15. června 2009 9:32 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

DOLEŽAL: Klaus úřadoval v Lidicích

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
Václav Klaus v Lidicích | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Václav Klaus v Lidicích | foto: ČTK
Období od počátku května do konce června bývá v Česku nesnesitelné. Každoročně se rozpoutá nacionalistická hysterie, provázená chabou sebeobranou těch, kterým je takové vyvádění proti mysli. Připomíná mi to pěknou hororovou anglickou povídku o přímořském městečku, kde vždycky jednou za rok vystupují z moře nepohřbené mrtvoly utonulých, aby si s živými zatančily smrticí tanec.

Součástí rituálu bývá i výročí vyhlazení Lidic, tentokrát nikoli kulaté. O povaze vzpomínané události není pochyb: šlo o brutální masový zločin, důvody k němu si německá okupační správa vycucala z prstu, o projev německé hysterie, na níž stála Hitlerova politika a která nutně vedla ke strašnému krachu.

U příležitosti pietního aktu v Lidicích se tentokrát zviditelnil i prezident Klaus. Má problémy s ODS, jež se mu stala nevěrnou. Náhradní strany se zatím moc neujaly. Proto je třeba se profilovat před Národem, třeba pomocí mrtvých, kteří mají tu výhodu, že se nemohou bránit. Je na tom něco lehce nekrofilního.

Základní myšlenka Klausova projevu zní: událost, již vzpomínáme, se stala „katalyzátorem českoněmeckých vztahů“. „Lidická tragédie v myšlenkách a srdcích tehdejších generací našeho národa ukončila ochotu uvažovat po skončení války o pokračování staletého soužití se sudetskými Němci“.

A zde je třeba se zastavit. Za prvé: jedna věc jsou českoněmecké vztahy, a druhá vztahy mezi Čechy a jejich někdejšími německými spoluobčany. Česko-německé vztahy jsou dnes skoro ideální, opírají se o společnou politickou deklaraci, kterou si každá ze stran vykládá po svém a žádná to té druhé nevyčítá. Problém je se sudetskými Němci.

Pozoruhodný Klausův výklad
Nechme stranou, že vyhlazení Lidic nebyla věc sudetských Němců, ale německé okupační správy. Tyto množiny se nepřekrývají.
Ale Klausův výklad „rozchodu“ je pozoruhodný bez ohledu na to, sám o sobě. Pokusme se ho aplikovat na nějakou podobnou záležitost všedního života, např. na rozvod.

V zásadě jsou možná dvě řešení: buď se partneři, za spoluúčasti soudu či bez ní, shodnou na rozumné a pro obě strany přijatelné dělbě společných věcí. Nebo jeden z partnerů, třeba za spoluúčasti dalších silných chlapíků, druhého vyžene na ulici do plískanice, jen tak bez kabátu a v bačkorách.

Aby člověk dokázal zvolit první, tedy civilizované řešení, nebo dokonce na rozchodu netrvat, musí být schopen si připustit, že ten druhý je schopen se za své hříchy stydět, uznat je a polepšit se.

A musí být schopen se ptát, zda náhodou on sám svým sobeckým a nespravedlivým chováním v době, kdy se ještě dalo něco dělat (v našem případě jde o léta 1918–33), nepřispěl. S lítostí konstatuji, že ani jedno se nestalo.

Češi se inspirovali u nacistů
„Řešení“, které čeští politici za podpory ze všech stran v roce 1945 zvolili, se bohužel inspirovalo ponejvíce na činech protivníka. Proběhla masová etnická čistka, jaká v dějinách českých zemí nemá obdoby.

Počet obětí na životech je nespočitatelný, české a sudetoněmecké odhady se liší skoro o dva řády. Je to pochopitelné, v situaci, kdy vás likvidují, se snadno přepočítáte.

Letošní oslavy proběhly ve znamení intenzivního boje proti extremismu. V Lidicích se ho zúčastnili tentokrát i sami extremisté – s prapory bývalého SSSR, zakázaného Svazu komunistické mládeže i s portréty jihoamerického bandity Che Guevary. Nikdo ze zúčastněných papalášů si toho nevšiml. Extremismus, nebo hysterie?

Klaus pak jaksi stranou řekl novinářům, že aktivity neonacistů (ne tedy všech extremistů) je třeba odsoudit, že by on sám byl v té věci daleko přísnější než někteří naši starostové, primátoři nebo ministři. Mají prý strach, nechtějí si dělat nepřátele.

Přitom jde, dodávám, o zatím nepříliš početné skupinky, jejichž lídři tyjí z chyb a z bezradnosti oficiální české politiky. Je podivné, že jim má čelit hysterie, na níž se shodnou čeští politici odprava doleva a jejímž výsledkem může být, podle toho, jak si zrovna „extremismus“ definujeme (někteří politici už projevili snahu sem počítat i házení vajíček po Paroubkovi), nikoli potlačení extremismu, nýbrž potlačení svobody projevu, shromažďování a sdružování všeobecně. Těžko se zbavit pocitu, že zejména svoboda projevu je nepříjemná jak Klausovi, tak Paroubkovi.