19. srpna 2014 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Dokument Paterčata podává
i zprávu o rasismu v Česku

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
Alexandra Kiňová a Antonín Kroščen s pěti ze svých šesti dětí. Dokument... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Alexandra Kiňová a Antonín Kroščen s pěti ze svých šesti dětí. Dokument... | foto: David Raub
Časosběrný dokument České televize, mapující první rok života rodiny, do níž nečekaně přibylo pět dětí, je pozoruhodný z mnoha důvodů. Minimálně dva první díly seriálu, které byly prezentovány médiím, jsou nabité emocemi. Z pohledu diváka se tu mísí přirozená sdílená radost ze šťastného narození zdravých dětí, obdiv k mladým rodičům, kteří přestáli náročnou životní zkoušku, ale i bezmocný údiv nad lidskou malostí reprezentovanou rasistickými výpady. Ona rodina je totiž romská.

A být Rom se v Česku stále ještě neodpouští. "Bojím se předpojatosti a zloby, která někdy dokáže být hodně nebezpečná," odpověděla režisérka Alena Derzsiová na otázku, čeho se v souvislosti s uvedením cyklu v televizi nejvíc bojí. Vzhledem k tomu, čeho byla svědkem už při natáčení, věděla dobře, o čem mluví.

Relativní jinakost

Porodit paterčata je z medicínského pohledu zázrak, jehož četnost je v poměru 1: 52 000 000. "Je to dar od Boha, kdybych si měla vybrat, šla bych do toho znova," prohlásila mladá matka a jistě by tak odpověděla i na otázku, kterou jí naštěstí zatím nikdo nepoložil – zda by si vybrala i to, že se narodila jako Romka. Fakt, že má - respektive očekává - pět dětí, z ní učinil kuriozitu ještě před tím, než se její potomci narodili. V obležení médií se z ní stal téměř vězeň porodnice, kde s personálem musela vymýšlet plány o tajném odjezdu domů. Zakoušení jinakosti, dané v té chvíli především počtem jejich dětí, si tak oba mladí rodiče vyzkoušeli v tom nejcitlivějším období. Brzy je ale čekala zkouška daleko tvrdší.

ČTĚTE TAKÉ

Na jejich nečekanou situaci, kterou by bez pomoci zvenčí bylo v podstatě nemožné zvládnout z důvodů finančních i ryze fyzických (kromě paterčat mají doma ještě staršího syna), spontánně zareagovala řada firem i jednotlivců, kteří jim posílali oblečení, pomůcky a další dary pro děti. Kromě darů však brzy začaly přicházet i první anonymní dopisy plné urážek a hrozeb, spílající rodině za dary a podporu, kterou dostávají, podle pisatelů samozřejmě "neoprávněně". Útoky směřovaly i na pomáhající firmy nebo městský úřad, který rodině zajistil byt. Zazněly i takové absurdní výroky, obviňující rodinu, že si pět dětí pořídila kvůli sociálním dávkám...

Těžko si představit, že by se taková smršť nenávisti snesla i na "bílou" rodinu v jejich situaci. Tendence mávnout nad tím rukou s tím, že anonymy netřeba brát vážně, funguje jen do určité míry. Být terčem anonymní zloby může být totiž ještě horší než konkrétní útoky. Mladí rodiče měli naštěstí tolik jiných starostí, že si obavy zpočátku nepřipouštěli, postupně ale přistoupili k opatřením jako je například instalace bezpečnostních fólií na okna.

Nezůstalo ale jen u dopisů. Režisérka se několikrát s kamerou vypravila mezi sousedy, a právě jejich výpovědi byly pro český rasismus příznačné. Výroky těch nejbližších, tedy lidí z domu, kteří měli s rodinou větší či menší osobní zkušenost, se pohybovaly na úzké škále od pozitivního přijetí a přátelských výzev po zdvořilou lhostejnost. Zato ti, kteří rodinu osobně neznali, bez uzardění tasili odpovědi typu "dostávají přídavky, ale pán prý nepracuje a utrácí peníze v hernách, všichni to říkají". Bez ověření, bez důkazu. Typická ukázka toho, jak osobní ne/zkušenost určuje lidské postoje a zejména tendenci k přejímání předsudků – to, co známe jen z doslechu, rádi očerníme, i když o tom nic nevíme...

Dokumet ukazuje první rok života prvních českých paterčat.

Dokument ukazuje první rok života prvních českých paterčat.

"Nechápu, jak matka může útočit na jinou matku, nebo na děti," povzdechla si po projekci maminka paterčat, která se kromě pro běžného rodiče nepředstavitelných praktických i emocionálních problémů musí potýkat i s iracionální nenávistí zvenčí.

Jak se situace vyvíjela, ukážou další díly seriálu, který Česká televize začne vysílat od 10. září. Cyklus navazuje na fenomén žánru docu-soap jako je například seriál Čtyři v tom, kromě voyerského nahlížení do cizích osudů však tentokrát nabízí i reflexi dvojí diskriminace – nejen rasové, ale i sociální ve smyslu specifické situace rodiny s vícerčaty.

Hedvika  Petrželková

Autor

Hedvika Petrželkováhedvika.petrzelkova@lidovky.czČlánky




Najdete na Lidovky.cz