Seřaďme jen některé jeho nedávné aktivity: nejprve chtěl zabránit stavbě Kaplického knihovny tím, že se nechá jako Prométheus připoutat ocelovými řetězy ke staveništi. Rozezlil tak pražské estéty, svázané s Pravdou a Láskou (ale nejen je), získal si srdce pracujícího lidu, který stavbu považoval za ohavnou, a přiměl úslužný magistrát ke změně stanoviska a bleskové akci. "Chrchel" nebude. To byla aktivita vnitropolitická.
Daleko širší rozměr má boj proti ideologii globálního oteplování. Pohnutky Klausova odporu byly pochopitelné, kolem problému se rozvinula chiliastická hysterie. Prezident se zapojil do hry jako Mefisto: každé takové masové hnutí potřebuje svého popírače. Proti komu by měly andělské voje ochránců planety bojovat? Klaus hraje spolu, tentokrát už na světové úrovni.
Události Bohumila Doležala
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz
Nyní, do třetice všeho dobrého i zlého: problém český, ale zprostředkovaně i světový: boj proti prasečí chřipce: očkovat, či neočkovat. Vojáci dostali očkování rozkazem, nelíbilo se jim to, jejich neformální generalissimus se jich zastal (a uvedl do trapné situace náčelníka generálního štábu, který se včas nedotázal na Hradě a očkovat se už nechal). Po tahanicích se vláda rozhodla, že o potřebě očkování má rozhodnout odborník, tedy hlavní hygienik. Hlavní hygienik však bohužel, jak se zdá, právě prasečí Bílou nemocí ochořel.
Jistě kolem nejen této, ale podobných předchozích nemocí (nemoc šílených krav, ptačí chřipka) se rozpoutala hysterie srovnatelná s globálním oteplováním. Přitom to vypadá, že nejnovější virový hurikán, který v Mexiku nadělal dost velkou paseku, přesunem přes oceán ztratil na síle. Přesto je poněkud problematické – a hlavně předčasné - dělat z problému povinného očkování zásadní záležitost lidské svobody.
Václav Klaus má zvláštní schopnost měnit malicherností na zásadní věci. Dokáže je podat tak, že si získá veřejnost: ty, co se jim hnusí výstřelky modernismu, co si nechtějí kazit život blížící se světovou pohromou, ať už klimatické nebo pandemické povahy: pracující lid a jeho v současné době oslabený předvoj, ozbrojený sbor. Pokud tohle není aktivismus, tak nevím, co už by měl být. Ve spořádané banánové republice vede takovéto prezidentské úsilí k puči (nevím proč si přitom vždycky vzpomenu na Hugo Cháveze, ač ten není profesorem ekonomie a náš prezident – to je třeba zdůraznit – není indiánem). Klausovi o žádný puč samozřejmě nejde: jen se ve své funkci nudí, chtěl by ji dodat (ještě) větší lesk a váhu. Ke cti ústavního činitele však patří mj. i to, umět si hledět svého – i když to pro jeho letoru může být tu a tam těžké.
