Film Galimatyáš: Krásní lidičkové ze smetišťátka

Před osmi lety slavil režisér Jean-Pierre Jeunet globální úspěch se snímkem Amélie z Montmartru, excentrickou pohádkovou story o dívce s dobrým srdcem, která pro samé dobré skutky zanedbává vlastní štěstí, ale to si ji nakonec stejně najde (a všichni jí to taky přejeme).

Jeho další film Příliš dlouhé zásnuby se už tak jednoznačného přijetí nedočkal. Nový Jeunetův snímek Galimatyáš jako kdyby byl projevem snahy vzít všechno, co se na Amélii (a do jisté míry i na starší poeticky morbidní komedii Delikatesy) líbilo, zesílit to na pár stupňů přes maximum a eliminovat vše ostatní.

Malého Bazila (Danny Boone) připraví o tatínka mina, sirotek se kvůli tomu musí všelijak protloukat. V dospělosti ho trefí výstředním způsobem zbloudilá kulka, která mu uvízne v mozku. Bazil přijde o práci i domov a protlouká se na ulici. Ujme se ho ale skupina bezdomovců, která žije v jakési komuně na smetišti, kde vyrábí z odpadu všelijaká pozoruhodná udělátka. Každý její člen má nějakou zvláštní schopnost (hadí žena, držitel rekordu v délce letu po vystřelení z cirkusového kanonu, chodící kalkulačka).



Když si Bazil uvědomí, že za jeho životní problémy mohou dvě zbrojařské firmy (výrobce min a výrobce kulek), parta outsiderů vymyslí plán rafinované pomsty, který by padouchy měl srazit z výšin moci a vystavit světu na odiv jejich padoušství. Uspějí?

Jeunetův film je jaksi hrdě naivní, sociální otázky popisuje způsobem podobným jako třeba celovečerní grotesky Charlieho Chaplina, s nimiž má společný i "třídní pohled" na svět – cituplní a okouzlující outsideři versus bezcitní boháči, v tomto případě obchodníci se smrtí (francouzské zbrojovky se v posledních letech skutečně zapletly do ledasčeho). Nic proti tomu. Naivitě ale sluší také jednoduchost a čistota.

Jeunet film ale přeplácává, osobitost hrdinů zdůrazňuje tak často a v každém obraze, až z nich udělá pouhou sbírku výstředních charakteristik. Podobně nakládá i s příběhem, který chápe hlavně jako příležitost k demonstraci vlastního hračičkářství – nesmí minout ani záběr, v němž by zůstalo neprojeveno, nenasnímáno přes příslušný barevný filtr (další Jeunetův trademark). Fígle, jež režisér v Galimatyáši inscenuje, jsou přitom někdy docela pozoruhodné.

Pospojovány jsou ale jen nakašírovanou emocí. Galimatyáš působí trochu jako deska zpěváka pověstného schopností zazpívat vysoké cé, který na ni nazpíval pouze a jenom vysoké cé – stokrát jinak a vždycky stejně. A nakonec – i v režisérově pohledu na svět lidí ze smetiště je něco, těžko to říct jinak, měšťáckého, uklidňujícího. Hleďme, jak si žijí v lásce a harmonii... Lidé ze skutečného sociálního dna si ale zaslouží respekt i pomoc proto, že spadli, kam spadli. Ne proto, že je možné je daleko vystřelit z kanonu.