V Římě se prý protest proti hamižnosti zvrhl (zásadní demonstranti vyhnali ty revizionistické a oportunistické z ulic a pak se pokusili, ve stopách svých slavných vandalských předchůdců, s jistým úspěchem město zapálit). Protesty tohoto druhu jsou ovšem jako stvořeny pro to, aby se zvrhly. Všichni až moc dobře vědí, co nechtějí, každý nechce něco trochu jiného, ale to nevadí. Co chtějí, není zcela jasné, každý chce něco trochu jiného, museli by se shodnout. Všichni vědí, že jsou rozhořčení, a vědí také, kdo za to může. Nejlépe to prý vyjádřili v Portugalsku: tento dluh není náš.
Západoevropský tisk, aspoň podle ČTK, tvrdí skoro unisono: je třeba, aby těm lidem politici vážně naslouchali. Mladí jsou zoufalí, neboť není v dohlednu žádný pokrok. A proč by měl, pokrok není nic automatického. To, co je v dohlednu, je, že tempo žranice pod praporem sociálního státu se bude muset trochu zmírnit. Takové věci se občas stávají a nechápu, proč je kvůli tomu třeba zapalovat Řím. Jakousi výjimkou se zdá být Neue Zürcher Zeitung , kde se odvážili špitnout, že "všeobecná párty skončila", a že demonstrující odmítají, že by snad i oni profitovali na stávajícím systému, byť i jen jako drobní střadatelé, majitelé rodinných domů nebo příjemci sociální pomoci.
Nemohu si odpustit podezření, že míra kraválu v případě tohoto hnutí poněkud přesahuje jeho faktickou sílu. Když v New Yorku křičeli "je nás 99%", bylo to mírně řečeno přehánění.
Problém spočívá v tom, že pod tlakem "rozhořčených" probíhá už pár desítek let soustavné zadlužování západních států na budoucnosti. Je neseno dvěma představami, jimž, protože nejsem ekonom, moc nerozumím: za prvé, peníze je nutné napřed probendit, a teprve pak vydělat. Když se to neprovede, přesunou se formou dluhu do budoucnosti, která nikdy nenastane, protože ji tlačíme před sebou. A za druhé, peníze, které taháme z budoucnosti jako kouzelník králíky z cylindru, vytvářejí sice dluh, ale pouze imaginární. Nejdřív s tím začali politici, ale ne z čiré zvlčilosti, nýbrž proto, že chtěli vyhovět lidu. Pak si z nich vzali příklad i ti, co je do dluhů tlačili, a začali se zadlužovat sami. Nemohu se zbavit dojmu, že tím peníze přestaly být nositeli informace o stavu hospodářství. Což se projevilo se značným zpožděním, ale katastroficky.
Lidé jako Pavel Novotný v MfD (už mi dlouho pije krev), mluví o tom, že demonstrující jsou proti společenské i ekonomické nerovnosti, hamižnosti korporací a jejich škodlivému vlivu na politiku. Nevolají prý přitom po změně politického řádu, ale po jeho reformě (proboha, jaký je mezi tím rozdíl!) chtějí demokracii posílit a obnovit, nikoli zničit. Právě to chtěli bolševici, a je úplně jedno, že "ryze marxistické skupiny", prý stály "na okraji" (co to je?).
Z toho důvodu je srovnání západoevropských a amerických virválů s revolucemi "arabského jara" docela na místě. Jasno je v tom, co všechno se má rozmlátit (heslo: čím víc, tím líp), vzhledem k nedostatku představ o tom, co má být, se nakonec jako vždy samospádem prosadí to nejhorší.
Hypertrofie nezažranosti pod praporem sociálního státu má ovšem trochu smůlu: narazila na překážku v podobě komunistické Číny. Země, jejíž obyvatelstvo je v drtivé většině extrémně chudé, a je udržováno v poslušnosti dosti krutými prostředky. Zároveň je pracovité a vlastenecké (vlastenectví se dnes u nás říká s opovržením "nacionalismus"), a má tedy důvod, proč se uskrovňovat. Představa rozežraného "sociálního státu" je tam cizí ovládajícím i ovládaným. Nechce evropské a americké účastníky sociálního hodokvasu vojensky porazit, protože ví, že si je může koupit, a taky to dělá. Až si je koupí úplně, ztratí důvod, proč je živit.
"Západoevropská civilizace", vlastně houbes, jak stupidní politicky korektní opis, západní křesťanská společnost, ztratila motivy, které ji dlouho dopovaly a vedly: víru i vlastenectví. Teď chtějí změny, jen ještě nevědí, jaké. Je se bát, že se jako obvykle v takových případech dočkají těch nejhorších.
