V knize Žáby v mlíku z roku 2007 načrtává spisovatel Jan Drnek scénář, který se od historických událostí liší třeba jen v pár rozhodnutích několika jedinců. Taková rozhodnutí ale v alternativní historické lince zcela změnila vývoj druhé světové války a hlavně dějiny Československa. Román se později dočkal přepracování tak, aby volně navazující druhý díl byl s událostmi v prvním lépe provázán. V následných dílech tetralogie Žába a škorpion, Žába v bouři a Žába na prameni se pak na základě studia odborné literatury snaží vykreslit, jak by vyvíjely dějiny celé Evropy, kdyby se tok historie vydal jiným směrem.
Lidovky.cz: Kdy vznikla myšlenka podívat se na Mnichov 1938 pohledem alternativní historie?
Hledal jsem způsob, jak k problematickému tématu Mnichova proniknout. Navíc klasickou, historickou metodou už to zpracovala celá řada lidí, mně ale tenhle postup přišel příliš povrchní a slabikářový, nepovažoval jsem to za solidní zkoumání. Přelomem pro mě byla četba knihy Kennetha Mackseyho o alternativní historii invaze do Velké Británie. Tehdy mě napadlo, že tohle je přesně ta forma, kterou potřebuji.
Režisér Zelenka: Česká společnost vnímá Mnichov 1938 jako mýtus |
Lidovky.cz: Co taková forma čtenáři nabízí?
Funguje to jako zrcadlo, ve kterém vytváříte nějakou fikci. A díky odrazu v něm pak lépe vnímáte, co se dělo ve skutečnosti. Dá se to přirovnat k hledišti divadla, které když nasvítíte jinak, jako divák uvidíte něco zcela jiného, než co se vám doposud snažili ukázat. Zároveň ale víte, jak historie dopadla a máte možnost porovnat rozdíly.
Jan DrnekNarodil se v roce 1960 v Plzni. V mládí se angažoval s trampských a skautských oddílech. Sám se považuje především za vychovatele, věnuje se problematice sociálních asistentů. Pomáhá také mladistvých pachatelům trestných činů s procesu resocializace. Je angažovaný monarchista. Jako spisovatel začínal na poezii, poté se přesunul v próze. Momentálně se věnuje tématu historické mystifikace. Nejvíce se proslavil „žabí“ tetralogii (Žáby v mlíku, Žába a škorpion, Žába v bouři a Žába na prameni) o alternativní historii Československa počínaje Mnichovskou dohodnou.  |
Lidovky.cz: V Žábách v mlíku zacházíte do značných detailů. Pracoval jste s dobovými válečnými plány Německa či Československa?
Absolutně. Musel jsem, ta kniha je ostatně alternativa, nikoli sci-fi. Alternativní historie vychází vždy z dobových reálií, vy pak změníte třeba jen rozhodnutí jednoho člověka. Od toho se pak odvíjí ta alternativní linka. Nemůžete si ale dovolit použít něco, co tehdy neexistovalo nebo bylo zcela nereálné. Studoval jsem dokonce i povahové rysy zúčastněných politiků a generálů, abych možný vývoj zachytil co nejvěrněji.
Lidovky.cz: Kdo z aktérů vám nejvíce přilnul k srdci?
Předně jsem se snažil tam svého oblíbence nemít, přece jen by mi to bránilo správně pojednat ty ostatní. Vypíchl jsem ale několik postav, které jsou nositeli politických i vojenských tendencí. Přes ně se dostávám k těm důležitým rozhodnutím, která odbočila od historické reality. Z oblasti rozvědky to bude určitě plukovník František Moravec, který tehdy sice ještě nebyl velitelem vojenské rozvědky, přesto se v ní stal nejvýraznější osobností a zná ho téměř každý. Potom máme vrchního velitele generála Ludvíka Krejčího, to je určitě můj oblíbenec. Byl to nejen legionář, sloužil ale také v rakouské armádě, proto také nikdy nepohrdal císařskými vojáky.
