Film Hostitel: Krásní lidé se hltají očima

Fantazii dospívajících diváků a divaček zřejmě přitahuje dystopie. Nebo si to alespoň myslí povolaní lidé v hollywoodských studiích. Komerční hit loňského jara byl přepis první části trilogie Hunger Games Suzanne Collinsové, jehož hrdinka se bouří proti systému, který z ní udělal účastníka krvavé reality show, která má sloužit jako rituální ospravedlnění řádu světa rozděleného do kast.

Letos přišel na řadu Hostitel, adaptace další knihy Stephenie Meyerové (Stmívání), na jejíž penzijní fond přispěly miliony rodičů dospívajících dcer po celém světě. I tenhle příběh líčí chmurnou budoucnost, jeho hrdinka patří ke skupince lidí, kteří udržují humanitu po mimozemské invazi. Story je ale v případě filmu Andrewa Niccola jenom rychle odbytá povinnost. Hlavní je dát postavám dostatek příležitostí, aby jedna na druhou hleděly a v myslích přitom řešily ta svoje, ach, tak vážná, dilemata.

Andrew Niccol je ambiciózní tvůrce se značně nevyrovnanou filmografií. Patří do ní zdařilá přemýšlivá sci-fi Gattacca (1997), stejně jako méně povedené filmy S1m0ne (2001) nebo Vyměřený čas (2011), v němž se pokusil komentovat současnou ekonomickou krizi příběhem ze světa, v němž se z času staly doslova peníze. Hostitel se jeho předcházející tvorbě dost vymyká. Asi se ale dá pochopit, že jednoho láká zkusit film, jehož komerční úspěch je zaručený bez ohledu na to, co o něm napíší rýpaví kritici.

V adaptaci Meyerové uplatnil Niccol některé svoje charakteristické postupy, především vizualitu – i tenhle jeho film je plný podivně prázdných scenerií zalitých žlutočerveným světlem, stříbřitých povrchů, obrazů osaměle stojících lidí. Hudbu komponoval Niccolův častý spolupracovník Antonio Pinto. Hostitele to ale nijak nevzdálí od propasti komatózní nudy, spíš ho tam ještě postrčí.

Převezmeme vaše těla

Země se stala cílem invaze z vesmíru, ujala se jí pokročilejší rasa, jejíž příslušníci jsou oproti lidem daleko ohleduplnější, žijí v harmonii s prostředím i mezi sebou, neovládají je špinavé vášně amateriální touhy. Problém je ovšem v tom, že nejsou schopni existovat samostatně, musí obsazovat hostitele (v tomto případě lidi), převzít jejich těla a znicotnit tak bytost, jež v nich dříve přebývala. Jak si tuhle značně agresivní a krutou strategii ony harmonické bytosti racionalizují, film neřeší, možná se to dozvíme v nějakém pokračování.

Melanie (Saoirse Ronanová) patří k nemnoho lidem, kteří si svoje původní já uchovávají. I ji ale vetřelci dostanou a instalují do jejího těla mysl bytosti jménem Poutník (Wanderer, později překřtěn na Wandu). Melaniino já ale odmítá vyklidit pole. Nechce zpřístupnit cizincům svoje vzpomínky, jež by odhalily místo, kde přežívá skupina lidí, přinutí nového pána (paní) svého těla k útěku. Dorazí do jeskynního komplexu kdesi v poušti. Přebývá tam lidská kolonie vedená moudrým strýcem Jebem (William Hurt). Její členové se věnují idylicky zobrazovaným prostým zemědělským pracím a především bělení chrupu a péči o své účesy. V tom ohledu vynikají Jared (Max Irons) a Ian (Jake Abel). První z nich dřív chodil s Melanií, ve druhém se probouzí sympatie k Wandě (že jeho vyvolená ve skutečnosti vypadá jako lesklá medúza, jeho city nijak nezviklá – obdivuhodné). Vznikne tak trochu problematická situace, obě bytosti se namístě totiž vyskytují jaksi v jednom „balení“.

Vetřelci z kosmu po lidech mezitím intenzivně pátrají. Na bytosti schopné dopravit se na vzdálenou planetu a rychle ji kolonizovat v tom ohledu ale prokazují překvapivou neschopnost. Jejich základní metodou je zaparkovat svůj blyštivý sporťák někde v poušti, opřít se o kapotu a tvářit se přitom zlověstně. Asi si jsou vědomi, že o ně ve filmu nakonec nejde – hlavní je, aby protagonisté měli dost příležitostí postávat či posedávat v nějakých zajímavých sceneriích a hltat se přitom očima. Někdy hltá Melanie Jareda, jindy Wanda Iana. A koukají zhusta dost smutně, aby taky ne – dostali se do vskutku zapeklité situace a publikum má věru dost času ji s nimi prožívat.

Wanda a Melanie spolu taky občas vedou rozhovory či pře, což působí asi tak přirozeně a organicky jako klobása z nejmenovaného obchodního řetězce. Snad autoři najdou cestu, jak těm krásným mladým napomoci, aby každá dvojice mohla pro svou lásku najít odpovídající naplnění. Leč nebudeme předbíhat. Nebo budeme. Citliví diváci nechť se připraví na skutečně velikou radost. Ty s okoralým srdcem potěší alespoň zjištění, že ten film přežili jakž takž ve zdraví. Zvýšená hladina cukru je ovšem samozřejmostí.