Českých filmů, které se snaží nahlédnout pod povrch a něco pravdivě sdělit, je v poslední době vskutku poskrovnu. I proto je na vznik snímku Jako nikdy nutno hledět s povděkem. Byť je v některých ohledech problematický.
Film natočil zkušený režisér Zdeněk Tyc podle scénáře Markéty Bidlasové. Navzdory genderově korektní dělbě práce je výsledek jednoznačně ženskou záležitostí: o ženách vypráví, jejich očima vidí svět, jejich traumaty se zabývá. A právě proto je středobodem příběhu muž, charismatická osobnost, citlivý umělec i sobecký tyran v jednom. Kolem něj se jako popínavé rostliny obtočily charaktery hrdinek, které ve chvíli, kdy je zastihujeme, velmi rychle pozbývají této dosavadní opory – anebo také ujařmujícího omezení.
Dějištěm snímku je venkovské stavení, kde má svůj příbytek a tvůrčí svatyni smrtelně nemocný malíř Vladimír Holas (Jiří Schmitzer): jeho umělecké ambice byly větší než reálné výsledky, živil se jako učitel v Lidové škole umění, přesto za sebou zanechává nezanedbatelné dílo, které snad teprve čeká na zhodnocení.
Od počátku je zřejmé, že jeho smrt je blízká. Nediskutuje se tu s ní, je přítomná jako neodvratný fakt. Věrnou malířovou družkou je o poznání mladší výtvarnice Karla (Petra Špalková). Povinnost postarat se v posledních týdnech o odcházejícího muže svého života však cítí také Vladimírova někdejší milenka Jaruna, povoláním zdravotnice, která kvůli tomu dočasně opouští vlastní rodinu. Každé z žen tak k žalu z přicházející ztráty zbožňovaného muže přibude ještě další trápení – vztek a žárlivost na tu druhou, na její roli ve Vladimírově životě i na způsob, jakým se o něj hodlá po zbytek jeho dnů starat.
A nedosti na tom, Vladimír má ještě syna, na kterého má zejména Karla také pifku. Syn totiž se svým otcem nechce nic mít, nedokáže mu ani v této situaci prominout, že kdysi opustil jeho matku i jeho samého. A ještě víc možná to, že v něm ten pro jiné okouzlující a přitažlivý bouřlivák soustavně ubíjel sebevědomí, když mu dával důrazně pocítit jeho nedostatečnost a neschopnost porozumět světu umění.
Syn nicméně nakonec stejně přijíždí, ubytuje se v domě i se svou pohlednou, leč velmi naivní a skutečným životem nepoznamenanou snoubenkou (Jana Pidrmanová). Pro tu je nastalá situace obzvlášť těžko pochopitelná: dům pulzující neustálým napětím, nasáklý hořkostí, výčitkami a bolestí. Všichni se tu nějak zraňují a drásají, nejspíš to už bytostně potřebují, aby něco cítili: obě znesvářené hlavní hrdinky s mučednickým komplexem se nechají tyranizovat Vladimírem, toho ničí jeho fyzický stav i pochybnosti o vlastní tvorbě, jíž podřídil (nejen svůj) celý život. Touží samozřejmě po uznání i odpuštění od svého syna, nedovede si však o ně říci.
To vše dokáže do neodvratného konce vydržet jen onen základní trojúhelník: umírající muž a jeho družky, které pod slupkami jeho nesnesitelnosti dokázaly objevit a uctívat zářící drahokam, jak je o tom řeč v jedné ze scén. Účelová aliance obou žen se mění ne snad v přátelství, ale v jisté porozumění. Každá po svém je na prahu pozdního restartu života, dosud obtěžkaného osudovým handicapem.
Překvapení se nekoná
Aby takovýto křehký příběh vyzněl, jak má, vyžadoval by naprosto perfektní provedení: jeho přesvědčivost musí být úplná, postavy a jejich motivace věrohodné, vyprávění důrazné a přesné. Nelze se opřít o výhody překvapivého děje (většina příběhu se odehrává naprosto předvídatelně) a ani postavy se nějak zásadně neproměňují, jen do sebe dávají hlouběji nahlédnout. Rozhodujícím faktorem je sugestivnost a intenzita předestřených situací: zda tomu, co se odehrává na plátně, divák uvěří, zda se propojí s postavami a skutečně pocítí jejich bolest, vztek či úlevu.
Někdy to funguje - ve filmu jsou momenty, které se člověk může pamatovat i dlouho po odchodu z kina. Jenomže je toho bohužel také dost, co snímku Jako nikdy na přesvědčivosti ubírá.
Zdeněk Tyc si předsevzal těžký úkol – ukázat nejen svět umírajícího muže, ale také zprostředkovat dílo odcházejícího umělce (byť „okresního formátu“). Snaha je evidentní, jména přizvaných výtvarníků v titulcích vesměs úctyhodná, výsledek přesto rozpačitý. Ano, pochybnosti o skutečné hodnotě malířova odkazu jsou součástí příběhu. Ale to, co je z jeho tvorby vidět, nepřesvědčí ani o údajném zápalu, s nímž měl tento umělec po celý život tvořit. Předvedená eklektická a nepůvodní směs neodráží tvůrčí muka ani velkou ambici. Zobrazené „dílo“ tak zpochybňuje celou postavu, a to s největší pravděpodobností hodně nad rámec režijního záměru.
Jako nikdyČR 2013 |
Pokud jde o herecké výkony, bezchybný podává Jiří Schmitzer v roli umírajícího bouřliváka: před divákem se doslova vytrácí a odhaluje čím dál prázdnější místo po člověku, který tu kdysi býval. Také Petra Špalková je uvěřitelná v roli ženy „od rány“, která sama sebe odsoudila do submisivní role. Jaruně Taťjany Medvecké lze věřit její současnou podobu starostlivé opatrovnice, méně přesvědčivě už vyznívají její reminiscence na někdejší milostná extempore; obecně působí její postava poněkud vykonstruovaně a chtěně.
Nejslabším článkem z hlavních figur je (nejen herecky) Vladimírův syn v podání Marka Němce: ukazuje se na něm třeba i to, že napsat, zrežírovat a zahrát opileckou scénu není vůbec tak snadné, jak by se třeba mohlo zdát. Celá tato postava je vtělené klišé bez jakékoliv přidané hodnoty, křečovitá představa nezralého a hysterického mladého muže, freud pro samouky.
Filmu nesvědčí, že v něm leccos přebývá – třeba scény s Jaruninou rodinou nebo s Karliným ctitelem, které příběh jen zabydlují plochými figurkami. Také tu ovšem mnohé chybí: často je spíše na divákovi, aby si sám představil, čím by ta která scéna asi měla být působivá a k čemu by měla směřovat, než že by taková skutečně byla. Mnohým situacím chybí potřebný důraz, nepodařilo se jim dodat palčivost, která se od nich čeká. Některé konflikty působí samoúčelně (tvůrci je potřebují, tak tu prostě jsou), rozehrané motivy končí na půli cesty a někdy prostě jen tak vyšumí.
Celý výtvor má cosi společného s dílem umírajícího malíře Vladimíra: poctivé úsilí přineslo jen náznak kýženého výsledku. Možná se dal problém vyřešit na samém počátku - najít si přece jen trochu objevnější sdělení než to, že si to emocionálně labilní ženy mohou opravdu nepěkně zavařit, když se nechají omámit narcistním chlapem.
