Domov je tam, kde rozumíme vtipům

LN Jak nebezpečné je žít v Sao Paulu?
Když se chováte tak, jak se máte chovat - tedy nemáte na sobě šperky a nějaké výrazné oblečení, tak máte velkou šanci, že se vám nic nestane. Ale to, že se stanete obětí ozbrojené loupeže, nikdy nemůžete vyloučit. Musíte si tedy dávat neustále pozor, což je hodně vyčerpávající. Proto tam třeba lidi tráví víkendy v shopping centrech, kde se cítí bezpečně.

Proč jsou v brazilských městech tak velké sociální rozdíly?
Protože existuje velká vnitřní migrace, každý měsíc přichází do města ze vzdálených krajů mnoho lidí. Představte si, že na Andělu vedle obchodního centra stojí slumy a vy každý den chodíte kolem nich...

Slumy na tak lukrativním místě by pražský magistrát jistě nedovolil.
Jde o to, že do Prahy se nestěhuje každý měsíc tolik lidí. Sao Paulo vyžaduje další a další pracovní síly, takže migranty by na jednu stranu nejraději odsunuli, ale zároveň je potřebují...

Jak je na tom v současnosti Brazílie z ekonomického a politického hlediska?
Ekonomicky je celý jihoamerický region na vzestupu a v tomto směru je na tom Brazílie asi nejlépe. A co se týče politické situace, sice teď mají socialistického prezidenta, ale taky velmi dravý kapitalismus, naprosto nesrovnatelný s tím naším. To je jeden z důvodů snadného jihoamerického podléhání levičáctví. Druhým důvodem jsou pak pravicové diktatury. V Brazílii, Chile nebo Argentině to měli většinou obráceně než my - jejich Václavové Havlové jsou levičáci. Politologové k tomu dodávají, že pravicové diktatury nicméně nejsou stejné jako levicové, na rozdíl od nich totiž neničí systém do základů.

V Brazílii je několik baťovských měst. Jaké tam má jméno Baťa zvuk?
Boty Baťa v Brazílii nekoupíte. Ale dodnes tam do jednoho kraje, kde Jan Antonín Baťa působil, jezdí týmy stážistů, aby studovali velmi efektní zemědělský systém, který tam zavedl právě on. To je tedy takový paradox, jinde v Jižní Americe baťovky normálně koupíte... A co se týče těch měst, působí velmi úpravně, evropsky, jsou příjemným místem k životu.

Proč se chtějí potomci našich krajanů učit česky?
Česká emigrace v sobě má dvojí bolest. Krajané většinou odcházeli před válkou a pak kolem osmačtyřicátého za dramatických okolností a chtěli se dostat do Spojených států, ale ty už nebraly, a do Československa návrat taky nebyl možný. Z toho byli tak deprimovaní, že nechtěli, aby jejich děti mluvily česky, protože je to zraňovalo. Ale ty děti dneska rádi jezdí do České republiky, a tak se chtějí naučit česky. To je rozdíl oproti generaci jejich rodičů, kteří by se chtěli vrátit do Čech, třeba to i zkoušeli, ale pak zase odletěli do Brazílie. Je v tom jakási hořkost plynoucí z toho, že se jejich země rozvíjí bez nich. Nicméně to jsou velmi zajímaví lidé, kteří v Brazílii opravdu něco dokázali. Třeba přišli do pralesa a řekli, tady bude továrna, tady bude pila... Bylo v tom neuvěřitelné množství energie.

Co je na současné České republice nejvíce zaráží?
Určitě je zaráží, že tu stále máme komunistickou stranu. A taky to, že se hrozně málo zabýváme historií, proč se to všechno stalo tak, že třeba oni museli odejít.

Jak moc jsou postavy vaší knihy inspirované těmito lidmi?
Všechny postavy jsou vymyšlené, ale kniha vznikala tak, že mě vždycky zaujalo něco ve vyprávění. Často vám ti lidé říkají v podstatě totéž, jejich příběhy si jsou podobné. Někdy vás ale něco zaujme, třeba jedna žena mi říkala, že její tchán byl velmi zajímavý člověk, ale nikdo pořádně nevěděl, co dělá, a občas také jezdil do Československa, ale nikdo nevěděl proč, a že se o něm doma moc nemluví, ale že mohl být špion. Nebo ke mně na hodinu češtiny přišla stará paní, Brazilka, a tak jsem se jí ptala, proč se chce učit česky. Odpověděla, že její manžel si pořád dopisoval s jednou paní z Československa a nikdy jí ty dopisy nechtěl přeložit. Tak si řekla, že kdyby se naučila česky, mohla by si něco z těch dopisů přečíst. A pak jsem tam zase na farmě, kde chovali asi dva tisíce býků, viděla krásnou, moderní holku, která četla a zajímala se o kulturu. A to mi taky začalo vrtat hlavou. Co tam dělá?

Proč se v poslední době objevuje tolik českých próz odehrávajících se v jiné zemi? Na jednu stranu je dnes normální cestovat, na druhou stranu jako by nám ale každý, kdo někam vyjel, musel podat zprávu o tom, jaké to tam bylo.
Myslím, že jde o něco jiného. Vyjet dnes opravdu můžeme kamkoliv a zjišťujeme, že je na světě plno k žití příhodných míst. Takže se musíte začít rozhodovat, včetně toho, zda přetrhnete vazby na český kontext. Zamlada je to ještě bez problémů, ale když je člověk starší, už je to závažné rozhodnutí. Mám pocit, že generace rodičů se nemusela pořád tak rozhodovat, protože neměli tolik příležitostí. My jakoby pořád stojíme na rozcestí.

A vy jste tedy došla k tomu, že když se člověk narodí v Kroměříži, tak má žít v Praze?
Došla jsem k tomu, že je dobré mít nějaký pevný bod, svůj byt a postel, nějaké místo, kde přesně rozumíte tomu, co lidi říkají. Někde jsem četla, že člověk má žít tam, kde rozumí vtipům.