Teď si manažeři tohoto vykutáleného projektu stěžují, že americké finanční firmy (Visa, Masters Card ad.) blokují dary, které serveru proudí od sponzorů. A obrátili se na Evropskou komisi se stížností na kartelovou dohodu výše zmíněných firem.
"Pokud blokádu nestrhnem, nebudeme moci pokračovat", říká Julian Assange, zakladatel a hlavní osobnost WikiLeaks.
To vypadá jako dosti nadějná zpráva. Podstata aktivit Wikileaks se dá připodobnit k rakovinnému bujení – situaci, kdy se jedna ze zásad, na nichž stojí svobodná a demokratická společnost (zde svoboda projevu), začne zrůdně nafukovat na úkor jiných, stejně důležitých. Například na úkor ochrany oprávněných zájmů a práv jednotlivce, k nimž patří i právo na soukromí. Stejné právo jako fyzickému subjektu náleží i subjektu právnímu. Rozhodnout, kde ve střetnutí těchto dvou zásad stojí hranice, kterou nelze překročit, bývá často velmi obtížné, v případě WikiLeaks to ovšem obtížné není ani trochu.
To, co provozuje server WikiLeaks, je obludná drzost. Otázku, nakolik se v jeho aktivitách realizují politické zájmy jiných právních subjektů (v tomto případě států), nechávám otevřenou. Nepředpokládám, že by cílem WikiLeaks byla podpora nějakého subjektu konkurenčního k USA, jde jim jen o to nadělat co nejvíce mediálního kraválu, což je v tomto případě taky lukrativní. Zájmy politické konkurence USA si to přitáhne tak jako tak. Připomínám jen, že i politicky neutrální server, který má sloužit ke kompromitaci nejrůznějších politických subjektů, chtě nechtě zvýhodňuje diktátorské a totalitní systémy, protože se dokáží proti indiskrétnosti daleko lépe a jednodušeji ochránit.
WikiLeaks se tedy chce bránit proti kartelu soudní cestou. Zároveň sděluje, že aby mohli bojovat proti blokádě, musí agresivně získávat finanční prostředky. To je velmi slibné, chce v tom napodobovat např. někdejší německou RAF?
Wikileaks je jedovatý květ na stromu demokracie, která zapomíná na to, že k jejím zásadám nepatří jen svoboda slova (zde svoboda všechno, co jde, vykecat), ale taky spravedlnost a úcta k právu na soukromí pro subjekty fyzické i právní. Globální práskačství, které se takto prosazuje, vyrůstá z práskačství lokálního, které je v demokratických a postkomunistických zemích přinejmenším tolerováno. Když si úředník nahrává své nadřízené za účelem jejich "oznámení", když si kamarád za účelem prásknutí nahrává svou kamarádku, bere se to v zásadě za normální, a jako WikiLeaks se chovají skoro všechna média, některá (např. naše největší noviny) zvláště. Znepokojivé není snad v první řadě to, že se to děje, ale že se to považuje za normální; nikdo necítí, že je to něco, co se za normálních okolností a ve slušné společnosti nedělá, a že je tudíž třeba to důkladně legitimizovat.
