3. srpna 2015 6:48 Lidovky.cz > Zprávy > Design

Existuje typicky česká
architektura? Odpověď hledají v Liberci

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Studentka Martina Bauerová navrhla do svého modulárního domu i nakloněné... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Studentka Martina Bauerová navrhla do svého modulárního domu i nakloněné... | foto: archiv Martiny Bauerové
K létu neodmyslitelně patří výlety po Česku, objevování typicky české krajiny. Existuje však i typicky česká architektura? Odpověď na tuto otázku hledají již třetím rokem studenti na Fakultě umění a architektury Technické univerzity v Liberci. Zdeněk Fránek, děkan Fakulty umění a architektury v Liberci, si myslí, že na rozdíl třeba od Norů, Portugalců nebo Japonců svoji národní architekturu stále hledáme.

Proto již třetím rokem v rámci jeho semináře probíhá projekt Česká identita. Budoucí architekti po ní pátrají v krajině a sídlech, v místech, která jsou jim blízká. Svoje objevy zhmotňují – zatím jen – do modelů.

Hrstka studentů postává v rozlehlém ateliéru po celé délce budovy, v níž liberecká Fakulta umění a architektury sídlí. Na stolech leží modely, do kterých mladí pánové a dámy promítli svoje představy o hledání „české identity“.

Nakolik se jim to podařilo, brzy zjistí podle známky, kterou jim za seminární práci přidělí profesor Fránek spolu s architektkou Danou Rakovou. „Samozřejmě že se dostanou do mnoha slepých uliček, i to je ale užitečné. Doufám, že ti dobří studenti, až nastoupí do praxe, se nenechají skřípnout, nebudou dělat stavařinu a rozpomenou se na svoje školní objevy,“ říká architekt Fránek.  Upozorňuji, že jedničku všech šest vybraných projektů nedostalo.

Lubná u Rakovníka

Stoupali jste někdy do patra po nakloněném schodišti? Studentka třetího ročníku Martina Bauerová ho navrhla do svého domu. Trochu se obávala, zda by jeho obyvatelům takové schodiště nevadilo. Při návštěvě Londýna náhodou na podobné narazila a několikrát se po něm prošla nahoru a dolů. „Bez problémů,“ ujišťuje.

V Lubné u Rakovníka v poslední době nevyrostl žádný dům, který by navrhl architekt. Pokud ano, není to patrné. Ne že by se tu nestavělo, naopak, lidé chtějí bydlet na venkově a za prací dojíždět. Nejen do Rakovníka, ale i do Prahy. „Jsou to typy domků, které objevíte při listování katalogy,“ říká Martina, jež se hledání české identity zúčastnila již podruhé. V prvním semestru navrhla dům, ve druhém se věnovala interiéru.

Dům pro čtyřčlennou rodinu je variabilní skládačkou z modulů, jejichž úhly svírají šedesát, případně sto dvacet stupňů a lze je zrcadlově přetáčet. „Vzhled modulů vychází tak trochu z naší touhy po hranatých, kubických věcech. Možná i v nich se projevuje naše,akurátnost‘. Vysvětluji si to jako přání nestavět příliš zdobně a současně nestavět příliš stroze. Geometrizace je střední cestou, po které ovšem Češi kráčí v mnoha směrech,“ říká. Velikosti úhlů jsou ztělesněním jednoho z mála typických českých prvků, jímž je sedlová střecha. „Bylo by zbabělé nepřiznat, že tvar kosočtverce je také českým fenoménem,“ dodává Martina.

Petr Tůma je jediný student semináře Zdeňka Fránka, který svůj projekt zrealizoval – jde o totem z použitých pneumatik. Zaujal i děti v družině, které kolem něj procházely.

Petr Tůma je jediný student semináře Zdeňka Fránka, který svůj projekt zrealizoval – jde o totem z použitých pneumatik. Zaujal i děti v družině, které kolem něj procházely.

