Refnův film předchází pověst díla, jež popírá momentálně převládající žánrové konvence, je „jiný“. A je – oživuje tradici, z níž současné thrillery a akční filmy moc nečerpají. Tradici gangsterek s existenciálním šmrncem, v nichž se moderní velkoměsto mění v nadčasovou krajinu, ve které se střetávají protagonisté jistým způsobem až nadlidští.
Bezejmenný hrdina filmu Drive je vzdálený příbuzný mlčenlivého nájemného vraha v podání Alaina Delona z klasického Samuraje (1967) režiséra Jeana-PierraMelvilla, nebo – rovněž bezejmenného – protagonisty filmu Waltera Hilla Řidič (1978). S ním sdílí profesi, schopnosti, neproniknutelnost, plakátovou i chladnou pohlednost. Podobně jako oni je to muž-šifra, řídící se vlastním kodexem, žijící v „zenové“ nehybnosti, která se někdy překlopí do dokonale provedené akce, jejíž perfekce jako kdyby nebyla prostředkem, ale cílem,
Bylo by ale nemístné podsouvat Windingovi Refnovi snahu cokoliv „vykrádat“. Jeho film své vzory cituje s neskrývaným zaujetím, vystavuje je na odiv – v osamělých nočních městských krajinách, do nichž chladně září neony, hodně retro znějících posmutnělých písních, sporých a úsečných dialozích, detailech jako typ písma v titulcích a jeho barva. Jedno z mála míst, kdy styl v Drive nezválcuje emoci, je také jednoduchý dialog o tom, jak je svět filmu dnes upadlý ve srovnání se starými zlatými časy.
Vyšňořený a nebezpečnýDrive (USA, 2011) |
Winding Refnův Řidič (Ryan Gosling) pracuje v autoopravně, její šéf Shannon (Bryan Cranston) mu také dohazuje kšefty u filmu, kde hrdina jezdí kaskadérské kousky. Po večerech ale Řidič dělá onačejší práci – nechává se najímat jako „řidič únikových vozidel“ gangstery. Stereotyp jeho osamělé existence plné osamělých nočních jízd naruší náhodné setkání. Řidič se spřátelí se sousedkou Irene (Carey Mulliganová), sympatickou praktickou ženou, která má navíc milého synka, prahnoucího po nějakém mužském vzoru... Počínající idylu ovšem naruší návrat Irenina manžela z vězení.
Napravený kriminálník je odhodlán začít znovu a lépe, minulost ho ale dostihne. Je nutné udělat ještě jednu fušku. Řidič ušlechtile nabídne pomoc. Věci se ale zkomplikují, aby se pak zkomplikovaly ještě víc... Hrdina dostane příležitost osvědčit nejenom svoje umění řidičské, ale i projevit výbušnou destruktivní energii, otrlost nutnou pro jistý druh práce s kladivem, případně podrážkou jeho – nepochybně značkových – bot.
Dívá-li se člověk na Drive jako na tzv. showreel, prezentaci režisérových schopností, nemá ten film chybu. Winding Refn ukazuje, že suverénně zvládne ledacos. Prvních pár minut snímku, jež zachycují jednu z Řidičových fušek, je až dechberoucích. Člověk by nečekal, že něco tak známého a ve filmech „promrskaného“ jako honička v autech je možné podat tak strhujícím a originálním způsobem, který zároveň není okázalý, nevybočí do sféry bombastických efektů ve stylu čím víc, tím líp.
A v Drive je víc okamžiků, v nichž Winding Refnova schopnost režie – ve smyslu schopnost zorganizovat akci před kamerou a rozhodnout o způsobu, jímž bude snímána – skutečně zazáří (viz často zmiňovaná něžná a brutální scéna ve výtahu). Jako tvůrce nějakého celku, který by měl mít jednotící náboj, tah a snad i názor, však podle mě Winding Refn úplně neobstál. S postupujícím časem jako by se páteř jeho filmu hroutila pod vahou stylu, dlouho držených záběrů, sugerované archetypálnosti postav a nadčasovosti jejich světa. Muži rozkročení mezi surovostí a stoicismem lakonicky rozmlouvají se smrtí – hlavně aby to každému došlo.
Každý tón svojí „písničky“ nechá autor zarezonovat tak mohutně, až to rve uši, a co teprve když netrefí správnou klávesu... Na povrch vyplouvá to, že Drive je dílem stejného tvůrce jako místy až patafyzická vikinská sága Valhalla Rising (2009) – setkání Andreje Tarkovského a Daniela Landy na operačním stole doktora Frankensteina.
V Drive Winding Refna postihlo něco podobného – mytickou či nadosobní dimenzi příběhu zdůrazňuje s tak přepjatým zaujetím, až to je místy legrační. Všechny ty dlouhé a pečlivě nasvícené záběry se v rovině emocí přestávají sčítat a spíš odhalují fádnost příběhu, jehož hrdina se z tajemného bezejmenného proměňuje v mysteriózní barbínu v bundičce se zlatým škorpionem, na níž přibývají strategicky rozmístěné krvavé skvrny. Někdy je dobré znát míru a tvůrci snímků, k nimž Drive odkazuje, to věděli, vyprávěli gangsterské historky s jakousi přidanou hodnotou. Winding Refn ale jako kdyby podlehl hlasu syntezátorem vybavené sirény a nechal se svést do bažiny náhražkových emocí a sugerovaných hloubek. Ale při vypnutí určitých čidel se na ten film kouká hezky. To ano.
