Jak naznačuje název filmu -Věra 68 - pro Sommerovou zůstává slavná gymnastka osobností spojenou s událostmi pražského jara. Tato doba, v níž se lámaly charaktery, zůstala pro ni osudová, zformovala ji a ona zůstala člověkem, který právě tehdy ukázal své morální kvality a nikdy se jim nezpronevěřil. Podepsala Dva tisíce slov a nikdy svůj podpis neodvolala, i když ji komunistický režim nechal uklízet baráky a nedovolil jí ani trénovat. Za posypání hlavy popelem by ji nepochybně přivinul na hruď a vrátil všechny pocty.
A tak je dokument i kronikou tohoto vzrušeného času a připomíná, že i po tak dlouhé době stále ještě v mnoha polohách ovlivňuje naše životy. Čáslavská patřila mezi ty, kteří národu zvedali sebevědomí a dávali naději. A jak režisérka vyzdvihuje - ona se nikdy nebála. Její gesto nesouhlasu se sovětskou okupací bylo fascinující v roce 1968 a je fascinující i dnes. Tenkrát stála na stupních vítězů a odklonila hlavu stranou při sovětské hymně. Všiml si toho celý svět. A pochopitelně i soudruzi v Československu.
Ta, která dostala samurajský meč
Právě archivní snímky jsou perfektně vybrané a seskládané tak, aby mluvily samy za sebe. Dosvědčují, jak rychle se v lidském životě může přízeň davů a sláva otočit. Věra Čáslavská byla velkou hvězdou, ve 20. století jednou z našich největších. Po olympiádě v Tokiu v roce 1964 jí doslova leželo u nohou Japonsko, v roce 1968 zase Mexiko. V Japonsku dokonce dostala samurajský meč.
Všichni ji milovali, a než přijely tanky, doma to mnozí rádi veřejně sdělovali. Například prezident Ludvík Svoboda byl jedním z nich: nejprve ji po olympiádě nadšeně oslavoval na Pražském hradě a posléze, když ji na začátku normalizace odevšad vyhodili a ona ho požádala o pomoc, ji potupně nechal čekat v předsálí, nepřijal ji, a ještě jí farizejsky a nepatřičně vzkázal, že je zpozdilé setrvávat v omylech.
Zatím vřele. Věra Čáslavská s Alexandrem Dubčekem (druzí zleva) po návratu z olympijských her v Mexiku v roce 1968
Výtečné dokreslení charakteru člověka, který se nezaslouženě těšil důvěře národa, ale co je zač a komu slouží, předvedl jasně už v roce 1948. V dokumentu jdou tyto dvě epizody kontrastně za sebou jako dva zvraty velkého dramatu. Film se rozvíjí po několika liniích, které se výborně doplňují a spoluvytvářejí dynamický, stále něčím překvapující živý celek. Je tu minulost a návraty k ní, putujeme s gymnastkou po stopách jejího mexického triumfu a za jejími někdejšími svěřenkyněmi, které trénovala jako malá děvčátka, dnes jsou dospělé, ale nezapomněly na ni.
I devadesátá léta, kdy Čáslavskou povolal Václav Havel, jsou dávnou minulostí a pak měl ještě přijít další pád. Ale je tu i její současnost, která je neméně vzrušující, protože se tu představuje jako nesmírně originální žena plná espritu, hravosti a smyslu pro humor. A také schopnosti inteligentně a věcně hodnotit stav věcí.
Spontánní bytost
Z dokumentu je jasné, že ke skvělé sportovní kariéře musela mít odjakživa předpoklady, Sommerová ji také několikrát ukazuje jako bytost spontánní a s velkým kouzlem - téměř sedmdesátiletá Čáslavská neváhá před japonskými obchodníky v oblecích, kteří ji zbožňují, „vystřihnout“ provaz. A oni jsou naprosto unesení a koří se jí ještě víc.
Anebo Věřin tanec v závěru filmu - začne tančit ve své kuchyni na chalupě, vyběhne ven a tančí na sněhu. Je to dojemné, plné graciéznosti, prosté vyjádření toho, co pro ni celý život pohyb znamená - co jí dává. Že je pro ni vyjádřením svobodné vůle. Je to i katarze, gesto jejího návratu do života po osobní tragédii, kterou prožila a z níž se na dlouhou dobu zhroutila do sebe. A zároveň v tom všem nechybí ani sebeironie a humor. A to platí i pro celý snímek, ať už jsou to všelijaké bezprostřední reakce okolí, nebo Čáslavské schopnost dívat se na své okolí i sebe s nadhledem.
Věra 68ČR 2012 |
Režisérka mimo jiné pátrá i po tom, odkud se napájí zdroj životní síly, který Věře Čáslavské dvakrát umožnil odpíchnout se od země. Nasvěcuje „objekt svého zkoumání“ z mnoha úhlů a je neuvěřitelné, že pokaždé se spolehlivě objeví to samé. Skromnost, nadhled a pevný charakter. Možná byla Čáslavská skutečně v minulém životě samurajem, jak jí kdosi řekl. A před její vůlí a odhodláním je třeba se sklonit. Anebo se mít na pozoru, jak zase prohlásil kdosi jiný.
Věra 68 je film v tom nejlepším slova smyslu vlastenecký. A my Češi, kteří se stydíme být pyšní za to, co se nám povedlo, nebo na ty, kteří nás proslavili, a raději se stále bičujeme, ačkoliv nejsme horší než ostatní Evropa, můžeme s klidem Věru Čáslavskou postavit do národního panteonu. Jenže to se u nás moc nenosí, u nás je zvykem nakydat i na ty nejlepší kupu hnoje. Sommerová svým dokumentem téhle výjimečné ženě postavila neokázalý, zasloužený a pravdivý pomník. A tak trochu jí za nás za všechny něco splatila.
