Co lidem dává přítomnost chlupatých vrnících stvoření v kavárně, jdeme s fotografem zjistit osobně. Já, majitelka kočky a kocoura, on majitel dvou kanárků – a silný alergik, který v přítomnosti koček kolabuje.
Ani jeden z nás dosud zkušenost s kočičí kavárnou nemá, a tak nás překvapí už jen vchod do prvního podniku, kam míříme, pražské Kočičí kavárny na Smíchově. Za dveřmi je otvírací plot, logická překážka, aby kočky nevyběhly na ulici. Totožná bariéra chrání i bar. Místo, kde se připravuje káva a pokrmy pro zákazníky, musí být od kočičího teritoria přísně odděleno.
Posezení v kočičí kavárně prospívá lidem i kočkám samotným |
Rozkoukáváme se ve vánočně vyzdobené kavárně a během chvíle si nás přicházejí omrknout zdejší obyvatelé. Žádný spěch, kočky se k nám blíží s leností a elegancí pravých kavárenských povalečů. Můžou všechno: rozvalovat se po stolech, skákat zákazníkům na klín. Doma jsou tu ony. Naopak návštěvníci musí dodržovat několik základních pravidel: kočky nekrmit, nefotit s bleskem, nebudit, když spí. A pochopitelně netahat za ocásek nebo nedělat nic, co by kočce vadilo – to umí dát každá kočka jasně najevo.
„Máme tu dohromady devět koček. Sedm kocourků a dvě kočičky. Oni jsou na to kluci vhodnější, kočky jsou dominantnější a některým je neustálá pozornost zákazníků protivná,“ vysvětluje majitel Kočičí kavárny Ivan Herák.
  |
Všechny kočky jsou kastrované, očkované a pravidelně kontrolované. O tom, že se jim daří, svědčí jejich krásná, lesklá srst a jiskra v oku, na všech kočkách je vidět, že jsou v kavárně spokojené a že jim pozornost zákazníků nevadí, naopak.
Bývalý majitel chovné stanice otevřel podnik společně se ženou v březnu 2015. Část koček má ušlechtilý rodokmen, některé jsou prachobyčejní mourci – nalezenci. „Ale všechny jsou naše, nikomu bychom je nedali,“ odpovídá na dotaz, zda jsou kočky k mání, pokud by si nějakou zákazník zvlášť oblíbil. Při pohledu na „zeď slávy“, kde jsou vystaveny fotoportréty všech kočičích obyvatel se jmény jako Zlatíčko, Štístko, Lajlinka, Bublinka nebo Flíček, začínám chápat sílu kavárníkovy lásky ke svým svěřencům.
Evidentně dobře se tu cítí také hosté, ve všední den dopoledne je obsazených pár stolků, převažují ženy, kavárnou běhá tříletá holčička, u jednoho stolku si hledí do očí zamilovaný pár. Obcházím všechny přítomné a zjišťuju, že za prvé: všichni jsou milovníci zvířat a vlastní nebo někdy v životě vlastnili kočku. Za druhé: o kavárně se dozvěděli z internetu, a tak se za kočičím zážitkem vypravili cíleně. Například dvě kamarádky důchodového věku sem zašly omrknout terén.
„Přišly jsme se podívat, jak to tu chodí, protože sem chceme zajít s vnoučaty,“ říká Zdena. U jiného stolku sedí dokonce prababička, vitální Marie, se svou vnučkou a pravnučkou Bětuškou – to je ono pobíhající tříleté děcko, které je mezi kočkami evidentně v sedmém nebi. Dozvídám se, že její maminka Barbora Augustová je psycholožka, a tak se jí hned ptám, co může člověku kontakt s kočkou přinést dobrého.
„Kočky už svou přítomností mění atmosféru, dokážou do sebe vtáhnout negativní energii a přeměnit ji na pozitivní. Jsou to skvělí parťáci, když je vám ouvej. Jsou nápomocní už tím, že nemluví a jen se vám stočí na klín do klubíčka,“ říká s tím, že sama má s kočkami letité zkušenosti, v domácnosti momentálně chovají kočku, psa a želvu.
