Přidávání aktuální, moderní fasády ke klasickým dílům může působit křečovitě a násilně, častým předmětem takových snah se stávají dramata Williama Shakespeara. Snad vůbec nejlépe ho pro film adaptoval Akira Kurosawa, který přenesl Krále Leara a Macbetha (filmy Ran a Krvavý trůn) do jiného kulturního prostředí a básnickou řeč předloh nahradil přesným a přitom poetickým obrazem. Fiennesův snímek úrovně nejlepších filmových Shakespearů nedosahuje, chvílemi nedrží pohromadě, předloha se modernizačnímu úsilí zpěčuje. Právě ten nesoulad mezi atributy současnosti a duchem Shakespearova dramatu je na tom filmu vlastně nejzajímavější.
Coriolanus se v divadle nehraje moc často, po válce hra byla dokonce považovaná za jistým způsobem fašistickou. Caius Martius, později Coriolanus (Ralph Fiennes), je největší vojevůdce římské republiky, oddaný vojenským ctnostem a službě vlasti. Vyznamená se v bojích s národem Volsků, jeho úhlavním protivníkem je jejich vůdce Aufidius (Gerard Butler).
Coriolanova ambiciózní a přísná matka Volumnia (Vanessa Redgraveová) a senátor Menenius (Brian Cox) ho přesvědčí, aby kandidoval na konzula. Senát ho zvolí, volbu ale ještě musí stvrdit plebejci; Coriolanovi se ta představa příčí, nechce se podbízet lidem, jichž si neváží, protože nemají ponětí o tom, co je služba. Nechá se ale přemluvit, a nedopadne to dobře. Lid manipulovaný intrikářskými tribuny proti němu vystoupí a zapudí ho. Zhrzený vojevůdce odchází z Říma, spojí se s někdejšími nepřáteli Volsky a vytáhne proti vlasti. Matka ho ale u bran Říma přesvědčí, aby město ušetřil, Coriolanus za to zaplatí: zemře rukama svých nových spojenců.
Krvavé božstvo i bezradný „mimoň“
Film vznikal v Srbsku a v Černé Hoře a rezonuje jím nedávná historie zemí někdejší Jugoslávie stejně jako odkazy k aktuálnímu dění – scény pouličních bojů připomínají záběry z Iráku, hladové bouře zas jako by odkazovaly k současné ekonomické krizi. Odehrává se v jakési moderně vyhlížející a velmi východoevropsky či balkánsky sešlé zemi – rozpadající se domy, elita v drahých autech, zpravodajské kanál y televizích. Fiennesovi se ne vždy daří představit tenhle svět celistvým filmovým způsobem. Třeba válečné pasáže někdy působí roztříštěně – v reálném prostředí se odehrává velmi divadelně stylizovaná akce, jež je zas zachycována pseudo dokumentární roztřesenou kamerou, do toho všeho zaznívají Shakespearovy repliky.
Zároveň jsou na filmu znát rozpočtová omezení a celý místy působí uměle a chtěně – například věhlas dnešních vojevůdců přece nespočívá v tom, že jsou schopni pobít kopu nepřátel vlastníma rukama. Na druhou stranu – anglické hvězdy Shakespearovy blankversy deklamují krásně, bez teatrálních afektů, s reálnou intenzitou. Především Fiennes v hlavní roli je přesvědčivý. Jeho Coriolanus je krvavé božstvo, pyšný chlapík, přísný sudič i bezradný „mimoň“ neschopný nejmenší empatie. Volumnia v podání Redgraveové je zas něco mezi nadlidskou Matkou Vlastí a tyranskou rodičovskou autoritou.
Chápeme-li ale Fiennesova Coriolana jako promluvu k dnešku, stane se z něj film pozoruhodně matoucí, Shakespeare se soudobým očekáváním důsledně vzpírá. Výmluvný je v tom ohledu hned začátek filmu. Jakási revolucionářská buňka se schází a připravuje útok hladovějící chudiny na centrální sýpku. Skutečně dojde k rozhořčené demonstraci, proti lidem vystoupí Coriolanus. Jeho řeč je prodchnutá nechutí k vrtošivému plebsu a dost přesvědčivá – lid se, zdá se, nejenom mýlí, ale možná zaslouží i pár pendrekem, k čemuž vzápětí dojde.
CoriolanusUK, 2011 |
Coriolanova tragédie spočívá v tom, že se jako voják, který striktně chápe pojem cti, pokouší uplatnit v politice, kde se intrikuje, dělají kompromisy, jeden se musí ucházet o přízeň prostých lidí a vůbec je to celé takové demokratické, zatímco hrdinův politický ideál je něco na způsob stanného práva. Film ne snad že by tenhle Coriolanův postoj explicitně schvaloval, činí ho ale srozumitelným – pro určitý typ chlapáka demokracie musí být žvanírna.
Řím je pro Coriolana ideál, který ale nemá co dělats Římany, mocnými i bezmocnými. Ani jedni ho nejsou hodni, a Coriolanových jizev taky ne. Vyhnaný hrdina pak mezi někdejšími nepřáteli nachází chlapáckou utopii, svět, kde prostý lid svoje generály ctí, a kde potetovaní a vyholení bojovníci za dlouhých večerů pod hlavněmi tanků zažívají chvíle nekomplikovaného maskulinního bratrství (jeho erotický podtext je místy velmi zjevný).
Postavit masy do latě
Shakespearův Coriolanus je drama zajímavé tím, jak moc není dnešní, a je-li inscenováno ve vágně soudobých kulisách, vynikne to ještě víc. Je možné ho vnímat jako kus vysloveně antidemokratický, pokud se o takovém postoji u autora ze 16. století dá mluvit. Přinejmenším je jeho vlastně totalitářský hrdina prezentován se značnou dávkou empatie. A svět jeho očima vypadá úplně jinak, než by odpovídalo dnes široce sdílenému obrazu mravného lidu zotročeného amorální elitou.
Je jistým způsobem příznačné, že Fiennesova adaptace inspirovala k nadšené recenzi v časopise New Statesman soudobou intelektuální superstar Slavoje Žižka, který v ní vidí především přitakání silám vzdorujícím „impériu“ – Volskům a jejich vůdci Aufidiovi. Ten je ovšem Coriolanus v bledě modrém, rebelští Volskové jsou ve Fiennesově filmu právě archaická společnost, která není kontaminovaná demokratickým rozkladem, na rozdíl od polyteistických Římanů jsou to asi křesťané (Aufidius má v kanceláři ikonu, na krku nosí křížek).
Mohlo by to působit na první pohled podivně. Na druhou stranu – Žižek by nebyl zdaleka první teoretik osvobození mas, jemuž se začne nekontrolovaně tetelit srdce při pohledu na urostlého borce v maskáčích a kanadách, jenž je odhodlaný ty masy postavit do latě.
