I když se člověk drží čísel, které udává policie (organizátoři bývají v odhadu počtu účastníků zpravidla velkorysejší), dokázali aktivisté dát dohromady tolik lidí, kolik zpravidla shromáždí české odbory, disponující dokonalejším a zkušenějším aparátem. Řádově šlo o tisíce lidí: je to sice zatím o hodně míň, než kolik kdysi vyhnala do ulic např. výzva Děkujeme odejděte, ale co není, může být.
Základními požadavky jsou demise vlády, pozastavení reforem, vypsání nových voleb a odstoupení prezidenta Klause ("pro ztrátu důvěry"). To je trochu kusé, jasněji hovořil v "Provolání k národu" čelný aktivista "Holešovské výzvy", jež demonstrace svolala, Slávek Popelka. Rekapituluji:
V listopadu 1989 jsme věřili v lepší budoucnost. Během následujícího dvacetiletí se ovšem ukázalo, že země, kterým jsme tehdy důvěřovali, nás vlastně zradily. Zmocnily se tří čtvrtin našich velkých firem, bank, pojišťoven, velké části sdělovacích prostředků a mnoha tisíců hektarů zemědělské půdy. Náš národ je vystaven pokusu o ovládnutí a "pravděpodobně" snahám o jeho postupnou likvidaci. Tento trend je třeba obrátit: musíme se zbavit až 95% nynějších politiků, zodpovědných za výprodej národního bohatství a úpadek národa, a obnovit soběstačnost naší země. Náš národ byl už mnohokrát vystaven snahám o likvidaci národní svébytnosti. Tentokrát jde o skrytý proces, prováděný za pomoci domácích zaprodanců. Musíme se těm snahám postavit a ubránit.
Nota tohoto provolání trochu připomíná někdejší programová prohlášení Sládkových Republikánů, ovšem v situaci pro podobné iniciativy o dost příznivější: Evropa je v hospodářské a finanční krizi, v Česku vládne rozhádaná vláda, vládní strany si jdou navzájem po krku a přitom musí vzhledem k situaci provádět nepopulární kroky. Opozice nevynechá jediný pokus, aby už tak vratkou pozici vlády oslabila, sociálně demokratičtí politici a tisková lobby strany představuje vládní koalici jako uskupení lhářů, zlodějů a neumětelů. Vědí přesně, co vláda dělat nesmí, v prezentaci vlastních alternativ zaostávají. Vyčerpávají se v pokusech o svržení vlády, které jsou předem odsouzeny k neúspěchu (vládní strany se nakonec vždy solidarizují), čímž veřejnost nechtě přesvědčují o nedostatečnosti demokratického uspořádání.
Nedělejme si iluze, zde jde o změnu režimu, který se prosadil po listopadu 1989. Ta změna je prezentovaná samozřejmě jako náprava nebo vylepšení (totéž ovšem dělal Kádár v roce 1956 a Husák v roce 1969). Dosáhnout takové změny volbami je samozřejmě možné, chce to ovšem hlasy milionů lidí. Dosáhnout ji pouličními kravály a demonstracemi je za určitých okolností daleko méně náročné: totiž tenkrát, když se politici snaží využít nepokojů každý pro svůj prospěch, když se koalice a opozice není schopná domluvit na společné loajalitě k tomu, co u nás vzniklo v posledních dvaceti letech po listopadovém převratu, a když je většina veřejnosti totálně apatická. Pak by mohly stačit případně i desetitisíce.
To co nás čeká, může být zajímavý test: opravdu jsme už klesli tak hluboko?