Karel Kramář.
Lidovky.cz: Jaké byly v roce 1938 slabé stránky československé armády?
Těžko se o tom debatuje, ukázalo by se to až v boji. Jedna slabina ale podle mě bylo přebujelé čechoslovakistické sebevědomí spojené s panslovanstvím. Mám doma deník mého předka, který byl válečným letcem v Anglii. Ač je to historicky hodnotný dokument, obsahuje mnoho nabubřelého nacionalismu a panslovanské jednoty. To byla ideologická škola první republiky, kdy to do nich cpali od základní školy.
‚Československo se chtělo, mohlo, a proto i mělo bránit.’ Historici hodnotí odkaz Mnichova 1938 |
Lidovky.cz: S Karlem Kramářem tedy zřejmě příliš nesouzníte...
No to rozhodně ne, já jsem monarchista.
Lidovky.cz: A co myšlenka podunajské federace, kterou ve svých knihách oživujete? Je to stále nosná myšlenka?
Samozřejmě, kvůli tomu jsem psal i další díly Žába a škorpion, Žáby v bouři a Žáby na prameni, abych tam tenhle nutný vývoj zdůraznil. Když už jsme si rozbili Rakousko-Uhersko, které nás chránilo mimo jiné i před Němci, tak jsme potřebovali zajistit bezpečnost nově vzniklého státu. V evropských poměrech to ale Československo nemohlo udělat samo, potřebovalo spojence či alianci. Beneš s Masarykem vsadili na Západ, hlavně na Francii, což se ukázalo jako tragický omyl. Společnost národů nefungovala také. Beneš později vsadil na Rusko, aniž by správně odhadl jeho odlišnost od Sovětského svazu, v horším případě jí dokonce akceptoval. Dnes jsme sice součástí Evropské unie, ta je ale čím dál tím více marxistická nebo alespoň nezdravě liberální. Na Rusko se samozřejmě vázat také nelze.
Lidovky.cz: Čili spolupráce na bázi Visegrádu?
Co také jiného než Visegrád nám vlastně zbývá? I přes historické nevraživosti jsme k sobě kulturně nejblíže. Jinak než v jednotném bloku ani sebevědomě vystupovat nemůžeme.
Lidovky.cz: A co například naše členství v NATO?
To funguje, naší účast v Severoatlantické alianci schvaluji. Dokud bude NATO mezinárodní a bude do toho moci mluvit Kanada a Spojené státy, je bezpečnost zajištěna. Tu samou funkci dnes už ale neplní OSN, to se změnilo v něco velice podivného.
Německo zapůjčí Česku originál mnichovské dohody |
Lidovky.cz: Vraťme se zpět k práci s historickými detaily. Vy v knihách pracujete například s vlivem počasí, při tom jste také vycházel z dobových pramenů?
Ano, to vše jsem si ověřoval. Také to mělo na události zásadní vliv. Do konce září roku 1938 bylo hezké počasí, pak přišly mlhy a deště, což by výrazně snížilo možnosti Němců do konfliktu zasáhnout letecky.
Lidovky.cz: Naše letectvo na tom ostatně příliš dobře také nebylo.
To nebylo, ale to německé také zrovna ne. Němci měli sice lepší letectvo než my, ale Wehrmacht a Luftwaffe v září 1938 a v létě 1939, kdy napadli Polsko, to je diametrální rozdíl v kvalitě i počtech. Německo mělo povinnou vojenskou službu až od roku 1935 a na podzim 1938 ještě neměli tolik mužů, jako o rok později. Proto byl třicátý osmý rok poslední šancí, jak je zastavit.
Lidovky.cz: Stála tehdy československá armáda proti přesile?
