„Byl jedním z největších dramatiků naší doby,“ složila mu na twitteru hold herečka Mia Farrowová, která účinkovala ve scénickém čtení „Virginie Woolfové“. Její o čtyři desetiletí mladší hollywoodská kolegyně Anna Kendricková připustila, že pro její kariéru bylo zlomové shlédnutí jedné z Albeeho her. „Když jsem viděla Tři velké ženy (ještě velmi mladá), zamilovala jsem se do divadla. Edward Albee je legenda, génius, poklad,“ napsala jedentřicetiletá herečka a zpěvačka, která se narodila v době, kdy již měl Albee dvě Pulitzerovy ceny.
Úctu k dramatikovu dílu dávali najevo i další její vrstevníci z generace třicátníků. Herec Josh Gad, označil Albeeho za „jednoho z titánů divadla“. Představitel filmových a seriálových postav Jesse Williams zase vzpomínal na to, jak jej slavný dramatik režíroval na divadelní scéně. „Bylo pro mě zásadní poctou, že mě vedl a trávil se mnou čas velikán slova Edward Albee,“ napsal.
Albeeho hry, kterých napsal více než 25, gradují většinou tragikomickou katarzí pramenící v zoufalství všech zúčastněných aktérů. Témata svých her shrnul do jednoduché věty: „Píšu o životě, smrti, lidech a ostatních zvířatech“. Albee získal prestižní Pulitzerovu cenu třikrát - oceněn byl za Křehkou rovnováhu (1967), Pobřeží (1975) a Tři velké ženy (1994), přičemž tento text označila kritika za jeho nejvíce autobiografickou hru. Mezi další Albeeho kusy patří Hra o manželství, Americký sen, Snídaně u Tiffanyho, Všechno je v zahradě či Smrt Bessie Smithové.
Rozloučení s Věrou Čáslavskou. V Národním divadle na ni vzpomínali sportovci i politici |
Divadelní cenu Tony dostal dvakrát - za svou nejznámější hru Kdo se bojí Virginie Woolfové? v roce 1962 a o 40 let později za svou poslední hru Koza aneb Kdo je Sylvie? Za autorův „majstrštyk“ je považována hra Kdo se bojí Virginie Woolfové?, která ve své době zcela demytizovala takzvaný americký sen. Albee za ni měl v roce 1963 obdržet Pulitzerovu cenu, ale protože už tehdy byl kontroverzní postavou, výbor mu ji odmítl udělit kvůli údajné vulgárnosti jazyka. Bylo přitom zřejmé, že v této absurditě jazyk ztrácí svůj původní smysl a v rukou hlavních hrdinů-manželů se stává zbraní, která vyvolá emocionální i fyzický boj.
Hra se v roce 1966 dočkala i slavného filmového zpracování, do něhož si režisér Mike Nichols vybral typově velmi přesné herce - Elizabeth Taylorovou a Richarda Burtona. Obsazení skutečného manželského páru, jejichž předloze nikoliv nepodobné excesy pravidelně naplňovaly bulvární tisk, se ukázalo nejen jako výborný reklamní tah. S výslednou podobou snímku, který získal pět Oscarů, byl spokojen i sám Albee, a to i přesto, že podle svých slov nebývá spokojen téměř nikdy.
Dramatik nepřestal překvapovat ani na prahu 21. století. V roce 2002 se na Broadwayi objevila jeho nová tragikomedie Koza aneb Kdo je Sylvie? a okamžitě vzbudila rozporuplné reakce. Hra má totiž absurdní zápletku: úspěšný newyorský podnikatel středního věku se zamiluje do kozy. Albee v tomto případě nepředpokládal prvoplánový humor, ale radikálním vybočením z „normálního“ ukázal zničující stereotyp jednoho vztahu. Po letech to pro něj byl triumfální comeback.
Adoptovaný buřič
Albeeho pohled na svět ovlivnil i vlastní osud - osud sirotka a homosexuála. Dva týdny po narození (12. března 1928) byl adoptován rodiči, kteří vlastnili výnosný řetězec vaudevillových divadel a poskytli mu komfort. I navzdory němu se však stal ukázkovým buřičem. Živil se různě, jako poslíček či prodavač, „našel se“ až v 50. letech mezi bohémou v newyorské Greenwich Village, kde si jako dárek k 30. narozeninám napsal aktovku Stalo se v zoo (1958).
Stranou u dramatika nezůstává nikdy ani politika. V roce 1981 například podepsal otevřený dopis žádající propuštění Václava Havla z vězení (text uveřejnily 10. července 1981 noviny The New York Times), v roce 1985 zase přednesl na kulturním fóru v Budapešti projev nazvaný výmluvně „Svět, v němž se vlády bojí světa“. Opakovaně vyjadřoval své znepokojení nad tím, jak americká vláda George Bushe oklešťovala po 11. září 2001 občanská práva obyvatel.
Albee, který se vždy hlásil ke své homosexualitě. Česko navštívil několikrát a hrála se zde většina jeho významných děl. Za zmínku stojí fakt, že když byla v někdejším Československu na pořadu snad nejproslulejší hra Kdo se bojí Virginie Woolfové?, změnil překladatel titul na Kdopak by se Kafky bál?, neboť britská modernistická spisovatelka zde byla tehdy málo známá. Albeemu přišel ten nápad „prostě rozkošný“.
