Blues Train19.11.2009 |
Purista má pravdu: blues vzniklo jako hudba černých Afričanů zavlečených na plantáže Ameriky. To víme ze školy. Jenže za stopadesát let svého trvání blues slavilo triumf: z hudby porobených vyrostl žánr, jenž si podrobil svět. Protože blues je založeno na něčem prvotně lidském. Říká se tomu "primal scream", lament z hloubi duše
srozumitelný lidem z opačných koutů světa a různých barev pleti. Řekli bychom: co mají Čechy, kolébka dobrého vojáka Švejka a vesnické idylky Josefa Lady, společného s blues? A Německo se slovutnými génii od Goetha po Bismarcka? Jenže v tom je ten vtip. Blues nebere na kulturní hranice ohled a zapouští kořeny kdekoliv.
Ve Fassbinderově filmu Touha Veroniky Vossové je vrcholná scéna: hlavní hrdinka umírá v komůrce podivného "sanatoria", zatímco zvenčí znějí zvony. Režisér vyzvánění ve zvukové stopě geniálně zkřížil - s bluesovou country kytarou, linoucí se z rádia... Nebeské posvátno se mísí s pozemským halekáním. Nebesa dokořán, každý může vstoupit.
Za opuštění republiky kriminál
Berlín a Praha. V dobách nedávno minulých zeď dělila Berlín na dva světy. Praha se octla za neprodyšnou oponou celá. Chiméra zakázaného světa "za zdí" tehdy v Čechách přitažlivost jazzu a blues jen umocňovala. Během beatové horečky 60. let odstartovali osobití bluesmani Vladimír Mišík, Michal Prokop, Luboš Andršt. Ruská invaze 1968 učinila všemu přítrž, hlad po hudbě však zůstal. Z mnohožánrových Pražských jazzových dnů se stala manifestace svobody, komunisty brzy zakázaná. Kapely hrály jak se dalo, i na hranici legálnosti.
Kolem osobností a skupin jako Petr Kalandra nebo Bluesberry vznikla subkultura, kde si lidé nemuseli nic dlouze vysvětlovat. Stačilo se sejít na koncertě. A věc nemyslitelná: bluesmani začali zpívat česky, jazykem spíš mateřsky měkkým než rytmicky razantním. Spojení americké muziky s českými reáliemi mohlo vyznít absurdně, ale o to přece také šlo. Ze Špejchar blues o tramvajové smyčce, kde výčep běžel do rána, se stal legendární song.
Legendy kolovaly i o muzikantech, vzpomínalo se na utečené saxofonisty Jana Kubíka a Joe Kučeru, jenž doputoval až do Berlína. Někteří byli méně šťastní: frontman Bluesberry Petar Introvič odnesl pokus o "opuštění republiky" kriminálem.
Kosmopolitní ráz, z něhož dodnes těží
Na druhé straně Berlín, rozdělené město. Ve svazácky stísněném východním Berlíně si tehdy i Čech připadal trochu jako "zápaďák". Hned za zdí však tepala jiná planeta. Umělá existence vtiskla Západnímu Berlínu kosmopolitní ráz, z něhož město dodnes těží. Hudebníci mísili všelijaké styly, byl tu k vidění Peršan Mohammad Tahmasebi se svým dombakem, blues do svých skladeb zabudoval i chlapec z Cejlonu Ramesh Weeratunga.
Od 70. let okouzluje berlínskou enklávu americký zpěvák a kytarista Jesse Ballard a na festivalu Blues Train jistě strhne i pražské publikum. Jesseho vytrvalým hudebním partnerem je berlínský Čech Joe Kučera. Jesse z Kalifornie, Joe z Prahy. Ač první vyrostl na Dylanovi a Eagles, druhý na jazzu a swingu, oba osudově poznamenal bluesman z největších, Ray Charles. V duu propojují rysy West Coastu se slovanskou melodičností, bluesovou kytaru se zasněným či "nazlobeným" sopránsaxofonem. Bez pokory k blues by však jejich hudba sotva existovala.
Lidi spojuje univerzální jazyk, hudba. Ale i hudba je Babylon a v pestré změti má blues výsadní postavení. Ač vyvěrá z tajemné hloubky, je prosté a srozumitelné. S blues jsme vždycky na cestě - a přitom dávno doma. Netřeba nic vysvětlovat. V Londýně nehledáme Eiffelovku, v pražské hospodě nechceme k utopenci šlehačku. A slyšíme-li někoho, kdo správě cítí blues, neptáme se, odkud přichází. Stačí se nechat se unést do neznáma, jež je tak povědomé.
