6. března 2014 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Emigraci jsem brala jako zradu,
říká režisérka Andrea Sedláčková

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Nejdřív se mi podlomila kolena, říká Andrea Sedláčková | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Nejdřív se mi podlomila kolena, říká Andrea Sedláčková | foto: archiv A. S.
Film Fair Play vstupuje právě dnes do českých kin. Příběh zasazený do normalizačního Československa otevírá dlouho tabuizované téma sportovního dopingu a zároveň nabízí intimní příběh životní krize mladé sportovkyně. Jaké největší morální dilema musela v životě řešit sama režisérka, prozradila v rozhovoru pro Lidovky.cz.

Váš film je prezentován tak, že jeho hlavní téma je doping. Významné je ale i téma disentu, které je tam přítomné. Co je pro vás to hlavní téma?
Scénář jsem začala psát, protože jsem se náhodně potkala s tématem dopingu, a zdálo se mi to jako zajímavý námět, umožňující vyprávět o té době a o morálních zásadách. Nešlo mi o sport, sama jsem nikdy žádný sport nedělala a ani se o tato témata nezajímala. Natočila jsem několik filmů, které už dobu komunismu řešily, tentokrát pro mě byly hlavním tématem morální hranice, zda má člověk přistupovat na kompromisy nebo ne, a také téma vnitřní lidské svobody. Postava disidenta tam během psaní scénáře vklouzla jako nutnost. Je to i odraz toho, že jsem na sklonku osmdesátých letech nějaké disidenty znala a já většinou píšu o věcech, které jsem nějakým způsobem poznala.

Režisérka Andrea Sedláčková při natáčení filmu Fair Play

Kdy jste přesně odjela z Československa?
V létě 1989. O azyl jsem požádala 2. září a dostala jsem ho 17. listopadu.

Pěkné datum. Nemrzelo vás to pak?
Samozřejmě, že mě to potom mrzelo. Měla jsem pocit, že jsem se minula s dějinami, že jsem přišla o to nejkrásnější, co jsem mohla v životě zažít. Když člověk emigruje, nemá obvykle žádné skvělé podmínky k životu. Já jsem po příjezdu do Francie v podstatě bojovala o holou existenci, a na druhé straně jsem představovala, že kdybych byla zůstala v Praze, měla bych nádherný revoluční osud, stála na barikádách… Bylo by to zkrátka něco pozitivního, zatímco v Paříži byly ty začátky spíš hodně negativní.

Co jste přesně dělala?
Trávila jsem dny tím, že jsem se učila francouzsky - neuměla jsem ani slovo, když jsem odjížděla. Hlídla dítě, se kterým jsem si vůbec nerozuměla, chodila na kurzy s emigranty z celého světa, kteří sotva uměli číst a psát, bydlela v mrňavých pokojíčcích, přespávala u známých, stěhovala se z místa na místo… Prostě můj život byl s tím pražským nesrovnatelný. V Praze jsem ještě před odchodem dělala s Martinem Mejstříkem časopis Kavárna, sbírala jsem podpisy na Několik vět, znala jsem lidi, kteří později dělali revoluci, takže jsem věděla, že bych bývala stála po jejich boku. Ten kontrast byl obrovský.

Andrea Sedláčková s herečkami z filmu Fair Play - Annou Geislerovou a Judit Bárdos

Pak jste ale přeci jen začala studovat, že?
O vánocích 1989 jsem se vrátila do Prahy a přemýšlela, co dál. Necítila jsem se dobře, všichni mi vyprávěli, jak nádherný revoluční osud měli, měla jsem pocit, že se na mě dívají jako na zbabělce. Kromě toho, jak jsem ve Francii trpěla jsem depresemi, tak jsem přibrala dvacet kilo. Vypadala jsem jako někdo jiný. Tak jsem si řekla, že když už jsem o to všechno krásné přišla a sama jsem se potrestala, že z toho musím vytlouct aspoň něco pozitivního. Aspoň se naučit francouzsky a pokusit se dostat na filmovou školu. Což se podařilo.