Málokdo už to dnes vyčíslí, ale počty naší armády odpovídaly zhruba čtyřiceti divizím. Němci v té samé době měli jen o něco málo víc, navíc museli část sil držet ve východním Prusku a v Porýní. Takže nás ani při případném útoku nemohli lehce přečíslit. Minimálně třetina jejich sil byli navíc veteráni, kteří nebyli na moderní válku připraveni. Zatímco my tu dvacet let cvičili mladé kluky. Němcům chyběla také výzbroj, munice a ropné produkty. Kvůli událostem z Mnichova v roce 1938 naši západní spojenci rázem přišli o 40 československých divizí a stejný počet divizí jsme vlastně po 15. březnu 1939 rychle naším vybavením vyzbrojili na straně Německa. Během pár měsíců se tedy poměr sil vychýlil o 80 divizí. Francii dobývaly v roce 1940 i československé tanky.
Lidovky.cz: Často se také zmiňuje naše pohraniční opevnění. Sehrálo by důležitou roli?
Naše pohraniční opevnění nebylo jako opevnění hradu, bylo spíše zadržovací nebo zdržovací. Stavělo se proto, aby pokrylo určité koridory, ostatně Němci ani neměli dost vojáků na to, aby pokryli celou hranici s námi. Díky zúžení možných útoků do koridorů a vystavěnému opevnění šlo určité úseky naší hranice efektivně bránit i s deseti divizemi, místo jinak potřebných dvou set. Navíc se naše armáda dělila na statickou a mobilní. Statická část byla v pohraničí, disponovala zákopovými jednotkami, ženisty a podobně. Ti měli nepřítele zadržovat s opotřebovat. S tím, že se Němci přes opevnění probijí, se počítalo. V ten moment by ale na oslabenou Německou armádu čekala naše mobilní armáda.
Sváděla nacisty, v lese pak dostali kulku do hlavy. V 92 letech zemřela hrdinka nizozemského odboje |
Lidovky.cz: Jméno Edvarda Beneše už v našem rozhovoru párkrát padlo, vy ho zřejmě pojímáte velmi kriticky.
Ano, to je mé oblíbené téma. Pro mě to byl od začátku socialista, možná i kryptokomunista. Od dvacátých let se snažil o centralizaci moci, po podrobném studiu jeho osobnosti mohu říct, že to byl narcis nejhrubšího zrna. Kritizovat ho ale nechci skrze jeho osobnost, ale skrze jeho činy.
Za prvé s Masarykem podepsali v roce 1919 článek číslo 86 Versailleské smlouvy, od kterého vede přímá linka k Mnichovu. Jako vícenárodnostní stát tam přijímáme podmínku, že v případě národnostních nepokojů u nás zasáhnou tzv. čelné vítězné mocnosti – Velká Británie, Francie a Itálie. Jen se to jaksi neřeklo národu. To si později velmi dobře přečetl Adolf Hitler. A kdo byl v Mnichově? Čelné mocnosti.
Za druhé si poté v roce 1920 odhlasovali ústavu, jejíž obsah byl s čl. č. 86 v rozporu. Stálo v ní, že o oddělení části území nerozhoduje vláda nebo prezident, ale parlament. Kvůli tomu se Beneš dopustil vlastizrady už devět dní před 30. zářím 1938, když jen on a vláda přijali požadavky jednání v Berchtesgadenu, kterého se zúčastnil Hitler a britský premiér Neville Chamberlaine.
Francouzský a britský velvyslanec tehdy dotlačili Beneše a vládu, aby souhlasili s odtržením části našeho území, a aby tak porušili ústavu. Mnichov samotný už byl jen ve znamení prováděcích protokolů. Proto nás tam nemuseli zvát. Obě naše mobilizace? To byl podle mezinárodního práva casus belli - nevyhlášená agrese. To zbavilo Francii závazku k smluvní pomoci Československu. Jestli byl Mnichov zradou, tak zradou našich elit na vlastním národu. Proto byla vytvořena pohádka o tom, jak nás zradil Západ.