Ze stejného principu vychází i vnitřní řešení. Sporáku, pračce či posteli by úhel překážel, proto v těchto případech studentka vložila do interiéru „vyrovnávací“ prvky. „Snažila jsem se vtisknout domu jasný řád, ale stále nechat lidem prostor pro vlastní soukromý chaos.“ Úmyslně do každé strohé obytné místnosti vložila solitér – starou komodu, kredenc, křeslo či truhlu, kus nábytku, který vnesl do prostoru pocit domova i český charakter.
Martina se na začátku projektu zabývala pomyslnými centry stávajících domů a jejich pozemků.

„Nejstarší zástavba převážně hospodářských stavení se skládá z jedné skromné obytné budovy, z chlívů, kurníků, stodoly a jiných přístřešků. Objekty obklopují dvůr, který je oním centrem veškerého dění. Další generaci zástavby tvoří domy podél ulice. Hospodářská zděná stavení zmizela a nahradily je králíkárny a sem tam dřevěná stodola. Centrum života vzniká na rozhraní domu a zahrady. Nejmladší, obvykle jednopatrové objekty stojí uprostřed pozemku. Postrádají vně i uvnitř jasně vymezené místo setkávání, mají jich více. Chtěla jsem domu navrátit jedno hlavní přirozené centrum.“ Tvoří je chodba navazující v obou patrech na schodiště.
A z čeho by měl být dům postaven? Celá konstrukce bude na místě tištěna 3D tiskárnou z betonu.

Břehyňský rybník

 Nikol Balabanova pátrala po české identitě nejen kvůli projektu, hledá ji stále i pro sebe. Je totiž Bulharka. Jednoho dne se její rodiče rozhodli cestovat směrem na sever, a když došli do České republiky, zůstali. Zalíbilo se jim tady. Nikol by jednou v cestě na sever chtěla pokračovat. „K těm ještě uzavřenějším lidem, než jsou Češi. Chci zjistit, jací jsou,“ směje se. „Když je člověk trpělivý a nespěchá, zjistí, že Češi jsou vřelí. Docela se mi to líbí, má to svoje kouzlo, Stejně jako České středohoří s hradem Bezděz.“

Studentka druhého ročníku hledala něco typicky českého, co by zaujalo i cizince. Třeba posedy, charakteristické pro naši krajinu, objevila zásluhou skupiny Posedlí, která se tomuto fenoménu začala „posedle“ věnovat. „Člověk se musí odpoutat od mobilů, počítačů a silnic a náhle vnímá styly a prvky v krajině jinak.“ V odhalování charakteru české krajiny jí pomohly verše Karla Hynka Máchy. Dál blyštil bledý dvorů stín, jenž k sobě šly vždy blíž a blíž, jak v objetí níž a níž se vinuly v soumraku klín, až posléz šerem v jedno splynou.

S nimi se stromy k stromům vinou. – Nejzáze stíní šero hor, tam bříza k boru k bříze bor se kloní. Vlna za vlnou potokem spěchá. Vře plnou -v čas lásky – láskou každý tvor. „Když jsem si je přečetla, rozhodla jsem se, že do Máchova kraje pojedu. Našla jsem Břehyňský rybník, vzdálený asi dva kilometry od Máchova jezera, které je ostatně také rybníkem. Zjistila jsem, že básník popisuje přesně toto místo. Ohromilo mě to a rozhodla jsem se, že právě tam, třebaže jde o chráněné krajinné území, svůj dům umístím. Nemusela jsem se ničím omezovat. Bylo to příjemné a osvěžující.“

Nikol navrhla dočasnou stavbu, jejíž charakter vycházel z osvědčeného obdélníku. „V jednu chvíli mě napadlo hmotu,rozstřílet‘.“ Zrodila se centrální místnost odpovídající tvaru vrstevnic v okolní krajině, která upamatovává na létajícího dětského draka. Kolem ní lze libovolně přikládat a zase odebírat stavební části ve tvaru rovnostranných trojúhelníků s proskleným vrcholem, do nichž se dají umístit ložnice, koupelna, pracovna či pokoj pro hosty. „Je to jako v životě. Když nesymetrickou část spojím se symetrickou, vznikne harmonie.“