Takže jste v Paříži nakonec zůstala. Jste tam spokojená?
Ano. Nakonec se mi život uspořádal dobře, mám tam dvě děti, svoji profesi – stříhám filmy. Jezdím často do Prahy. Mám možnost být rozkročená mezi dvěma zeměmi, což je teď díky levným letenkám snadné.

Andrea Sedláčková (*1967)

Studovala scenáristiku na pražské FAMU a režii a střih na FEMIS v Paříži. Jako scenáristka a režisérka debutovala v roce 2000 filmem Oběti a vrazi. Natočila několik dokumentů a televizních filmů pro Českou televizi. Ve Francii pracuje  jako střihačka celovečerních filmů, mj. dramatu Veselé Vánoce (Joyeux Noël, v ČR pod názvem Šťastné a veselé) nominovaného na Oscara pro nejlepší zahraniční film. Andrea Sedláčková získala jako jediná Češka nominaci na Césara, francouzského Oscara. Na nejvyšší francouzské ocenění byla nominována za střih filmu Welcome.

Ve filmu se řeší velké morální osobní dilema. Jaké bylo vaše největší morální dilema?
Emigrace. Vlastně i o tom film Fair Play částečně vypráví. Matka chce, aby dcera emigrovala, ta s tím nesouhlasí a navíc je ve svém přesvědčení zrazená tím, že emigruje její přítel. Když jsem se rozhodovala, jestli mám emigrovat, bylo to pro mě velké morální dilema. Cítil jsem, že dělám něco v rozporu s idejemi, které jsem ještě pár měsíců před tím hlasitě proklamovala – tedy že se má bojovat proti komunismu, že se má něco dělat… Emigrace byla zrada, navíc ze sobeckých důvodů, protože jsem částečně utekla také kvůli snadnějšímu životu. Nebo tak jsem si to tehdy představovala. Když jsem pak byla v emigraci nešťastná, brala jsem to právě jako trest za moje morální selhání.

Anna Geislerová a Roman Zach ve filmu Fair Play

Takže ve filmu jsou různé protichůdné postoje, které se tehdy ve vás objevovaly?
Ano. Vše, co píšu, vychází nějakým způsobem z mé zkušenosti nebo to odráží můj pohled na svět. Myslím, že by režisér měl dělat jen filmy, jejichž témata se ho nějakým způsobem osobně dotýkají. Samozřejmě ne doslovně – taky jsem točila film, který se odehrává v 50. letech, která jsem nezažila, ale vyprávěl problémy, které mi připadaly aktuální. Ale v životě jsem neběhala sprint…

Zato hlavní hrdinka běhá až až… Měla jste představu, kdo by ji měl hrát?
Ano, při psaní jsem myslela na jednu konkrétní talentovanou herečku. Byla štíhlá, což jsem brala za předpoklad, aby mohla hrát atletku. Ale když jsem s ní přišla za trenérem, aby pro ni udělal tréninkový plán, tak se ani nemusela rozběhnout a on okamžitě prohlásil – ta na to vůbec nemá kotníky! Řekl, že tato dívka prostě nikdy nebude vypadat jako sprinterka a bylo rozhodnuto. Musela jsem hledat dál a jinak, zvala jsem herečky na stadion, trenér z nich vybral ty, které měly běžecké předpoklady a s nimi jsem následně dělala talentové zkoušky. Jednou z nich byla Judit Bardos, kterou jsem znala z filmu Dům a líbila se mi. Po půlročním tréninku o ní trenér prohlásil, že by mohla běhat profesionálně, kdyby se tomu věnovala, že má na sport velký talent.

Judit Bárdos v hlavní roli filmu Fair Play

Takže pro ni to byla určitě zajímavá zkušenost nejen herecká, ale i sportovní.
Ona je strašně disciplinovaná, trénovala poctivě a za film by skoro položila život. Při natáčení závodu v Německu si natáhla svaly, bylo na ni pak vidět, jak hrozně trpí, nabízela jsem jí, že poslední záběr oželím, ale ona zaťala zuby a běžela.

