V době svého vrcholu byla skoro tak populární jako Karel Gott, který ji obdivoval už od Semaforu, kam přišla v roce 1960. Hlasu sličné blonďaté zpěvačky si považovali Jan Werich i Jiří Voskovec. Platonicky zamilovaný spisovatel Josef Škvorecký pro ni napsal roli ve filmu Zločin v šantánu. A milovnici swingu a jazzu navíc výstižně překřtil na Evu "Fitzpilarovou" podle Elly Fitzgeraldové. Však její zpěv v roce 1965 při návštěvě v Praze pochvalně ocenil i sám Louis "Satchmo" Armstrong.
Po dvanáct ročníků ankety Zlatý slavík, tedy až do roku 1973, drželi fanoušci svoji "Pilarku" na některém z prvních tří míst. Zlatého slavíka získala třikrát, dvakrát po boku Karla Gotta (1964 a 1971) a v roce 1967 vedle Waldemara Matušky. Duety Pilarové s Matuškou proslavily oba zpěváky snad nejvíc. Spolupracovat začali už v divadle Semafor a v Rokoku. Pilarová, rodačka z Brna, měla v té době za sebou dva roky operního zpěvu na JAMU a krátké hostování v satirickém divadélku Večerní Brno. Do Semaforu přišla už jako hotová zpěvačka, se školeným hlasem a rozsahem přes tři oktávy, přesto si z ní Jiří Šlitr utahoval, že ji vzali hlavně kvůli hezkým nohám.
U konkursu při jejím "brněnském" podání písně Noc a den Matuška utekl. Později však, pro duet Ach, ta láska nebeská, to místo Hany Hegerové s tou "Pilarkou" přece zkusil. Vznikl tak nejen nezapomenutelný hit, ale i populární dvojice. Ne všechny jejich písně byly známé, ale Tam za vodou v rákosí, S čertem si hrát či Ten, kdo nemá rád jsou oblíbenými evergreeny. Hrají se stále, stejně jako duet Pilarové s Gottem Je nebezpečné dotýkat se hvězd, s nímž zazářili ve filmu Kdyby tisíc klarinetů.
Paní zpěvačka neměla vždy jen na růžích ustláno
Pilarová měla štěstí na autory, hodně pro ni psali také hitmakeři Karel Svoboda a Bohuslav Ondráček. S jeho Rekviem vyhrála zlatou Bratislavskou lyru, ale v roce 1968 jí píseň zakázali zpívat. "Písničky, které jsem zpívala v rozpuku mládí, můžu s klidem zpívat i dnes a nepřipadám si trapně," zhodnotila po letech kvalitu svého repertoáru zpěvačka.
Paní zpěvačka, jak Evu Pilarovou s úctou titulují, ale neměla vždy jen na růžích ustláno. Zvlášť poté, co v roce 1962 emigroval její manžel, hudebník Milan Pilar a nechal ji tu s malým synem. Na Západ byla pak nadlouho "nevýjezdná", ale pouštěli ji třeba na Kubu, která se jí však málem stala osudnou. Členové její kapely v únoru 1973 odlétali dřív a zahynuli při havárii letadla Aeroflotu během přistání v Praze na Ruzyni.
Po posledním Slavíkovi Pilarové ubylo hitů, sem tam jí zakázali koncert, nějakou dobu ji nehráli v rádiu. Rozvedla se s druhým mužem, zpěvákem Jaromírem Mayerem. Zejména pak koncem 70. let a v 80. letech neměla nejlehčí období. Nebyla rebelkou, ale občas propašovala do koncertů zakázanou píseň či škrtnutý verš. I když nebyla tak statečná, aby nepodepsala antichartu. Zpívání pro ni znamenalo všechno, nic jiného neuměla, jak vzpomínala.
Přišla také nemoc. S velkou pomocí svého nynějšího muže, tanečníka Jana Kolomazníka, však boj s rakovinou zvládla. V roce 1988 jí dávali rok a půl života a dnes - stále zpívá. "Snažím se dívat spíš dopředu než se ohlížet," říká vitální zpěvačka, která má ráda kočky a miluje Elvise Presleyho. Má všechny jeho desky, videa a sbírku nejroztodivnějších "elvisovin". Ani když nezpívá, nezahálí. Chalupaří, ráda vaří a vydala už několik kuchařek. Je také zanícenou fotografkou. Své digitálně upravené fotoobrázky občas vystavuje a má na ně řadu pozitivních ohlasů i od renomovaných fotografů.