Edvard Beneš v roce 1938.
Lidovky.cz: Generál Radola Gajda se na rozdíl od Beneše příliš dobrému jménu v české historii netěší, ve vaší knize je tomu ale jinak. Často se v souvislosti s Gajdou zmiňuje třeba nepovedený fašistický puč v Židenicích u Brna roku 1933...
Jemu se ale žádná souvislost s židenickým pučem neprokázala. Vždyť to nebyl žádný idiot, on byl dobrý voják, který si uměl spočítat, že podobná akce nemá žádnou naději na úspěch. Gajdův proces byl politický. Po válce ale především následoval komunistický režim a komunisté měli Beneše rádi, ten zase neměl rád Gajdu. Odsuzování odkazu Gajdy v české historii byla Benešova pomsta, stojí za to prostudovat si procesy, které režim s Gajdou vedl. Tam se naprosto jasně postupovalo protiprávně, jako ostatně v té době často. Nectím Gajdu jako národního hrdinu, ale byl to velitel na úrovni Rommela či Pattona. Gajda, na rozdíl od Emannuela Moravce, nikdy nespolupracoval s nacisty.
Lidovky.cz: Prý máte blízký vztah k trampingu, odrazilo se to ve vaší tvorbě? V knize se z trampů rekrutují speciální oddíly.
Samozřejmě, pokud by došlo k vývoji, jak jsem ho popsal, trampové by byli přirozený kádr. Podobně jako skauti a některé oddíly sokolů, z těch by se přirozeně rekrutovalo do jednotek zvláštního určení. Díky trampingu a skautingu máme také zkušenosti s pohybem v krajině, vím, co je možné, a co ne. Takže vím, jaké schopnosti přežít v terénu měli vojáci s tehdejší výstrojí, kteří si trampskou výchovou prošli, jak to záviselo na ročním období a co možné jednoduše nebylo.
Lidovky.cz: Děláte osvětu, nebo si knihy píšete pro radost?
Žáby v mlíku jsem začal psát, abych si to téma srovnal sám v sobě. Pak jsem zjistil, že ale začínám obrazně řečeno malovat hodně pestrý obraz na hodně velké plátno. Takže jsem to nejdříve pojal hodně vlastenecky, pak jsem tomu ale dal ještě jeden rozměr. Pojednal jsem to jako svůj osobní odpor ke kapitulaci, která se stala v českém národě dost výrazným elementem. Ale jsem celoživotně hlavně vychovatel. Takže jsem také chtěl, aby o tom lidé začali přemýšlet, ověřovat si fakta, kombinovat a vyvodit vlastní závěry, i když třeba jdou proti běžně zaběhnutému trendu. Nabídl jsem mystifikaci proto, aby nutila čtenáře zjistit si, jak to bylo doopravdy.
Už nemusí holit Hitlera a skrývat hákové kříže. Německo upravilo zákaz nacistických symbolů ve hrách |
Lidovky.cz: Jak se tedy do české duše Mnichov promítl?
Bylo to naprosté zlomení páteře. Dvacet let se tady lidem slibovala samostatnost, hlásalo se, že už do sebe nenecháme kopat a že Češi a Slováci ukážou světu, co je dobré. A najednou to lidmi zvolené a oslavované elity vzdaly bez jediného výstřelu. Něco bylo špatně. Pokud byl národ hloupý, pak mu demokracie škodila, takže se jí po válce vzdal. V létě 1939 1938 měli například Poláci ještě horší armádu než my na podzim 1938, a přece se bránili, jejich vrchní velení a vláda nikdy nekapitulovaly, bojovaly až do konce války doma i v exilu. Poláci válku s Němci vlastně vyhráli v roce 1945.
Lidovky.cz: Kromě Mnichova je velké národní trauma také srpen 1968. Souvisí spolu tyhle dvě události?