Co se týče zápletky kolem dopingu, vycházela jste z příběhu reálné atletky?
Nápad na film odstartoval jeden novinový článek, který se zabýval státem organizovaným dopingem v osmdesátých letech. Zaujalo mě to a začala jsem hledat, kde bych se mohla dozvědět víc. Potkala jsem tehdejší sportovce, trenéry, lékaře. A dostala jsem se i k údajně reálnému případu, kdy trenér píchal své svěřenkyni anabolika za jejími zády, aniž by o tom věděla. To mě inspirovalo k jedné z hlavních zápletek filmu.

Vy jste si najala i rešeršistu, historika?
Ne, historik se objevil až ve chvíli, kdy byl film dokončený, a kdy jsme si říkali, že by to bylo zajímavé pro novináře, protože žádné komplexní, souhrnné materiály o dopingu u nás nejsou. Nebyla publikována žádná kniha, studie, ani diplomová práce, nic… Když jsem já před sedmi lety, kdy jsem začala psát scénář, mluvila se sportovci a trenéry, kteří všichni chtěli vystupovat anonymně, musela jsem se vlastně dozvědět všechno: od rámcových informací až k detailům a drobnostem, které mi pomohly poskládat příběh. Dávala jsem těmto lidem pak číst různé verze scénáře a oni mě upozorňovali na nesrovnalosti, vybavovali si nové historky.

Jak už jste ale říkala na začátku, dá se říci, že hlavní téma filmu je vnitřní lidská svoboda a schopnost určovat se nějaké hranice morálních zásad, za které člověk nejde… V dobách normalizace bylo jasné, co je problém – nesvoboda daná zvnějšku, státem a mocí. Jaké je podle vás morální téma dneška?
Já myslím, že pro většinu lidí je největším morálním dilematem to, jestli se přizpůsobí penězům, nebo ne. Jestli budou dělat věci pro peníze, nebo proto, že je opravdu zajímají.

Jak jste na tom v tomhle ohledu vy?
Před několika lety jsem dostala nabídku režírovat velký televizní seriál. Natáčet se mělo takovým tím rychlostylem - hodina seriálu se natočí za šest dní, nastříhá za tři dny a je hotovo. Z toho nemůže vzejít nic dobrého, to je prostě továrna. Finanční nabídka ovšem byla v porovnání s tím, jak jsem obyčejně placená, velkolepá. Odmítla jsem to, protože jsem věděla, že by to pro mě byla cesta do pekel. Jednak bych dělala něco, co mě absolutně nezajímá, a za druhé bych se už třeba nikdy nedostala k celovečeráku, protože bohužel v českém kontextu to tak prostě je.

Režisérka Andrea Sedláčková při natáčení filmu Fair Play

Na začátku jsem totiž natočila dva celovečeráky, a pak jsem začala dělat televizní filmy, protože jsem měla děti. Točit celovečerní film je strašně namáhavá práce, televizní film je kratší věc a já jsem chtěla i režírovat i se věnovat rodině, takže jsem nějakou dobu dělala jen menší věci. Pak se ukázalo, když jsme začali hledat finance pro Fair Play, že jsem se pro mnoho lidí stala televizní režisérkou a ztratila jakýsi glejt, důvěru… V podstatě nade mnou ohrnovali nos. Věděla jsem, že kdybych režírovala tento nekonečný seriál, už bych se asi nikdy nedostala zpátky k natáčení celovečerních filmů. Vydělala bych peníze, ale přišla bych o něco jiného, co pro mě bylo důležitější – možnost dělat věci, které jsou pro mě cenné.

Byla jste na sebe hrdá?
No, pamatuju si, že jsem šla z té schůzky a říkala jsem si – sakra, to by někdo měl vědět, kolik peněz jsem odmítla! Jak jsem heroická! Každý z nás se může někdy v životě s podobnou věcí setkat – nutností volit mezi tím, že bude něco dělat, aby zaplatil hypotéku, nebo bude dělat něco, co mu připadá smysluplné. Ale je to pořád vlastně jako s tím komunismem. Lidé se přizpůsobovali, aby se "měli dobře" po té materiální stránce, ale vlastně prodali duši ďáblu.

  • 1Diskuse
Hedvika  Petrželková

Autor

Hedvika Petrželkováhedvika.petrzelkova@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz