Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Elegán Přeučil. S odsouzeným otcem v lágru musel zdravit ‚čest práci‘

Lidé

  6:28
Těžko si představit většího elegána, uhlazenějšího gentlemana a přesvědčivějšího jazykového šarméra, než je Jan Přeučil. Ostatně jeho trochu přepjatě vybrané způsoby vás v jeho blízkosti okamžitě nutí mluvit spisovně, sedět rovně a neolizovat, prokristapána, lžičku. Takže je vlastně divné, že tento vyznavač vnitřní i vnější ušlechtilosti ztvárňuje na jevišti či ve filmu převážně padouchy. To však není jediný paradox života čerstvého osmdesátníka: daleko překvapivější je to, že přestože mu komunisti zničili rodinu, sám do KSČ posléze vstoupil.

Jan Přeučil foto:  Petr Kozlík, MAFRA

Váš otec byl vydavatelem, posléze dokonce poslancem parlamentu. Co se vám vybaví, když si na něj dneska vzpomenete?
Například náš nedělní rodinný oběd. Tatínek byl vyznavačem spořádaného života. U nedělního oběda s námi bývala i babička, my s Martou jsme se museli k obědu převléci do slušných šatů – zkrátka všechno mělo svůj pevný řád. A po obědě se šlo na povinnou procházku, až dolů ke Stromovce. Bohužel se mi ale hned vybavuje ještě jiná, daleko silnější vzpomínka z jedné listopadové noci roku 1949, kdy tátu zavřeli. Ve čtyři ráno k nám vtrhlo pět chlapů, prohledali celý byt. Já se vzbudil a pootevřenými dveřmi viděl tatínka, jak sedí v pyžamu na posteli, přes sebe župan – na rukou pouta. Dovolili mu rozloučit se. Táta s těma spoutanýma rukama přišel ke mně, dal mi pusu na čelo a řekl: „Jenčo,“ on mi říkal Jenčo, „jsi tu teď jediný chlap. Musíš se o holky postarat.“ Tím myslel maminku a moji sestru.

Vám bylo dvanáct?
Dvanáct. A na tuhle chvíli nikdy nezapomenu. Protože tou větou na mě táta přehodil takovou tu mužskou odpovědnost za rodinu. Otec byl souzen v procesu s Miladou Horákovou.

Jan Přeučil
Jeden z prvních filmů Jana Přeučila je snímek Hry a sny z roku 1958.

To znamená, že jste musel hodně rychle dospět.
Tak to víte, jednoduché to nebylo. Dokončil jsem základní školu s vyznamenáním, už na škole jsem chodil do divadelního kroužku, táhlo mě to k herectví. Ale když se rozhodovalo, co budeme dělat dál, museli jsme k pohovoru. A to už byl otec zavřený. Šel jsem na pohovor úplně poslední, s maminkou, která z toho byla velice rozrušená. Ředitel, jmenoval se Poláček, zrekapituloval, že mám samé jedničky, dokonce jsem měl i doporučení od Karla Högera, který mě viděl v jakémsi žákovském představení a napsal, že mám talent – to zařídil ředitel. Ale v komisi seděl také jeden svazák, který prohlásil: „Ale ty jsi syn nepřítele lidu. Takže půjdeš do továrny, mezi dělníky, abys smyl otcovu vinu.“ Všude tenkrát visely plakáty: „Já jsem horník – a kdo je víc.“ Zkrátka nábor do dolů. Řekl jsem, že na horníka nejdu v žádném případě. Tak ředitel koukl do papíru: „No, máme tady jeden zajímavý učňovský obor – dřevomodelář. ČKD Stalingrad.“ A za měsíc už jsem stál na Harfě v učňovském středisku. Jako dneska vidím, jak jsem tam prvně vstoupil a u vrátnice uviděl ceduli: „Zde si říkáme soudruhu a zdravíme se Čest práci!“

Zdravil jste „čest práci“?
Ano. To byla povinnost. A oslovovat „soudruhu instruktore“. Některé věci byly neuvěřitelné. Představte si například, že druhý nebo třetí den po otcově procesu k nám domů přišli tři soudruzi už přímo s přihláškou, chtěli, aby maminka vstoupila do Komunistické strany Československa.

Cože?
Opravdu. Druhý nebo třetí den po vynesení rozsudku. Maminka to pochopitelně odmítla. Vyprávím vám to, jen abyste si uměla představit, jak jsme po otcově zatčení žili. Ale to nebylo všechno. Dostali jsme vyrozumění z Národního výboru (dnes městský úřad), že se musíme do čtyřiadvaceti hodin vystěhovat z bytu. Náhradní obydlí: Rusová u Kadaně. Polorozbořený barák po Romech. Shodou okolností ale strýček tehdy objevil v novinách inzerát, že kdosi v Braníku shání větší byt. Štěstí bylo, že to byl příslušník Státní bezpečnosti (tajné komunistické policie). Chtěl větší byt, tak zařídil, že jsme se přestěhovali do Braníka a on do našeho bytu. Považovali jsme za velké štěstí, že jsme nemuseli z Prahy. Ovšem byt to byl zoufalý, suterénní, vlhký, mamince, která už byla trochu nemocná, moc neprospěl. Těžké taky bylo, že já, abych byl v šest u ponku ve Vysočanech, jsem vstával ve čtyři ráno. Moje milovaná máma mi pokaždé udělala aspoň hrnek čaje a já už poklusem běžel, abych u Jezerky chytil poslední noční tramvaj ve tři čtvrtě na pět. S přestupem jsem jel do Vysočan, kde jsem si za deset minut šest píchnul příchod – a v šest stál u ponku. Ale ještě než jsme se dostali k práci, byla takzvaná politická desetiminutovka. Předčítali nám z Rudého práva, říkali nám, jak je kapitalismus špatný a socialismus skvělý, zkrátka snažili se nám vymýt mozky. Takže jsem se učil dřevomodelářem. A po čase po večerech začal studovat gymnázium pro pracující. Podařilo se mi nakonec udělat maturitu. A pak na druhý pokus, hlavně díky panu profesoru Radovanu Lukavskému, kterému nepřestanu být vděčný, jsem se dostal i na DAMU.

Váš otec, na rozdíl od Milady Horákové, nedostal provaz, nýbrž doživotí. Za co přesně byl odsouzen?
Stručně řečeno: za protistátní činnost a snahu o svržení lidově demokratického zřízení.

Byli jste s maminkou na přelíčení?
Tam nikdo z příbuzných nesměl. Poslouchali jsme rozhlasový přenos, který se vysílal do celé republiky, lidé to museli poslouchat povinně. Na vesnicích to dokonce vysílali veřejným rozhlasem.

V magazínu dále najdete:

  • Poutavé fotografie z rekonstrukce Národního muzea na Václavském náměstí v Praze.
  • Rozhovor s oční lékařkou Jarmilou Heissigerovou o tom, proč je na zrak dobrá mrkev a že čtení s baterkou pod dekou dětem neškodí.
Autor:

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...