Faith No More nastoupili za bouřlivého aplausu do úplné tmy chvíli po deváté. Zazněly první tóny písně Reunited od šedesátkové kapely Peaches & Herb, kterou zahajují každý koncert letošního turné. Když světlo odhalilo Mikea Pattona, začal fanoušky s poťouchlou ironií jemu vlastní hladit něžnými slůvky kýčovitého ploužáku: "Byl jsem blázen, že jsem vás opustil/ bez vás je to osamělá jízda/ po našem rozchodu jsem byl osamělý a smutný/ uvědomil jsem si, že vás miluju/ protože vás hrozně chci…"
Většina kapely byla oblečená do pastelově barevných obleků av kontextu scény, vyzdobené rudými sametovými závěsy jak z filmu Davida Lynche, působila snově, až neuvěřitelně. Opravdu je to koncert té kapely, která se za posledních jedenáct let snad stokrát dušovala, že se už nikdy nedá dohromady?
Jakýkoliv výběr je "best of"
Poklidnou atmosférou si kvintet zpracoval publikum do rozvolněné nálady, aby je vzápětí probudil sirénou z megafonu a výtečnou skladbou Land of Sunshine, při níž se ihned projevila ona pověstná Pattonova výrazová schizofrenie; melodické pasáže se střídaly s ďábelským smíchem, ze kterého vstávaly všechny chlupy na těle.
Úvod byl předzvěstí toho, že se během pondělního večera Faith No More nezaměří jen na vyložené hity, jak to u comebackových koncertů bývá. Vlastně s výjimkou posledního Album of the Year ani nezahráli z žádné další desky všechny singly. Ale natěšené publikum, které mělo očividně "naposloucháno", přijímalo nadšeně vše, dokonce i stařičkou píseň Chinese Aritmetic, pocházející ještě z období před Pattonovým nástupem. Slavné skladby jako Epic, Evidence či Easy pak obecenstvo přiváděly do extáze. V případě takhle výtečného repertoáru v podstatě nelze sáhnout vedle.
Jediná, už v podstatě standardní výtka se týká kvality zvuku. Pravdou je, že nazvučit kapelu, která do playlistu vedle sebe zařazuje třeba popovou baladu a thrashmetalovou vyřvávačku, není zrovna snadný úkol, ale technici odvedli dobrou práci. Zkrátka je škoda, že kulturní město, jakým je Praha, nemá akusticky vhodnější prostor na koncerty podobného rázu než sportovní halu.
Zazpívejte to česky
Faith No More po většinu doby s publikem nekomunikovali nijak zvlášť originálně, respektive jako by byli sami překvapení, že zase stojí pohromadě na jevišti a nevěděli, co (kromě hudby samotné) říct jiného než: "Ahoj Praho, vždycky jsme tu hráli rádi. Díky, že jste přišli." Banální, ale výstižné; těžko jim vzkázat něco jiného na oplátku. Vrchol kontaktu mezi kapelou a obecenstvem nastal, když při Just a Man seskočil Patton k přední řadě, se kterou se v refrénu dělil o mikrofon: "Zazpívejte to česky," vyzýval bohužel bez úspěchu.
Poslední přídavek ve formě klidné skladby Pristina byl jako přestupní komora mezi hodinu a půl trvajícím hudebním zážitkem a takzvaně normálním světem. A zase ta vtíravá otázka, jestli byl úryvek textu "Budu s vámi, dávám na vás pozor…" zároveň vzkazem slibujícím vydatnější pokračování aktivit skupiny.
Hodnocení LN4 / 5 |
Jako předkapela vystoupili newyorští Firewater. Jejich set byl z počátku přijímán trochu rozpačitě, protože mix ska a worldmusic byl pro značnou část fanoušků Faith No More trochu "jiným šálkem crossoveru", než na jaký byli naladěni. Na druhou stranu bylo možné v davu zahlédnout několik zpívajících, kteří nejspíš přišli především na právě na ně. Přestože některé skladby mohly nezasvěcenému posluchači splývat, kapela vcelku umně svoje třičtvrtěhodinové vystoupení vygradovala až ke skočné This Is My Life ze své poslední desky The Golden Hour.
