Film, který nebyl

Za dva roky jsme zaznamenali velký posun. V předjaří 2006 propukly násilnosti kvůli karikaturám proroka Mohameda, publikovaným o pár měsíců dříve v Dánsku. Kresby viděl, kdo chtěl i nechtěl, otiskovala je celá Evropa. Každý mohl posoudit, jde-li o zobrazení Proroka, islámem odmítané, ba karikované, muslimy rozčilující. Dnes ještě o Fitně nic pořádně nevíme, ale už se bojíme.

V předjaří 2008 je obsah čtvrthodinového filmu již irelevantní. Stačí „vědět“, že uráží muslimy, a strach je tu. Už nečekáme na reakce muslimů, k obraně kvůli filmu volá sám evropský establishment. „Vidíme, že nevzbuzuje nic jiného než zraňování pocitů,“ řekl nizozemský premiér Balkenende. Proč tak nehovořil před dvěma lety, když hájil svobodu slova a karikatur? Zajímavěji se vyjadřují ti, kteří film skutečně zhlédli: není prý vůbec tak hrozný a urážlivý, jak napovídá jeho pověst.

Autor snímku Geert Wilders totiž neděsí hanobením koránu, ale řazením filmových obrazů. Jistě, pohled na výtisk koránu hned po sekvenci hořících newyorských Dvojčat není neutrální. Hlavní problém je asi v tom, že Wilders spojuje hlavní hrozbu pro Západ ne s pobloudilými islamisty, ale přímo s koránem.

Vybírat argumenty ze svatých textů starých tisíce let vždy zavání demagogií. Každý v nich najde své a tím výběrem doloží cokoliv: z Evangelia svatého Jana prokáže antisemitismus křesťanství, starozákonní dobytí země Kanaán chápe jako židovský návod k etnické čistce, z koránu mu čpí idea světovlády. Příznačné je, že právě mezi lidmi, kteří hájí svobodu karikovat Proroka, jsou tací, kteří by nejraději zredigovali svaté texty podle norem 21. století či - jako právě Wilders - zakázali korán.
 
Schůdnější cesta vede asi jinudy: nemontovat se zbytečně do svatých textů, nýbrž jasně říkat evropským muslimům, kde končí jejich interpretace víry. K tomu se ale hodí spíše Guth-Jarkovský než multikulturalisté či inkvizitoři.