Objekt by se mohl postavit ze dřeva, případně z dřevěných panelů oplášťovaných laminátem, který v zimě hřeje a v létě chladí. Studentka chtěla, aby stavba byla jednoduchá, dala se rychle realizovat a hlavně aby si ji mohl její uživatel dotvořit a do domu promítl i sebe. Třebaže jde o rekreační objekt, lze jej podle Nikol užívat celoročně.

Úvaly u Prahy

„Možná že jednou budeme všichni spát v domech ze dřeva a na procházky půjdeme do plastového lesa,“ píše s nadsázkou ke svému projektu z pneumatik Petr Tůma, student třetího ročníku, a pokládá si otázky: Může odpad z české krajiny ovlivnit českou architekturu? Lze odpad jako materiál v architektuře využít? Snese to krajina? Sneseme to my?

Petr Tůma je jediným studentem, kterému se podařilo projekt realizovat, a to v Úvalech u Prahy, poblíž rozhledny Na Vinici. Samozřejmě se souhlasem starosty, kterému se nápad líbil a dal mu k dispozici místní Technické služby, aby mu pneumatiky k rozhledně vyvezly. „Přiznávám, že jsme s kamarády, kteří mi pomáhali, potřebný počet pneumatik v lese nenasbírali a museli jsme zajet do pneuservisu,“ směje se. Možná také proto, že sběr se odehrál až po dobrovolnické akci Ukliďme Česko, která letos proběhla 18. dubna. Tůmův experimentální chrám odpadu, jakýsi totem z pneumatik a plastových lahví, vybízí k zamyšlení.

Pro Adama Ciglera nebylo důležité, kam svůj dům přesně umístí. Důraz ale kladl na materiály, z nichž je postaven: jsou ekologické a hlavně je naleznete v Česku.

Pro Adama Ciglera nebylo důležité, kam svůj dům přesně umístí. Důraz ale kladl na materiály, z nichž je postaven: jsou ekologické a hlavně je naleznete v Česku.

Petra zajímá, zda všechen odhozený materiál je opravdu tak nepotřebný, jak o něm rozhodl někdo před ním. A dává mu šanci. Současně dává šanci i nám, protože v nakládání s odpadem jsme oproti západní Evropě dost zaostalí. „Když jsem sochu s kamarády stavěl, bylo zajímavé pozorovat lidi, kteří šli nebo jeli na kole okolo. Někteří se tvářili, že nás nevidí, jiní se zastavili s dotazem:,Vy si myslíte, že to sem patří?‘ Úžasné byly asi desetileté děti v družině na procházce. Moc se jim výtvor líbil, ptaly se, zda si mohou vlézt dovnitř, samy začaly vymýšlet, co všechno by z pneumatik šlo postavit. Zato paní učitelka byla rozpačitá, doporučovala nám pověsit na,sochu‘ ceduli s vysvětlením.“ Právě to si ale Petr nepřál. Zamýšlel postavit člověka před objekt jako před abstraktní obraz, kdy musí přemýšlet, co tím autor chtěl říci.

Bořeň u Bíliny

 Půdorysným základem domu je pentagram, prastaré magické a ochranné znamení. Je vyjmutý ze skalní stěny sopečného vrchu Bořeň v Českém středohoří nedaleko Bíliny.
O dávných zkazkách, pojednávajících o bořeňských jeskyních, odkud vylétají draci a zase se do nich navracejí, žijí v nich hadi s korunkami, rostou vzácné byliny a skrývají se drahé kameny, psal barokní historik a jezuita Bohuslav Balbín v sedmnáctém století.

