Zhruba takové poselství nabízejí události posledních hodin.
Za prvé. Ukázalo se, že turecká armáda už zdaleka není tak mocná, jako donedávna bývala. Třikrát za poslední půlstoletí dokázala uchopit moc v zemi, když se generálům zdálo, že turečtí politici od Atatürkovy sekulární linie nebezpečně odbočují. Bylo to v letech 1960, 1971 a 1980. Ještě v roce 1997 stačila generálům k výsledku jen samotná hrozba použití síly. Aniž by byla vyřčená nahlas, premiér Erbakan sám odstoupil.
CHRONOLOGIE chaosu v Turecku. Jak se odvíjel zmařený armádní puč? |
Ale teď to už neplatí. Ve srovnání s armádou 60. až 90. let, která dokázala provádět rychlé, účinné a de facto nekrvavé převraty, působí ta současná poněkud břídilsky. Je to zřejmě i tím, že vládnoucí islamisté ze Strany spravedlnosti a rozvoje naředili velení armády svými lidmi. Jisté je, že pučisté nedokázali získat moc ve státě ani za použití tanků či vrtulníků, ani po obsazení televize.
I toto možná dokládá, že generálové zamrzli kdesi v minulosti. Časy, kdy se moc v zemi přebírala obsazením rozhlasu (poznalo se to tak, že hrál řízné pochody) a televize (v ní oslovil národ nějaký vysoký generál), jsou pryč. V éře informačních technologií, sítí, telefonních aplikací a sociálních médií nemá smysl obsazovat televizi, což prezident Erdogan tušil již od počátku puče a sám sázel na přímé oslovení lidu. Úspěšně.
Za druhé a podstatněji. Ukázalo se, že armáda prohrála u nejširší veřejnosti. Na stranu vzbouřenců se nepostavila žádná relevantní síla: ani opozice, ani intelektuálové, ani ta sekulární veřejnost, která Erdoganovi a jeho politickým islamistům zrovna nefandí, ani Kurdové, pro které je to s Erdoganem či s armádou prašť jako uhoď. Toto je nejzásadnější společenský posun.
Recep Tayyip Erdogan mluví po pokusu o převrat. Za ním je obraz Atatürka
Když se armáda chopila moci v minulosti (1960, 1971, 1980) nebo tím alespoň hrozila (1997), vždy se našla společenská síla, která podpořila nejen ozbrojené síly a jejich zásah jako takový, ale i étos, který hájily – sekulární odkaz Kemala Atatürka. Značná část společnosti (je samozřejmě otázka, zda to byla většina, ale to tehdy nikdo nezkoumal) viděla v armádě protiváhu něčeho horšího či alespoň ještě riskantnějšího, než byl vojenský převrat. Teď to vypadá tak, že v armádě už žádná relevantní síla pojistku nehledá. To je hodně významná změna.
Za třetí a hlavně. Největším profitérem pokusu o puč bude prezident Erdogan. Pro ty Turky, kteří mu fandili už teď, získá ještě více bodů a větší auru. A mnozí z těch, kteří ho z dobrých důvodů za mnohé kritizovali (za zavádění autoritativní vlády, posilování role islámu ve společnosti, oslabování plurality v politickém životě i v médiích...), teď chtě nechtě uznají, že ať už je Erdogan jakýkoliv, úspěšně čelil pokusu armády o puč proti němu. Jeho legitimita tím nepochybně stoupne.
Úhrnem. Skončila Atatürkova éra. Skončila éra, v níž sekulární odkaz jejího otce zakladatele byl tak svatý, že i v očích široké veřejnosti opravňoval armádu k jeho ochraně.
Teď je to spíše tak, že více než sekulární odkaz Atatürka přitahuje širokou veřejnost autoritář Erdogan a odkaz, který si osedlal on sám – je to odkaz Turecka osmanského a imperiálního.
