V záležitosti se měl angažovat i její strýc, známý karlovarský podnikatel. Ten to prý reportérce Respektu, která se ho ptala jaksi inkognito, nepotvrdil, ale ani nepopřel. Zpráva o článku v Respektu se pak rozlila nejvýznamnějšími elektronickými i tištěnými médii. Zareagovala na ni kromě opoziční ČSSD i vládní TOP09: podle ní je zjevně zapotřebí, aby prezident neuděloval milosti sám, ale aby udělení milosti bylo vázáno např. na kontrasignaci premiéra (v tom případě by bylo ovšem lepší institut udílení milostí úplně zrušit, protože výkonná moc v nejužším slova smyslu by tím získala právo veta).
Prezident a jeho okolí reagovalo rychle a jako obvykle poněkud hystericky. Přitom prezident prý žalovat „zločinný“ Respekt nehodlá, nemělo by to prý smysl. Nevím, nevím. Věc je velmi závažná. Pokud by se podezření potvrdilo, je to jednoznačně na prezidentovu okamžitou demisi. To ovšem není pravděpodobné, druhá a nejpravděpodobnější věc je, že zůstane viset ve vzduchu: pak to stejně bude rána prestiži prezidentskému úřadu a kromě toho zbude podezření, že úplatky bral někdo v prezidentově kanceláři.
Je tedy v zájmu všech zúčastněných, aby se věc vyšetřila důkladně, a nezůstalo se jen, jak to bývá v podobných exponovaných záležitostech zvykem, při „nedostatku důkazů“, což je mimochodem výhodné jen pro ty, co aféru otevřeli.
Znepokojivé je taky to, jak se zformovaly fronty: na jedné straně Respekt a TOP09. Na druhé pan prezident, který mluví o „dlouhých prstech pana Schwarzenberga“. Tedy tradiční generátor neřešitelných konfliktů.
Na případu je ovšem něco velmi podivného: třeba to, že osoba, která očekává a posléze dostane prezidentskou milost, chodí po světě a každému na potkání vykládá, že za tu milost bylo prezidentovi a jeho okolí zaplaceno.
Dále: pozoruhodné jde i chování psychiatra, který přijímal paní Kadlecovou v nemocnici předtím, než měla nastoupit k výkonu trestu. Její výpověď o úplatcích zahrnul do přijímací zprávy (považoval to za relevantní pro diagnózu?), ale neoznámil policii podezření na spáchání trestného činu „korupce“, protože ten prý v té době podle trestního řádu nespadal mezi trestné činy, na něž se vztahuje oznamovací povinnost, a on byl vázán lékařskou mlčenlivostí.
Když se „časem“ dozvěděl, že úplatkářství bylo do trestných činů, kde platí oznamovací povinnost, zahrnuto, věc policii oznámil: Zde bych zcela pokorně poprosil o odborné vyjádření právníka: podle toho, co se mi podařilo v rychlosti zjistit, je paragraf o „neoznámení trestného činu“ součástí nikoli trestního řádu, ale trestního zákona (§368). Na „přijetí úplatku“ se oznamovací povinnost vztahuje nejpozději od 1. 1. 2010 (a mimochodem, „lékařská mlčenlivost“ není citovaným zákonem nijak upravena). Pan doktor se prý na policii obrátil až v posledních dnech, o rok a půl později. Shodou okolností tedy současně s tím, jak vyšel článek v Respektu.
Jde mi jen o jednu jedinou věc: celý případ by měl být dotáhnut až do konce. Pokud zůstane ve stádiu podezření, které není ani vyvráceno, ani potvrzeno, bude to mít devastující vliv na stav veřejného mínění a prohloubí se situace, kdy může být kdokoli popotahován za cokoli. Což je pravým opakem právní jistoty.
