Dříme Hitler v každém z nás? Groteska Už je tady zas vrací na scénu diktátora

Nevyjádřeným podmětem v názvu filmu je samozřejmě Adolf Hitler: říšský kancléř se z roku 1945 přemístil do naší (respektive německé) současnosti. Není podstatné jak, prostě se tu ke svému vlastnímu překvapení ocitl.

Realitě Německa sedmdesát let po válce se nestačí divit. Velmi bystře a pragmaticky se jí však dokáže přizpůsobit. Zároveň ovšem nepochybuje o svých někdejších názorech a je si jist, že se pro ně i za aktuálních podmínek najde dostatek živné půdy. Pozornost médií si získá jakožto komik – nikomu tak nepřijde nebezpečný, přitom ale může získávat stoupence, kteří jej berou docela vážně.

Vítejte, salafisté

Nápad přivést Hitlera mezi Němce v 21. století proslavil spisovatele Timura Vermese, jehož román dal filmu základní námět a název. Mezi přednosti románu patří jeho ich-forma: vypravěčem je sám Hitler, který čtenářům sděluje své postřehy a názory. O tento prostředek film přišel, osmatřicetiletý režisér David Wnendt nicméně dokázal najít svůj vlastní, filmový nástroj, jak zobrazit Hitlera v dnešní společnosti. Poté, co se Hitler v současném Německu trochu rozkouká, dá se dohromady s ctižádostivým, ale dosud neúspěšným televizním dokumentaristou. Společně vyrazí na cestu a Hitler na různých místech a při různých příležitostech natáčí rozhovory s občany, politiky nebo třeba odborníkem na etiketu.

Z filmu Už je tady zas.

Z filmu Už je tady zas.

Tyto pasáže jsou z velké části autentické: v tom smyslu, že někteří lidé skutečně před kamerou hovořili s namaskovaným představitelem Hitlera Oliverem Masuccim, byli ochotni akceptovat hru na to, že mluví se skutečným „vůdcem“, a občas říkali věci, z nichž běhá mráz po zádech. Jindy ovšem běhá mráz po zádech spíš z toho, co tvůrci zahrnuli mezi důkazy toho, že Hitler dříme v každém z nás: třeba celkem pochopitelnou obavu průměrného Němce ze salafistů čili vyznavačů radikální varianty islámu. Ano, svěřovat se s touto obavou herci nastrojenému jako Adolf Hitler je trochu pitomost. Ale použít tu nahrávku jako důkaz fašizujících tendencí v německé společnosti také není zrovna fér. A když jsou ochotni si s „Hitlerem“ notovat fanoušci natěšení na zápas národního týmu, je to zajisté vrcholná idiocie, ale je to důkaz, že je Hitler krok od návratu k moci?

„Byl jsem překvapený, jak pozitivně lidé na Hitlera reagovali. Mnozí z nich byli skutečně nadšení, jako by to byla nějaká pop star,“ říká o natáčení těchto pasáží režisér David Wnendt. No ovšem: přijedete-li někam s prima hitlerovskou maškarou a s kamerou, mnozí lidé se do masopustní švandy rádi zapojí a hrají s vámi, někdy se do toho možná až moc opřou. A vy se pak můžete pohoršovat nad tím, jak je jim váš Hitler sympatický. Ale pořád jde o hru, kterou začali filmaři a lidé se přidali. Jistě, i tak se leccos vyjeví. A jistě, z hlouposti mnoha účinkujících jde, jak už bylo řečeno, strach.

„Nečekal jsem, že najdeme tolik lidí, kteří otevřeně vystoupí proti cizincům a demokracii. Hitler byl pro ně někdo, kdo veřejně sdílí jejich mínění a jehož názory a myšlenky podle nich zasluhujípodporu,“ pokračuje David Wnendt. „Střed naší společnosti se posunuje doprava. Jestli se díky mému filmu začnou lidé tímto tématem zabývat nebo o něm mluvit, potom toho z mého pohledu film dokázal dost.“

Jenomže otázka je, jestli film ve skutečnosti neukazuje něco trochu jiného: totiž hluchotu „vítajících“ politiků, která samozřejmě může vehnat voliče, v Německu stejně jako v Česku, do náruče extremistů. Ostatně lze uvažovat ještě dále: není důvěřivý přístup některých respondentů k „Hitlerovi“, nevědomí jeho nepřijatelnosti, paradoxním důsledkem doktríny, že všichni lidé jsou fajn, na každého je třeba být milý a respektovat jeho přesvědčení?

Hraná linie filmu tento motiv koneckonců vědomě rozvíjí – lidé se k nalezenci ztracenému v jejich světě chovají tak dlouho vstřícně, ochranitelsky či obdivně, než zaskočeně zjistí, že je to opravdu Hitler, zákeřný fanatický mizera, který jim přerostl přes hlavu.

Co má úspěch, je správné

Méně sporným terčem kritiky Wnendtova snímku než skutečný či domnělý lidový fašismus je logika a morálka mediálních korporací. Ambiciózní televizní stanice Hitlera angažuje nejprve v domnění, že je to jen podivínský imitátor, ale posléze, když přijde úspěch, by nikomu ani moc nevadilo, že je Hitler opravdový...

Tyto pasáže filmu bohužel také mají své slabiny, i když jiného druhu než ty polodokumentární. Jejich usilovný humor ponejvíce připomíná veselý německý film pro děti s typizovanými postavami, lehce absurdními situacemi a prostoduchými dialogy.

V groteskním příběhu je, zejména díky pozůstatkům předlohy, víc vrstev než jen ta jednostranně agitační. A zamyslet se nad tím, jestli náhodou v některém směru neuvažujeme jako Hitler, není nikdy na škodu. Stejně jako není od věci se občas rozhlédnout, jestli někde nový Hitler nevystrkuje růžky. Ale malovat čerta na zeď tak, jak to dělá tenhle film, je možná trochu přehnané. Ne-li kontraproduktivní.