Pokud tvorbu německého režiséra Michaela Hanekeho poměřujeme festivalovými úspěchy a nejrůznějšími oceněními, tvoří v posledních letech evropskou špičku: po historickém dramatu Bílá stuha (2009) si tento tvůrce z loňského MFF v Cannes odvezl už druhou Zlatou palmu. Psychologické drama Láska, které právě přichází i do českých kin, se navíc v uplynulých týdnech vyprofilovalo jako vůbec nejoceňovanější evropský titul uplynulého roku. Naprázdno patrně Hanekeho film nevyjde ani z oscarového klání, do nějž vstupuje s pěti nominacemi.
Komorní příběh líčící terminální stav jednoho manželství přitom přesahuje hranice „příjemné“ filmové podívané: poklidné dožívání zestárlého páru, Anne a Georgese, totiž začne brutálně narušovat ženina smrtelná nemoc. Vyprávění se pak omezuje prakticky jen na prostor jednoho měšťanského pařížského bytu a na dvojici, která v něm svádí souboj s bezmocí, utrpením a bolestí ve všech jejich podobách.
LáskaFrancie / Německo / Rakousko 2012 |
Navzdory extrémnímu konceptu Láska dobře zapadá do Hanekeho filmařského všehomíra - už proto, že podobně jako v jeho ceněné Pianistce je hlavní protagonistkou učitelka hudby. Svět elegantní Anne (kterou brilantně ztvárňuje pětaosmdesátiletá francouzská herečka Emmanuelle Riva) však nedevastují temné běsy sexuální frustrace, ale těžká nemoc. Podobně jako ve filmu, který Hanekemu přinesl uznání v roce 2001, pak vážná hudba slouží divákovi jako „dokonalá“ a neotřesitelná jistota, jíž se dezintegrace protagonistky vůbec nedotkne.
Anne se ovšem už ani nepokouší usednout ke klavíru nebo hudbu jen poslouchat. Svět, kterému Anne zasvětila život, se tak téměř okamžitě a navždy uzavírá: mezi úvodním koncertem, kterého se manželé společně zúčastní, a návštěvou bývalého žáka šokovaného učitelčinou proměnou, zeje tichá, temná propast tragédie. Michael Haneke s nelítostnou distancí vykresluje separaci umírajícího člověka od jeho předchozího života.
City ve světě rozumu
Hrdinou Lásky ovšem není Anne, ale její manžel Georges v působivě decentním podání dalšího hereckého veterána, dvaaosmdesátiletého Jeana-Louise Trintignanta. Podobně jako v jiném Hanekeho filmu, psychologickém dramatu z roku 2005 Utajený, i v Lásce se otřásá pod tlakem okolností letitý, nekonfliktní vztah dvou kultivovaných a inteligentních partnerů, založený i na sdílení stejných hodnot.
Tento vztah se postupně dostává do naprosté izolace, dokonce do opozice vůči okolnímu světu a jeho hodnotám - a to včetně nejbližší rodiny (reprezentované dcerou v podání Isabelle Huppertové). Georges manželce po nezdařené operaci slíbí, že ji už nikdy nepošle do nemocnice. Hrdinovy další aktivity se pak odvíjejí od snahy tento slib racionalizovat z hlediska finančně zabezpečeného muže, pro nějž je dostupná kvalitní domácí lékařská péče i laskavá sousedská výpomoc.
Z filmu Michaela Hanekeho Láska
Od jistého okamžiku ovšem všechny Georgesovy praktické snahy začne devastovat Annino utrpení, takže on sám nenávratně překročí hranici, již máme spojenou s rozumným, „civilizovaným“ chováním.
V Trintignantově bravurním podání hrdina zůstává emocionálním středobodem celého vyprávění, jež pojem „láska“ vystavuje mezní konfrontaci a zbavuje ho tak veškerého romantického či melodramatického balastu. Hanekeho film je tak antitezí všech slzavých či poetizovaných příběhů o milostném citu - a uvádět jej do kin v den svatého Valentýna je od distributora (společnost Artcam) rozhodně zajímavým tahem.
Střízlivá analýza
Láska se nesnaží diváky dojmout: je nelítostně chladnou analýzou životní situace, do které se jednou dostane - jako potomek, partner či hlavní aktér - drtivá většina z nás. Otázku, proč Michael Haneke takový film natočil a proč se na takovou hrůzu vlastně máme dívat, tak do značné míry zodpovídá životní zkušenost každého konkrétního diváka. Pro příslušníky starší generace bude přitom snímek pravděpodobně bolestnější než pro mladší publikum, jež téma přirozeně necítí nijak aktuálně.
Láska se každopádně nevměstná do škatulky intimního psychologického dramatu. Haneke i tentokrát naplňuje představu filmaře, který rád provokuje: jeho film představuje políček společnosti, která svůj hodnotový žebříček neopírá jen o racionalitu, ale i o starosvětské konvence v pohádkovém stylu „žili spolu šťastně až do smrti“.