O pár století později obdobné báchorky vyprávěla Alici Mityskové babička. Studentka třetího ročníku žije v Liběšicích, vesnici obklopené Želinským vrchem, Zlatníkem a Bořněm. „Bořeňskou jeskyni, v níž měla podle babiččina vyprávění přebývat čarodějnice, jsem už nenašla, i když na jižním srázu Bořně jeskyně skutečně je.“ Dnes bořeňské čarodějnice přežívají alespoň v názvu každoroční soutěže ve zpěvu, recitaci a tanci pro děti.

Alice se v projektu přiklání k moderní magii, k novopohanskému kultu wicca, který sdružuje lidi obracející se k přírodě a jejím pradávným bohům. Rituální uctívání života a přírody, oslavy Luny a Slunce se odehrávají převážně pod širým nebem. Tomu přizpůsobila i „dům pro čarodějnici“.

Z údolí vede směrem k vrcholu Bořně turistická stezka, která končí před útlou skalní puklinou, skrytou mezi houštinami. Za ní se v návrhu skrývá schodiště, po kterém návštěvník stoupá vzhůru, rovnou do nitra skály. „Vycházela jsem ze středového uspořádání, s obřadní síní s oltářem v centru, kde se koncentruje magická síla, určená pro rituály. Síň je beze stropu, s průhledem na oblohu. Kolem ní jsem rozmístila klenuté prostory, které ústí do malých chodeb a ty zas do chodeb větších. Vše dohromady pak utváří onen pentagram. Magičnost všech prostorů jsem zhmotnila skrze skelné vlákno nažloutlé barvy položené na podlaze.“

Alice klade důraz na prostorové zážitky, proto promyšleně střídá otevřené a volné prostory se stísněnými a úzkými průchody. Člověk se tak pohybuje pod širým nebem a zároveň uvnitř skály. V noci denní světlo zastupuje pouze svit hvězd.

Louka z dětských vzpomínek

 „Pro mne nebylo důležité, kam dům umístím, ale chtěl jsem, aby byl ze dřeva, z buku, dubu a smrku, stromů, které tady rostou od nepaměti, a střechu aby pokrývala česká břidlice, jež poroste mechem a lišejníky,“ říká Adam Cigler, student pátého ročníku. Proto se také snažil vyhnout umělým materiálům a při konstrukci domu využíval tesařských spojů.

„Navrhoval jsem dům pozpátku. Nejprve zvolil materiál, pak vymýšlel nábytek, světla, konstrukci a teprve nakonec jsem se zabýval jeho formou a obsahem. Myslím si, že stavět by se mělo z materiálů, které najdeme v okolí, jsou obnovitelné a ekologické.“ Do projektu, jenž vychází z lidové architektury a upomíná na tradiční řemeslnou výrobu, Adam promítl svoje zážitky a pocity z míst, kde vyrůstal a která navštívil. Úmyslně se vyhýbal pravým úhlům, protože ve starých chalupách nebyly, zedničtí mistři si s úhlovou dokonalostí hlavu nelámali. I proto je celý objekt, téměř dvacet metrů dlouhý a sedm metrů široký, zakřivený.

Hlavní místnost s kuchyní, jídelnou a obývacím prostorem, která ovšem připomíná více hodovní síň než sednici v roubence, dělí od klidové zóny s ložnicí, dětským pokojem a koupelnou jen dva schody. Přilehlá chodba se proměnila v knihovnu, do níž se záměrně ukládají knihy en face, zepředu. Prostor o patro výše na půdě je variabilní. Může zde být pracovna, ateliér i další dětský pokoj. „Protože máme rádi rozhledny a věže, navrhl jsem schody, které se vinou po břidlicovém plášti severovýchodní strany domu blíže k lesu až na hřeben střechy s křížem, odkud je rozhled do okolí.“

Ačkoliv pro Adama, jak říká, nebyl důležitý pozemek, situoval jej na louku s výhledem do údolí, kde v dětství s kamarády často rozdělávali oheň. Vzpomínku na ohníčky a pohled do údolí vepsal výrazně do charakteru stavby. Nejen vyhlídkou na střeše objektu, ale i čelní prosklenou stěnou s předsazenými zavěšenými fošnami místo okenic, které lze libovolně natáčet. „Oheň jsem vložil do fasády, aby byl vidět nejen zevnitř, ale i zvenku.“ Je nepřehlédnutelným domovním znamením.