Blahodárný účinek kontaktu s kočkou využívá felinoterapie – terapie, která těží z kočičí přítomnosti. Doporučuje se především lidem osamělým anebo psychicky nemocným. „Lidem, kteří jsou z nějakého důvodu v psychické nepohodě nebo kteří obtížně navazují vztahy k lidem, může kočka výrazně pomoci. Kočky jsou empatická stvoření, těší se na svého majitele, mazlí se, vrní, mají srst příjemnou na dotek. Cítí pohodu i nepohodu, dokonce je ověřeno, že poznají blížící se infarkt nebo mozkovou příhodu,“ říká zvěrolékař a specialista na zvířecí psychiku Alexandr Skácel.
Na otázku, proč kočičí společnost víc vyhledávají ženy než muži, odpovídá: „Je to tak. Ženy mají podobnou energii jako kočky, jsou své. Pes je smečkový a dá se vycvičit, má rád organizaci a řád. A to je bližší spíš mužům.“
Čas koček
Móda kočičích kaváren dorazila do Česka z Asie. První byla otevřena v roce 1998 na Tchaj-wanu, legenda praví, že to majitel s kočkami zkusil, protože do jeho obyčejné kavárny chodilo málo hostů. Pořídil si několik koček jako atrakci – a zákazníci se jen hrnuli. Kočičí inspirace se pak nadšeně chytili Japonci.
V Japonsku se první kočičí kavárna otevřela v Ósace v roce 2004. Jmenovala se Neko no Jikan, tedy Čas koček. V zemi proslulé rozličnými bizarnostmi kočičí kavárny zažily obrovský boom. Především ve velkoměstech, kde se žije v pidibytech, nevhodných pro chov zvířat, se kočičí kavárny staly alternativou pro lidi, kteří si nemůžou kočku pořídit domů, ale přesto mají chuť s kočkami trávit čas, mazlit se s nimi a relaxovat. Údaje z loňského roku říkají, že jenom v Tokiu se nachází 58 kočičích kaváren.
Z Japonska se tato móda rozšířila dál: do Singapuru, Thajska a poté do Evropy, kde první kočičí podnik otevřeli ve Vídni v roce 2012. V hlavním rakouském městě se však chlubí zajímavostí: úplně první kočičí kavárna tu prý fungovala už v roce 1912 a o rok později byl jejím pravidelným návštěvníkem – podržte se – Vladimir Iljič Lenin. Toho času pobývající ve vídeňském exilu.
Dnes existují „cat cafés“ v Americe, Kanadě, v Austrálii, na Novém Zélandu, zkrátka na všech kontinentech vyjma Antarktidy. V mnoha světových kavárnách však fungují specifická pravidla, návštěvníci se musí objednávat dopředu a platí hodinovou taxu. Především v Asii proto jde o docela drahou zábavu. I ve Vídni nebo v Londýně se za pobyt s kočkami platí „na hodinu“, zákazníci se musí zout.
„Především ta londýnská mě hodně zklamala,“ vypráví Ivan Herák, který s manželkou několik evropských podniků objel. „Na kočky tam vůbec nesmíte sahat, musíte sedět potichu a jenom je pozorovat. Platí se pět liber na hodinu na osobu, což je docela dost. Mají tam ohromně přísná pravidla pro zákazníky, na druhou stranu kočičí WC měli hned u stolů, to bylo absurdní.“
Každá kočka je unikátní. Přizpůsobte jí péči, ocení to |
V Česku dnes funguje jedenáct kočičích kaváren. Kromě čtyř v hlavním městě a dvou v Brně lze vypít kávu v kočičí společnosti také v Ostravě, Opavě anebo v Pardubicích. A třeba v brněnském Kočičím pelíšku si lze oblíbenou kočičku odnést i domů. Kavárna je umisťovací a pomáhá nalezencům z útulku najít nové majitele.