Je to jedno s druhým. Nebýt 28. října 1918, nebude Mnichov. Kdyby nebyl Mnichov 1938, nebude srpen 1968. Já to vnímám jako úplné popření práva, státního i mezinárodního. Začal s tím Beneš, když v roce 1938 nezákonně kapituloval. Následně abdikoval a emigroval jako prostý občan. V roce 1945 se nám nikým nezvolený prostý občan Beneš vrací jako prezident a hned začíná psát dekrety, kterými zabavuje miliardové majetky lidí, kteří celou válku podporovali Čechy i exilovou vládu. Během války občan Beneš podepisuje závazné smlouvy s Moskvou na 20 let a předurčuje tím osud národa. Vyhlašuje, že obnoví ústavu z roku 1920 a přitom organizuje Národní frontu, omezenou demokracii, což podle té ústavy není možné. Český národ s tím ale tehdy nadšeně souhlasil a od té doby měli všichni máslo na hlavě.
Lidovky.cz: Jak by podle vás dnes vypadal průměrný Čech, kdyby Mnichov dopadl tak, jak líčí vaše kniha?
To pak popisuji v dalších dílech mé tetralogie. Hlavně sebevědomí by měl někde jinde, celá ta země by byla úplně jiná. Vedli bychom jiné zápasy. Zřejmě by nás okolnosti po případně vítězném boji s Německem postavily do role vůdčí síly na severním Balkáně a v celém Podunají. Vycházelo by se z Malé dohody a nás by tedy čekal úděl zorganizovat znovu celé Podunají do nějaké nové středoevropské federace. Nutně by to vedlo k oživení myšlenek na rekonstrukci Habsburské monarchie a republikánští Češi by se dostávali do konfliktu se zbytkem Podunají, s vlastními monarchisty a katolíky i se Slováky. Když nás má něco chránit, musí nás to přesahovat, nemůžeme to současně ovládat, a to bychom nepřijali. Museli bychom řešit náš úděl - proti všem, při vědomí, že sami si nevystačíme. Ale to musíme řešit i dnes.
Unikátní nahrávka Hitlerova hlasu. Nacistický vůdce přiznává špatný odhad síly Sovětského svazu |
Lidovky.cz: Stále by ale hrozilo nebezpečí z Východu...
Tak to tam bylo vždycky. Jen by se proti tomu už dalo něco dělat. Federalizací Malé dohody by náš mobilizační potenciál vzrostl ze čtyřiceti na dvě stě divizí. Nakoplo by to průmysl, naše zbrojovky by měly plné ruce zakázek. Nastoupila by ekonomická konjunktura, bezcelní prostor, přístavy na jihu, přepravní dálkové koridory. Získalo by nám to nové spojence a nové společné zájmy, například s obrozeným Německem a s Polskem. Oslabil by husitský a posílil svatováclavský státotvorný mýtus. Rozepsal jsem to do detailů v dalších třech dílech.
Lidovky.cz: Jaká byla na vaše knihy odezva od odborné veřejnosti?
Odborné veřejnosti je hlavně málo. Spíše se ozývá široká veřejnost, tam se odezvy různí, většina lidí je ale nadšená. Část z nich pochopitelně prostě proto, že potřebuje do života nějakou vzpruhu, často jsou to nadšení vlastenci nebo rovnou nacionalisté, těm se to přirozeně líbí. Potom jsou běžní lidé, kteří třeba polemizují, ale o technických aspektech se se mnou nikdy nehádal. Těžko se se mnou v tomhle hádat, když jsem s tužkou v ruce kvůli napsání jedné knihy nastudoval na tři sta knih.
Lidovky.cz: A že by vám nějaký odborník napsal, že je něco z vaší knihy blábol?
To ne, to se mi nestalo. Ale málokdy potkám někoho, s kým lze skutečně věcně debatovat. Lidi, kteří se mnou nesouhlasí, o dané problematice většinou příliš nevědí, prošli si „nalejvárnou“ první republiky nebo komunismu.