Pitkovická stráň

Také Kryštof Hlaváč našel místo sobě blízké, které v dětství navštěvoval. Vybral si Pitkovickou stráň, přírodní památku na jihovýchodním okraji Prahy, mezi obcemi Pitkovice a Křeslice. „Praha se neustále rozrůstá, cenné lokality mizí, a těm, které dosud chrání ministerská vyhláška, by se měla věnovat zvýšená pozornost,“ říká student třetího ročníku o nevelkém pozemku na dohled zástavby, kde kvete na jaře koniklec luční český, křivatec český, jen chrpa je chlumní.

Ještě před vyhlášením ochrany se na stráni pásly ovce, kozy a krávy. Dnes hostí bezobratlé druhy živočichů. Pitkovickou stráň ohrožuje nejenom okolní výstavba, ale i expanze agresivního ovsíku a náletová zeleň.

„K projektu ovčína mě přivedl nápad ochranářů, chtěli by na stráni obnovit pastvu, která je nejšetrnější údržbou luk. A k němu jsem připojil informační turistické centrum, kde by se lidé seznamovali s přírodními památkami Prahy a jejich nenahraditelnou hodnotou. Ostatně na Pitkovickou stráň míří často přírodovědné exkurze. Ovce by se nemusely na pastvu přivážet a zase odvážet a centrum by mohlo přilákat rodiny i s dětmi.“ Aby kontakt mezi návštěvníky a zvířaty byl co nejužší, ovčín a klubovnu v suterénu objektu od sebe dělí jen skleněná stěna.

 Stavba je navržena z materiálů, které v blízkosti Pitkovic mají domovské právo. Kdysi zde byl břidlicový lom, okolo rostly duby a tráva je tu stále. Gabiony, kamenné koše naplněné břidlicí, z nichž by byl objekt postaven, by postupně zarostly, a ovčín by tak splynul se strání.

Světové (ne)ocenění

„Dobří architekti se vyhýbají módnosti. Vždycky reagují na specifičnost místa, vnímají kulturní tradice, dokáží objevit genia loci. Nenavrhnou globální univerzální řešení, ikonickou stavbu, kterou lze kolportovat po celé zeměkouli,“ říká teoretik architektury, vystudovaný filozof a psycholog, profesor Petr Kratochvíl, který na liberecké fakultě přednáší. K „programovému“ hledání české architektury je ale trochu zdrženlivý. Připomíná mu to tak trochu obrozeneckou éru. Raději používá výraz lokální.
Bez ohledu na pojmenování se nic nemění na faktu, že studentská pouť za hledáním české identity je pro budoucnost naší architektury užitečná. A v čem se studenti i profesoři shodují?

Česká architektura si nelibuje v extrémech, nabubřelosti, okázalosti, spíše je střízlivá, umírněná, chcete-li přísná, což ovšem nevylučuje tvořivost a originalitu. „Pokud architektura nezviditelňuje pouze tvůrce, ale je funkční, slouží obci, lidem, má vedle estetických a uměleckohistorických kvalit i sociální rozměr, což patří k prvorepublikové tradici, pak je to jenom dobře. Možná že se kvůli tomu žádná zdejší stavba hned tak nedočká architektonické prestižní Ceny Miese van der Roha, ale to bych nepovažoval za tragédii,“ shrnuje Petr Kratochvíl.

Olga Myslivečková, Esprit
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz