Filmová psychoterapie Stevea Jobse. Limonáda s humorem a nápaditostí

Snímek nazvaný lakonicky Steve Jobs přichází dva roky po filmu s titulem ještě o první slovo kratším. Diváci se ale rozhodně nemusejí bát, že by viděli dvakrát to samé. Jsou to snímky velmi rozdílné, v něčem i protichůdné. Jobs režiséra Joshuy Michaela Sterna s Ashtonem Kutcherem v titulní roli odvedl „černou práci“, předvedl publiku dosti zevrubně Jobsovu cestu z garáže adoptivních rodičů, kde se montovaly první počítače Apple, k raketovému vzestupu, karambolu a faktickému vyhazovu z vlastní firmy až po fenomenální comeback s hitem jménem iPod. Dcera Lisa, k níž se Steve Jobs zprvu nechtěl znát, je v Sternově filmu zmíněna jen okrajově.

Scenárista nynějšího filmu Aaron Sorkin a režisér Danny Boyle naopak tento motiv patřičně vytěžili. Při své práci s oficiálním Jobsovým životopisem od Waltera Isaacsona si nenechali ujít tu podivuhodnou skutečnost, že jméno Lisa nesl i projekt, který Apple vyvíjel – v době, kdy Steve vehementně popíral otcovství a veřejně urážel Lisinu matku Chrisann Brennanovou. Údajně šlo o zkratku pro „Local Integrated Software Architecture“...

K celému příběhu Stevea Jobse a Applu nabízí film Steve Jobs jednoduchý, ale účinný klíč, který na plátně výborně funguje. Tvůrci nezatěžují sebe ani diváky přemírou faktografie. Tu si ponechávají jen jako základní oporu, nad níž vykouzlili elegantní hollywoodské melodrama o bolestném, vposledku však láskyplném a motivujícím vztahu otce a dcery. V příběhu nahlíženém optikou rodinného terapeuta je samozřejmě vyhrazeno čestné místo pro fakt, že byl Steve Jobs adoptován (až na druhý pokus), a pro zkoumání vlivu, jaký to mělo na jeho zvláštní povahu.

Lidová psychoanalýza je tu zapojena razantně, ale stále ještě vkusně a nakonec i celkem věrohodně. Portrét muže, který má zablokované city a potíže s přijetím každé otcovské autority, dokonce chápavě rehabilituje Johna Sculleyho, výkonného ředitele Applu, který byl v kritickém období hlavním Jobsovým rivalem a předešlý film se s ním dvakrát nemazlil.

Jedna velká rodina

Obecně má film Steve Jobs tendenci obrušovat hrany a protagonisty představovat vesměs láskyplně a s pochopením. Jednou z nejsvětlejších postav je Jobsova věrná souputnice a marketingová expertka Joanna Hoffmanová (Kate Winsletová), která ve snímku plní vděčnou roli láskyplné macechy. O svého šéfa se vzorně stará coby jeho „pracovní manželka“ a podvoluje se jeho všemožným rozmarům, ale dokáže se i vzepřít. A když je v sázce to nejcennější, co Steve má – tedy vztah s dcerou, tak s veškerou vehemencí dopáleně přivede trucujícího taťku k rozumu.

Joannina pečovatelská postava plně zapadá do takového pojetí Jobsova životního příběhu, kde všechny vztahy nabývají rodinného charakteru a vše se jimi dá vysvětlit. Trochu paradoxně přitom Joanna svou úlohou „vyšoupla“ z příběhu Jobsovu biologickou sestru Monu Simpsonovou, která se ve skutečnosti patrně nejvíc přičinila o nápravu vztahu mezi Stevem a jeho dcerou.

Seth Rogen, Michael Fassbender a Kate Winslet.

S profesionální jistotou vyhmátnuté téma otcovství je do oscarové formy vybroušeno geniálně prostým, vlastně divadelním způsobem předvedení: vše se odehraje v zákulisí tří klíčových prezentací Jobsových produktů. S pomocí jen nezbytně nutných flashbacků tyto tři podobné, ale v mnohém odlišné události stačí, aby před diváky rozvinuly vytčenou interpretaci Jobsova osudu.

Nejprve jsme u toho, když Apple v polovině 80. let představuje počítač Macintosh. Podruhé, když Steve Jobs po rozchodu s Applem prezentuje v roce 1990 NeXTcube, designově vytříbený, ale k neúspěchu (zdánlivě) odsouzený projekt své nové firmy. A potřetí, když je Jobs zpět u Applu a před veřejnost přichází s počítačem iMac, který odstartuje návrat této značky na výsluní.

U všech těchto událostí se (jako na zavolanou) nachomýtne Lisa – nejprve jako malá holčička nechápající, proč ji tatínek odmítá, potom jako nebezpečně bystrá, svérázná dívka, která by Steveovi byla ideálním parťákem, jen kdyby si to chtěl naplno připustit, a nakonec jako nezávislá mladá žena, o kterou má Steve poslední šanci zabojovat, nechce-li ji nadobro ztratit.

Nesnesitelný dobrodinec

Příjemné na tomto dojemném příběhu s příchutí limonády je, že neztrácí humor a nápaditost. Když je zapotřebí ve zkratce přiblížit přitažlivost a zároveň nepraktičnost Newtonu, jakéhosi neandertálského předchůdce iPadu, který v Applu vytvořili v době Jobsova odloučení, neváhá Danny Boyle použít sekvenci ze seriálu Simpsonovi, kde se tento přístroj dočkal zvěčnění.

Boyleův snímek nepochybně svým způsobem sděluje i něco pravdivého o skutečném Steveu Jobsovi ao oboru, v němž se pohyboval. Obraz Jobsovy geniality skládá z útržků, které v čase tvoří nikoliv vyčerpávající, ale věrohodný celek – portrét nekompatibilního, mozartovského spratka i racionálního taktika, dravého obchodníka i filantropa, který svou jasnozřivostí a entuziasmem posunul lidstvo o kus dál. Michael Fassbender skvěle odstiňuje jednotlivé stránky Jobsovy povahy a věrohodně se svou postavou stárne a dospívá. Velký podíl na tom, že film navzdory velké stylizaci vyznívá přirozeně, mají všechny tři představitelky Lisy – jako pětileté, devítileté i devatenáctileté.

Na dobové technické výdobytky film nahlíží se shovívavou ironií a s gustem zdůrazňuje i drobné podfuky, k nimž se Jobs při prezentacích uchyloval, před jeho vizí se však s uznáním sklání. Nejpopulárnější výrobky Applu je samozřejmě možno vidět jen jako sofistikované, dobře prodejné hrací skříňky. Ale když se k nim přibalí efektní paralela s bicyklem, který teprve z člověka dělá nejefektivněji se pohybujícího tvora na planetě, tak lze skutečně nahlédnout jistou velkolepost Jobsova záměru své současníky zbrusu nově dovybavit. Bez ohledu na to, jestli chtěl především vytvořit lepšího walkmana pro svou dceru.