedm mladých mužů z Nitry náležejících, tak praví dobová relace, ke zlaté mládeži. Roman Brázda, Miloš Kocúr, Milan Andrášik, Pavel Beďač, František Čerman, Stanislav Dúbravický a Juraj Lachman vyfasovali tresty od čtyř do čtyřiadvaceti let. Nejvyšší soud SSR rozsudek potvrdil, ačkoliv výpovědi nikoho z původních svědků na nitranskou stopu neukazovaly. Kocúr a Andrášik navíc uvedli, že k přiznání byli donuceni, a při hlavním líčení trvali na své nevině.
Čtěte také: |
K rychlému dovyprávění příběhu nám teď poslouží ještě jedna citace z Wikipedie: "23. března 1990 podal generální prokurátor ČSFR Tibor Böhm stížnost proti rozsudku, kterou Nejvyšší soud ČSFR 19. října 1990 akceptoval, Krajskému soudu SR vytkl 72 pochybení, která žádal prošetřit, a všechny obžalované propustil na svobodu. (...) V roce 2004 byly objeveny ve Státním archivu v Levoči dosud utajované dokumenty z vyšetřování bezprostředně po vraždě Cervanové. Obvinění a jejich advokáti opakovaně žádali, aby byly tyto dokumenty prošetřeny, což soud odmítl. V roce 2004 Krajský soud v Bratislavě rozhodl o vině těchto mužů. (...) Soud zohlednil průtahy v řízení, bezúhonnost obžalovaných po propuštění a udělil jim mírnější tresty. Po odvolání Nejvyšší soud Slovenské republiky 4. prosince 2006 potvrdil vinu odsouzených, a třem z nich (Andrášikovi, Kocúrovi a Dúbravickému) dokonce zvýšil tresty."
Z filmu Kauza Cervanová
Vítězství jiného druhu
Robert Kirchhoff nikde přímo neříká, že odsouzení Cervanovou nezavraždili, nicméně z dikce snímku vyplývá: jestliže je v případu tolik temných míst, těžko můžeme přistoupit na "kontinuální" argumentaci slovenských soudů. Kirchhoffovi se daří pouze naznačit, a to ještě chaoticky, možné mezinárodní politické souvislosti případu: poznatky svědků vedly k íránským studentům a pilotům, kteří tenkrát v ČSSR pobývali; to by mimo jiné vysvětlovalo zájem StB, který měla už o pohřeb studentky Cervanové.
Naopak zcela uhrančivou pasáží je kupříkladu rozhovor režiséra s dvěma patology, kteří v roce 1976 měli určit, zda Cervanová byla znásilněna - když filmař poučeně argumentuje, nejprve se jeden z těch patologů dotčeně odvolá na rozhodnutí daného soudu, které přece nebudeme zpochybňovat, pak se otočí a odejde. Posléze se stejně zachová i jeho kolega. V těchto záběrech se před divákem s mimořádnou výmluvností otevírá šklebivá a hrozivě nedořečená minulost.
Kauza CervanováSR/ČR 2013 |
Navzdory všem pochybnostem o režisérově schopnosti tvarově ukočírovat hmotu, kterou k případu za roky nashromáždil, se Kirchhoffovi povedlo zprostředkovat dojem krajně obtížného dobývání se do mocenských - justičních a politických - slovenských dveří. Majitelé klíčů odmítají kohokoliv "zvenčí" pustit dovnitř.
Filmařova posedlost zjišťováním, jak to mohlo být a co si kdo o tom dnes myslí, nakonec vydá plody nikoliv ve formě přesvědčivého investigativního zjištění, nýbrž ve formě tísnivého existenciálního obrazu o tom, jak tu minulost s námi zůstává. A možná hlavně díky tomu je Kauza Cervanová dokumentem, který se zadírá pod kůži a divák na něj jen tak nezapomene.