„Otevírali jsme v dubnu letošního roku a už máme za sebou 78 adopcí a čtyři právě chystáme,“ říká jeden ze dvou majitelů Kočičího pelíšku Michal Fojt. „Inspirovali jsme se zahraničními vzory, umisťovací kavárna je třeba v New Yorku, Washingtonu nebo Vancouveru. Všechny kočky k nám přicházejí v perfektním zdravotním stavu a lidi, kteří přemýšlejí o tom, že si kočku pořídí, si je tady mohou v klidu prohlédnout, pohrát si s nimi a vybrat si takovou, která jim bude povahově sedět. Nestalo se nám, že by tu nějaká kočka byla déle než týden.“
Na otázku, jaký typ zákazníků u něj v podniku převažuje, říká: „Jednoznačně jsou to mladé ženy, nejvíc studentky. A kočky si většinou odnášejí páry, lidé, kteří už mají nějaké zázemí a myslí to s chovem kočky vážně.“
Peníze na otevření sháněli s kolegyní Kateřinou přes crowdfundingový portál Hithit.cz, což prý byla kromě finanční pomoci výtečná reklama. „Podpořilo nás 700 lidí a další se o nás touto cestou dozvěděli. Jsme taky aktivní na Facebooku i na Instagramu, to mezi mladými funguje,“ říká.
Co má rád pan Benda
Po návštěvě smíchovského podniku mířím už s mírně opuchlým kolegou do Karlína, kde máme domluvenou schůzku se Zuzanou Vrbovou, majitelkou dalšího kočičího podniku, Kavárny kočičí, kterou společně s maminkou otevřely v roce 2014.
Také tady je jasné, kdo opanuje prostor, kočky všech barev a druhů suverénně skáčou na stoly, proplétají se hostům mezi nohama a rozkošnicky se po kavárně rozvalují. S fotografem už to začíná být nahnuté, kýchá, protírá si zrudlé oči. Aby proces focení urychlil, dostává pytlík s kočičími pokroutkami – rázem je všech osm kočičích obyvatelek před objektivem.
„Víte, že nejste zdaleka jediný? Alergici sem chodí paradoxně docela často. Doma mít kočku nemůžou, ale mají zvířata rádi, tak sem vlítnou, dají si rychlé kafe, pomazlí se s kočkami a zase běží ven,“ říká majitelka.
Kočičí ostrov‘ Aošima zachráněn. Krmení hladovým kočkám posílá celé Japonsko |
Do její kavárny chodí také nejčastěji ženy, ale protože je Karlín plný kancelářských budov, po pracovní době tu relaxují i kravaťáci. „To se mi líbí. Pochopili, že chvíle s kočkou na klíně jim pomůže spláchnout pracovní stres. Někdo si tu dává pracovní schůzky, někdo se staví na popracovní kafe a chvíli nerušeného klidu. Po očku ty unavené byznysmeny pozoruju, jak se tu svalí do křesílek a konečně vydechnou,“ líčí majitelka.
Na stolcích v kavárně leží brožurky, kde jsou všechny místní kočky vyfocené a popsané. Kromě příběhu, jak se do kavárny dostaly (jde většinou o nalezence), je v nich také charakteristika, co určitá kočka má a nemá ráda, jakou má povahu, která je mazlivá, která hravá a která se bojí malých dětí.
„Co si budeme povídat, kočky jsou individuality, musíte je brát, jaké jsou, to je na nich sympatické,“ říká Zuzana Vrbová a krátce mi představuje všech osm kočiček: černobílé sourozence Oldřicha a Boženu, nejstarší Vanessu, mourka pana Bendu... „Jsou naše, bydlí tady a nedala bych je nikomu,“ uzavírá.
A jak to dopadlo s fotografem? Přežil, i když z karlínského podniku musel prchnout na čerstvý vzduch. A mně doma u psaní tohoto článku vydatně asistovali tlustý zrzavý kocour povalující se po klávesnici a šedá kočka vrnící na klíně. Jestli najdete překlep, je to jejich chyba.
 |
