15. června 2012 7:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

DonT Stop: Jak si hráli
na punkovou kapelu

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Pojď, propíchnu ti ucho. Dejvid (Lukáš Reichl) vylaďuje vzhled svého kamaráda Mikiho (Patrik Děrgel).  | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Pojď, propíchnu ti ucho. Dejvid (Lukáš Reichl) vylaďuje vzhled svého kamaráda Mikiho (Patrik Děrgel). | foto: Bontonfilm
PRAHA Komu se chce zvracet, když slyší klávesy (nebo měl aspoň v životě takové období), ten by mohl být celkem spokojeným divákem filmu Richarda Řeřichy Don't Stop.

Snímek o partě pražských kluků, kteří v roce 1983 slyšeli London Calling od The Clash a nemohli jinak, než založit vlastní punkovou kapelu, je prostoupen nostalgií a nestydí se za to. A na rozdíl od některých jiných pokusů o návrat do minulosti působí film Don’t Stop vesměs poctivě.

Univerzální příběh kapely (zformování, euforie, heroické excesy, neblahý vliv partnerek a kamarádů odjinud, rozkol, rozpad, hořkost) tu dostal konkrétní obrysy, které mu dodávají jistou působivost a zajímavost. Je to paradoxně ta dychtivá snaha dělat v naprosto odlišných podmínkách to samé, co „zápaďáci“, která z českých průkopníků punku učinila pozoruhodný originál.

Snímek DonT Stop si nicméně nečiní nárok být vyčerpávající kronikou počátků punkového hnutí v Čechách: v jeho hledáčku je skutečně jen krátký život jedné (fiktivní) kapely, která zanechala stopu daleko spíše ve vzpomínkách svých členů než v kulturních dějinách. Řeřichův film založený na osobních prožitcích vypráví o někdejším prchavém zhmotnění klukovského snu – a s láskou a chutí jej inscenuje ještě jednou.

Kapela, pojmenovaná romanticky (a vzhledem k běžným inspiračním zdrojům trochu neobvykle) po francouzském gangsterovi z 50. let Emile Buisson, žije především z nadšení. Sdružuje rozmanité osobnosti: od charismatického lídra, „opravdového“ pankáče Dejvida přes nehrajícího manažera Mártyho, technicky nadaného podivína Inžu, výtvarně působivé zhmotnění Sida Viciouse Viktora až po vypravěče příběhu, gymnazistu Mikiho. Ten po existenci punkové kapely touží asi ze všech nejvíc – zároveň je však bezmocný vůči celkem logickému jevu: čím „punkovější“ skupina je, tím těžší je přimět ji k nějakému rozumnému fungování. To spolu s dalšími nepříznivými okolnostmi vede po pár vystoupeních k trpkému konci Emila Buissona.

Kapela funguje, dialogy v obýváku ne

Režisér Richard Řeřicha, jinak též zkušený (nejen) reklamní kameraman, má nepochybný smysl pro vytváření působivých obrazů a jejich propojení s dobře vybranou hudbou (soundtrack filmu významně pozdvihují i dvě originální nahrávky The Clash).

Zejména v momentech, kdy je „punkově“ přímočarý, snímek funguje. Režisérovi se kapelu podařilo výborně herecky obsadit, a film tak skutečně může žít z její energie ať v hudebních scénách, nebo při interakci jejích členů. Sugestivně natočená je i pasáž inspirovaná reálným fenoménem punkového koncertu na vltavském parníku, kde jsou Miki a Dejvid ještě jen v roli publika.

DonT Stop

ČR 2012
Scénář a režie:
Richard Řeřicha
Kamera: Martin Žiaran
Hudba: Michal Pajdiak, Roman Helcl, Richard Řeřicha
Hrají: Patrik Děrgel, Lukáš Reichl, Jiří Kocman, Jakub Zedníček, Oliver Cox a další
Premiéra 14. června 2012

A sílu má také překvapivý obrat až k žánru thrilleru, ve kterém se existence kapely pojmenované po masovém vrahovi definitivně uzavírá. O to víc může divák litovat času vyplýtvaného na těžkopádné, „televizní“ dialogy, které vede Miki s rodiči nebo se svou přítelkyní. Vystřihnout je a přidat raději ještě pár hudebních čísel by asi nezaškodilo. Stejně tak je škoda, že trochu lépe a filmověji nedopadlo úvodní a závěrečné zarámování celého příběhu. A kéž by tento snímek neopakoval jedno úmorné klišé ohledně motorek a jejich vlastníků.

Trochu krotká rebelie

V postavě svého vypravěče je film DonT Stop vlastně sympaticky poctivý – Miki touží po rebelství a snaží se seč může, do bytostného anarchisty mu však přece jen něco chybí. Vpodstatě je to stále chlapec ze slušné rodiny (jehož rodiče jsou jako na vztek vlastně docela fajn). Odtud vychází, tam se vrací a tam se také najde o mnoho let později, když mu stará magnetofonová nahrávka jeho romantické období připomene.

Řeřichův film a jeho způsob vyprávění je opravdu v mnohém stejný jako jeho hrdina: upřímně okouzlený rebelií, ale nakonec vlastně ještě dost krotký, přirozeně tíhnoucí spíše k chytřejšímu mainstreamu než k výrazné alternativě. Přiznat si svou pozici je možná cennější než pěstovat neudržitelnou pózu. Ovšem nostalgie po časech, kdy člověk nechtěl být „plešatej, tlustej a připosranej“, se tím nutně jen zvětšuje.

  • 0Diskuse
Marcel Kabát

Autor

Marcel Kabátmarcel.kabat@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz