19. srpna 2008 10:12 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

Drahý zesnulý

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 38Diskuse
Ludvík Vaculík | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ludvík Vaculík | foto: Hynek GlosLidové noviny
PRAHA To, co se v novinách píše o čtyřicátém výročí pražského jara, je poznamenáno zvláštní pohřební pietou. Zrcadlí se v ní stereotypy, jimiž si zkrášlujeme vlastní dějiny. Za prvé: všechno, co jsme dělali, jsme dělali s čistým srdcem. A za druhé: všechny lapsy a selhání jdou na účet těch druhých. Přitom čisté srdce neomlouvá hloupost či darebáctví a malý národ má zpravidla vždycky příležitost svést na někoho úplně všechno.
Pokud dějiny vykládáme takto, je pořád co oslavovat. Obhájci vlastních minulých aktivit si přitom s oblibou vybírají z toho, co zaznělo na jejich adresu kritického, kritiku přehnanou a na první pohled nespravedlivou (pražské jaro byl vlastně jen mocenský boj dvou komunistických klik). Je tedy třeba se vrátit trochu do minulosti.

 V letech 1945–1948 se ČSR pomalu propadala do ruského komunistického impéria. Proces byl velmi usnadněn tím, že měl jakousi podporu ve velké části české veřejnosti, fascinované mlhavými představami o „socialismu“ a vylepšování „buržoazní demokracie“. Díky tomu Rusko dokázalo ovládat svou československou kolonii prvních dvacet let na rozdíl od všech sousedících porobených států bez přítomnosti vlastních vojsk.

 Impérium se však v roce 1945 příliš nafouklo a záhy se začalo zvolna rozkládat. A česká veřejnost se pomalu rozpomínala na liberálně demokratické a křesťanské základy. Ve „veřejné“ sféře se to projevilo nejdřív mezi komunistickými intelektuály, od poloviny šedesátých let rozpomínání postupně zachvátilo i část stranického aparátu.

 Bylo to ovšem rozpomínání limitované tím, že ti lidé cítili zároveň potřebu ospravedlnit vlastní minulost a podíl na upevňování režimu. Například Ludvík Vaculík ve svém známém projevu na 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů v této souvislosti prohlásil, že po únorovém puči „moc“(!) přitahovala jen zbabělce, hlupáky a darebáky, a kromě nich i „na určitý čas, za určitých okolností a pro určité úkoly jsou přechodně využitelní i různí morální absolutisté a nezištní, avšak špatně informovaní entuziasté, jako jsem já“. Odtud snaha smířit minulost s přítomností.

Udály se i věci pozitivní
I v této podobě znamenalo „obrodné hnutí“ pro stabilitu rudého impéria strašné nebezpečí. Zavedení jedné jediné z občanských svobod, svobody projevu, k němuž došlo v roce 1968, zdaleka ještě neznamená obnovu demokracie, ale bohatě stačí k úplnému rozmetání samoděržavého systému. Navíc mělo ve střední Evropě obrovskou nakažlivou sílu. Ruské vedení si toho bylo plně vědomo.

 Před českými politiky a jejich intelektuálním backgroundem stál nesmírně náročný politický problém: jak to zařídit, aby v jedné malé části rudého impéria vznikla lidštější společenská atmosféra. Místo toho vznikl politický projekt zahrnující husovské a švejkovské momenty – ambiciózní představa o reformě „socialismu“ a jeho smíření s demokracií, provázená polovědomými pokusy opít Rusy rohlíkem (tj. přesvědčit je, že toto pojetí „socialismu“ je s tím jejich kompatibilní).

 Hlavní myšlenkou Dvou tisíc slov je představa, že po roce 1945 přijala většina národa socialistický program, ale jeho uskutečnění se dostalo do rukou nesprávným lidem. Teď je příležitost dát mu správnou podobu. A velký guru komunistických intelektuálů Jan Patočka zastával tehdy názor, že „jsme k socialismu, byť i ve stalinské podobě, šli na rozdíl od všech ostatních s celou duší… V soudobé situaci rozděleného světa, jehož jedna část deklaruje stále ještě princip individuálních svobod, kterým neodpovídá asociální skutečnost, a druhá má na zřeteli velké strukturální proměny, jež vyžadují absolutní kolektivní disciplínu, zdál se prosvítat světlý bod možné syntézy, která by nebyla eklekticismem, nýbrž tvořivým řešením.“
 Ruku v ruce s tímto utopismem jde představa, že Rusy uklidní ujišťování o „spojenectví“ a o tom, že „autorita strany a pozice socialismu u nás jsou právě dnes nesrovnatelně větší než kdykoli v minulosti“ (poselství československým politikům při jednání v Čierne).

Čeští reformátoři byli přesvědčeni, že postupují politicky prozíravěji než Maďaři, kteří před deseti lety požadovali neutralitu. Ve skutečnosti by pražské jaro, pokud by mu Rusové nechali svobodný průběh, skončilo buď sametovým, nebo krvavým obnovením demokracie a Brežněv to dobře věděl. Věděl, že musí zasáhnout, stejně jako v Maďarsku. Tím nemá být řečeno, že by se v roce 1968 neudály věci pozitivní: projevila se spontánní touha české veřejnosti po svobodě, demokracii a „návratu do Evropy“, jejímž vrcholem byla solidarita onoho srpnového týdne. Též osobní statečnost a obětavost řady lidí (i z toho okruhu, který kritizuji). Nepatří k nim však tato bláznivá a zároveň vyčůraná ideologie, kterou držet nešlo a jejíž pád se spolupodílel na hrozné všeobecné demoralizaci doby „normalizace“.
Bohumil Doležal, Lidové noviny
  • 38Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz