Jehličnany se stávají nepostradatelnou dřevinou pro základní kostru každé zahradní úpravy. Kdo by si ale myslel, že šišky nebo šištice jsou plodem jehličnatých stromů, toho by botanikové určitě vyvedli z omylu. Šišky, o kterých bude řeč v tomto článku a které znají i malé děti, jsou samičím pohlavním orgánem většiny jehličnanů a jsou starším rozmnožovacím útvarem než květ. Vlastní šiška, tvrdý dřevnatý útvar, plní jen ochrannou funkci semen, která
jsou často energeticky velmi hodnotná a tvoří součást jídelníčku mnoha ptáků, savců, ale i lidí (např. piniová semínka). Pokud by semena nechránil nedobytný obal, hrozilo by s lehkou nadsázkou jehličnanům vyhubení. Takovým obalem je právě šiška. Šišky jedle se rozpadnou brzy
Mezi jehličnany pěstované nejčastěji v okrasných zahradách patří bezesporu jedle. Jejím typickým znakem jsou vzpřímené šišky (na rozdíl od ostatních jehličnanů rostou vzhůru), které se však rozpadají ještě dříve, než stačí dozrát. Na stromě pak zůstává jen středová jehla, dekorativní hlavně při pohledu zblízka. Pokud tedy chceme uchovat šišku pro pozdější aranžování nerozevřenou, je třeba ji sklidit ještě před počátkem zrání, ponořit ji do glycerinu nebo pevně omotat textilií. Zbarvení šišek se liší podle druhu, je však převážně tmavší - hnědé, namodralé, nazelenalé. Šišky ve vrcholu příliš nápadně nevynikají, často splývají s olistěním a větvemi. Pro dekorační účinek šišek je proto vhodné vysazovat jedle tak, aby koruna vynikla solitérně proti modrému nebi nebo tak, aby mohl být vrchol pozorován z výšky či nadhledu - pod balkon, okno, terasu.
Opravdu dlouho vydrží šišky borovice
Šišky ostatní jehličnanů se nerozpadají a ze stromů opadávají většinou až
na jaře příštího roku, takže je můžeme pozorovat také v průběhu zimy. Zejména šišky borovic vytrvávají na stromech poměrně dlouho (někdy i několik let) a u většiny druhů mají vejčitý, krátce kuželovitý tvar. V mládí jsou světle zelené, po dozrání hnědnou až černají, výjimečně mohou mít načervenalou barvu. Dokonale se u nich projevuje hygroskopický efekt - ve vlhku se šišky zavírají, za suchého počasí se naopak zdřevnatělé šupiny dokonale rozevřou, aby mohla semena vypadnout a rozšířit se pomocí pergamenové nažky větrem do okolí. Z obrovského množství druhů tvoří bohatou násadu šišek borovice hustokvětá (Pinus densiflora), jejíž šišky jsou menší a otevírají se až následující zimu, či borovice mexická (Pinus ayacahuite), jejíž šišky jsou dlouhé, protažené. V běžných podmínkách se u nás nečastěji pěstuje borovice černá (Pinus nigra) se šiškami rostoucími po dvou až čtyřech pohromadě, borovice limba (Pinus cembra), jejíž mladé šišky jsou jasně fialové a ani v dospělosti nepukají, či borovice lesní (Pinus sylvestris).
Smrky mají na rozdíl od borovic šišky spíše podlouhlé, úzké a většinou ronící pryskyřici, zakrslé nebo bizarně větvené kultivary nemají šišky vůbec, či až po několika desítkách let. Zajímavé jsou i šišky douglasky - nosné listeny jsou nápadně trojcípé a jejich část visí z obrysu šišky, menší jsou šišky známého modřínu - nahloučené vytrvávají na větvích velmi dlouho, malé, vzpřímeně rostoucí šišky má také cedr.
