Film Dvojník se nejvíc ze všeho podobá těžkému snu mladého muže, jemuž se na nočním stolku sešli Dostojevskij, Kafka a Orwell a který ještě před spaním zkouknul pár artových filmů. Jako takový je Ayoadeho snímek přiměřeně zábavný, nelze mu upřít celistvost stylu a cit pro atmosféru. I když to, co je na němnejlepší, je nepokrytě odvozené a tak trochu po datu spotřeby.
Simon James (Jesse Eisenberg)
Připomeňme, že Dostojevského hrdina Goljadkin je tragikomický nešťastník, střední úřednický kádr podléhající paranoidní představě, že se proti němu osnuje spiknutí. Sám sobě se vymyká zpod kontroly: každá jeho interakce s okolím, každý dialog je nekontrolovanou smrští, jejíž výsledek je pro samotného hrdinu (většinou nepříjemným) překvapením. Jeho panika dostoupí vrcholu, když zjistí, že se v úřadě objevila jeho dokonalá kopie, dokonce s naprosto stejným jménem. A že právě Goljadkin je Goljadkinovým nejzákeřnějším nepřítelem – což je samozřejmě pravda. Jeho trýzeň (pomineme-li pravděpodobnou duševní poruchu) plyne především z jeho slabošského charakteru, je ovšem zároveň také důsledkem dobové byrokratické reality plné přetvářky a manipulace.
Perverzní potěšení nejen pro pamětníky reálného socialismu
Filmový hrdina se jmenuje Simon James a ruský státní úřad poloviny 19. století se v Ayoadeho pojetí transformuje do fiktivního zbyrokratizovaného světa, v němž se snoubí bizarní ošklivost se závislostí na všudypřítomných a zároveň zastaralých a neustále selhávajících technologických systémech. Může to být alternativní verze 20. století stejně jako vize neblahé, na zpětný chod nastavené budoucnosti: v každém případě je to svět toho druhu, jaký barvitě vykreslil Terry Gilliam ve slavném snímku Brazil. Diváci ve střední Evropě mu díky své historické zkušenosti možná dokážou přijít na chuť ještě lépe než kde jinde. Ponořit se do groteskně absurdního systému nesmyslných směrnic, nabubřelých projevů, mizerně fungujících přístrojů, ponižujících strastí a ubohých radostí je asi nejen pro pamětníka reálného socialismu zdrojem perverzního potěšení. V tom světě je totiž člověku jakýmsi zvráceným způsobem velice dobře. Dokonce tak dobře, až je to varující.
Mia Wasikowská ve filmu Dvojník
Vůbec se nelze divit touze se do takového "snu" vracet – ať už jako divák, nebo jako filmař. Háček je v tom, že do stejné řeky vkročit nelze. A otázka zní, zda ta nová řeka kolem nás už jen příjemně a konejšivě nešplouchá, zatímco ta původní zmítala plavci ve spodních proudech a vírech.
Gilliamův film z roku 1985 o pouhý rok zaostal za datem děje své inspirace, Orwellova románu 1984. I to mu dodává neobyčejnou sílu a naléhavost – samozřejmě spolu s tím, že jeho groteskní vesmír právě v té době tak či onak reálně rezonoval se situací na mnoha místech světa, nejen na východní straně železné opony.
Některé principy byrokratického, korporátního či obecně společenského útlaku vůči jedinci jsou samozřejmě nesmrtelné. A jistě i dnes lze v podobně ztvárněné "kafkárně" nalézt podobnost s některými znaky současného světa. Přesto hravé retro podobenství tohoto druhu hrany své výpovědi spíše otupuje – ve srovnání s případným zasazením příběhu do skutečně aktuálního kontextu.
DvojníkVB 2013 |
Naléhavost je ve filmu zredukována na úkor zábavnosti i v případě samotné hlavní postavy. Nosným prvkem se stává především milostný motiv, v předloze sotva naznačený. Zatímco plachý Simon svou vyvolenou jen šmíruje dalekohledem v okně protějšího domu, jeho dvojník slaví mnohem rychlejší a důraznější úspěch... I tady ale platí, že podobný motiv v Kieslowského Krátkém filmu o lásce vyznívá o poznání silněji na pozadí reálné surovosti konce 80. let než v těchto umělých, snových kulisách.
Přesto, samozřejmě: ponořit se do světa, kde hrdina nikdy nemá platnou identifikační kartičku a nikdy nedostane pomerančový džus, je slast. O tom žádná.
