LN Jako o možném zdroji zvýšené radiace na hřišti v pražském Podolí se spekuluje o radioaktivním materiálu, pocházejícím původně z medicínského prostředí. V rozhovorech jste zmínila možnost, že by zdrojem mohla být eventuálně takzvaná radiová jehla, používaná na léčbu nádorových onemocnění. Jak se podle vás tento medicínský nástroj mohl dostat do země pod dětským hřištěm?
Všechny radioaktivní materiály, používané v medicině, samozřejmě podléhají přísné kontrole, stejně jako jejich následná likvidace. To ale nevylučuje, že někdo v minulosti obešel nebo porušil předpisy. Navíc se nemusí jednat o nijak čerstvý nález. Pokud se skutečně jedná o radiovou jehlu, mohla tam ležet už od začátku minulého století. Už tehdy se totiž tyto jehly používaly.
Radiová jehlaUž s objevem rentgenového záření byla rozpoznána možnost jeho využití pro léčbu zejména rakoviny kůže či různých chronických a degenerativních onemocnění. V padesátých letech se začalo s používáním tzv. rádiových jehel, zdrojem gama záření byly radiofory, kterými se postižené místo zpravidla přímo obložilo, účinek byl veliký, obzvláště u povrchových lokalit. |
LN Setkala už jste se ve své praxi někdy s podobným případem?
Ano, několikrát. Radiová jehla byla nalezená třeba v železném šrotu.
LN Jak vysokou úroveň radiace jste vlastně v Podolí naměřili?
Metr od zdroje to bylo 500 mikroSievertů, přímo v malém místě na zemi nad zdrojem ale měření ukázalo až 5000 mikroSievertů za hodinu.
ČTĚTE O RADIOAKTIVITĚ V PODOLÍ |
LN Jak nebezpečná může být taková radiace pro člověka?
To jsou zatím všechno jenom spekulativní otázky. Ta nejvyšší úroveň radiace se samozřejmě projevuje pouze přímo v bezprostřední blízkosti zdroje, s každou vzdáleností od něj rapidně klesá. Aby bylo možné mluvit o ohrožení zdraví, musel by někdo po celý rok každý den na tomto místě stát bez hnutí několik hodin. Jakmile by poodešel třeba dva metry, úroveň radiace by byla mnohem nižší. Všechno jsou to zatím opravdu jenom dohady, více nám napoví další vyšetřování tohoto případu.
Srovnání radiacePodle Drábové naměřili odborníci přímo nad zdrojem záření v pražském Podolí dávky radiace od 500 až k 5000 mikroSievertů za hodinu. V praxi to znamená, že takovou dávku by dostal člověk, který by 60 minut stál bez hnutí přímo na místě. Kdyby tedy teoreticky opravdu vydržel stát hodinu denně na malém prostoru s radiací třeba 1000 mikrosievertů, za pět dní by dostal 5000 mikrosievertů. Tato dávka pak odpovídá například dávce, kterou dostane pacient při vyšetření hrudníku na CT (5800 mikroSievertů). Dávka, při níž se projevují lékařsky zjistitelné změny po ozáření, se počítá od 500 000 mikroSievertů. Takové dávce by se člověk v případě nálezu v Podolí přiblížil pouze tehdy, pokud by denně po celý rok hodinu a půl seděl nebo stál na místě o velikosti několika decimetrů čtverečních. A to je velmi nepravděpodobná, prakticky vyloučená možnost. V Česku každý člověk získá jen od přírodního pozadí ročně dávku radiačního záření ve výši 3500 mikroSievertů. Povolený roční limit pro jednotlivce z řad běžné veřejnosti na rámec dávek z přírodního pozadí je 1000 mikroSievertů. Limity jsou ale stanoveny s velkou rezervou, ani jejich mnohonásobné překročení neznamená ohrožení života či zdraví. Pro pracovníky jaderných elektráren platí limit 20 000 mikroSievertů za rok. Lidé, pracující na likvidaci jaderné havárie v japonské Fukušimě, mohli na základě nařízení vlády dostat maximální dávku 250 000 mikrosievertů. Smrt následkem ozáření jednorázovou dávkou (!) hrozí až při dávkách nad 8 000 000 mikroSievertů. |
