10. dubna 2016 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

POHNUTÉ OSUDY: Fotbalové peklo jménem Hillsborough. Po fatální chybě policie vyhaslo 96 životů

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Tragédie na stadionu v Hillsborough | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Tragédie na stadionu v Hillsborough | foto: thetimes.co.uk
15. dubna v roce 2014, 25 let od tragédie, začínaly všechny fotbalové zápasy v Anglii o sedm minut později, než bylo původně v plánu. Symbolicky tak byla uctěna památka 96 fanoušků Liverpoolu, kteří zemřeli před 25 lety při neštěstí na stadionu Hillsborough. Tehdy 15. dubna 1989 byl zápas ukončen šest minut po výkopu.

Světový fotbal stál zkroušeně nad hromadou mrtvých těl a usedavě plakal. Už nikdy nemohl být stejný jako dřív. 96 lidí zemřelo, dalších 766 bylo zraněných. Drtivé většině obětí bylo méně než třicet let.

Steven Brown z Wrexhamu a Peter Thompson z Widnesu nepřišli k plánovanému porodu svých dětí. Steven Gerrard se už nikdy nedočkal svého desetiletého bratrance Jona-Paula. Jenni Hicksová z hlavní tribuny marně vyhlížela své dcery Sarah a Vicky.

„Když jsme ráno odjížděli, byl nádherný den. Nemohli jsme se toho utkání dočkat,“ vyprávěla Jenni Hicksová patnáct let po neštěstí. Konečně našla sílu, aby o tom promluvila: „Domů jsme se vrátili ve dvě ráno. Bez našich holčiček.“

Devatenáctiletou Sarah našli ležet na reklamním panelu za brankou, dav lidí ji umačkal. Patnáctiletou Vicky odvezla ambulance s rozdrceným tělem do nemocnice, ale lékaři neměli šanci ji zachránit.

Teď by dívkám bylo o sedmadvacet let víc...

Překrásný den 15. dubna 1989, ve kterém mělo proběhnout semifinále Anglického poháru mezi Nottinghamem a Liverpoolem,se změnil v apokalypsu. Už po obědě bylo něco špatně. Před stadionem Hillsborough se ve frontách tísnili fanoušci Liverpoolu a strážníci na koních neměli kam cuknout.Jen se nevrle bránili prosbám utlačovaných, kteří žádali trochu vzduchu.

Zlepšení? Ani omylem, fronty se nekrátily, naopak se tvořily obrovité chumly plné stresu, protože se všichni tlačili dopředu. Jen málokdo si v té tlačenici mohl v zápasovém programu přečíst, že „Hillsborough je perfektní aréna pro důležité zápasy. Aréna, která vyhovuje ojedinělým příležitostem a velkému počtu diváků“.

Snad kdyby pořadatelé poslali fanoušky Liverpoolu na opačnou stranu na větší tribunu, a ne na chatrnou Leppings Lane, či kdyby se otevřely všechny brány stadionu či kdyby policie jen tupě nepřihlížela...

Anglie byl tehdy v 80. letech rájem fotbalových chuligánů, kteří se neštítili vyměnit tribuny za otevřená válečná pole. Šli po sobě klacky, kameny i noži. Ti liverpoolští, zvlášť gauneři z doků, patřili k nejtvrdším. I proto si stevardi před Hillsborough dávali tolik pozor na osobní prohlídky před vstupem.

Deset tisíc fanoušků v rudých dresech se tlačilo před pouhými sedmi turnikety. Lidé přelézali ploty, aby se posunuli aspoň o píď, jenže to všechno jen umocňovalo chaos. Nešlo se hnout tam ani zpátky. Už tam docházelo k nebezpečným šlapanicím, leckdo se dusil. „Vzduch! Potřebuju vzduch,“ bylo slyšet z davu.

Na tribuně Leppings Lane bylo ještě hůř, mnohem hůř. Jak se na ni valili další a další lidé, lisovali se všichni navzájem nebo se rovnou drtili o kovové tyče. Nejhůř na tom byli chudáci na hraně. Kapacita tribuny nikdy nemohla pojmout ten nával. Když se dnes podíváte na fotografie z přeplněného Hillsborough, hrůzou se vám tají dech.

Přidušení, na pokraji smrti

Pořadatele bohužel otevřeli další vstupní bránu, takže teď už to byla úplná jatka. Z dolní tribuny se drápaly nahoru mátohy s vytřeštěnýma očima. Když se nezachytily včas, padaly zpátky pod nohy ostatním. Přidušení, dezorientovaní, na pokraji smrti. Bez vzduchu se přece přežít nedá. „Viděl jsem policajty, jak obušky srážejí diváky z ocelového plotu dolů. Za žádnou cenu nechtěli, aby se dostali na hřiště,“ říká pamětník Robbie Ashcroft.

Policie se zachovala přesně tak, jak neměla. O pořadatelích platilo to samé. A příznivci soupeře z Nottinghamu? Ti si podle podivných pohybů mysleli, že na Hillsborough dorazila smečka opilců a z druhé strany stadionu spustili: „Vy bastardi z Liverpoolu!“

Takovou pověst tehdy fanoušci na ostrovech měli. Aby na sebe upozornili, dělali výtržnosti, rvali se a klidně pobíhali po hřišti. Jenže tentokrát byla na trávníku zóna života a na druhé straně ocelového plotu zóna smrti. Byla to jatka, o kterých hráči zprvu neměli potuchy. Rozhodčí Lewis nechal zápas rozehrát, stadion zpíval chorály a televizní komentátoři halasně oznamovali, že se očekává skvělý souboj. Ještě v 5. minutě nastřelil liverpoolský Beardsley břevno, teprve při další akci sudí zastavil zápas, protože za brankou gólmana Grobbelaara padala k zemi bezvládná těla. „Hej, jsou tam mrtví a bude jich ještě víc. Pomozte jim,“ běhali ti, kteří si zachránili kůži a uvědomovali si, co se ve skutečnosti děje za ocelovým plotem.

Na televizních záběrech můžete sledovat policisty, jak netuší, co mají dělat. Jedni nečinně hledí do chaosu, druzí zahánějí fanoušky zpátky do zóny smrti. Teprve o dvacet minut později na hřiště přijíždí první sanitka. Před branami stadionu jich stojí dalších třiačtyřicet (!), jenže policie je nepouští dovnitř. Stadion trne. Po trávníku kmitají lidé, chytají reklamní panely a odnášejí ušlapané, umačkané i polomrtvé, zato policejní složky s provizorními nosítky nepomáhají. Podle rozkazu vytvořily nehybný koridor.

„Nikdy jsem neviděl něco tak nelidského,“ svěřil se slavný útočník Peter Beardsley. Ano, to je ten, kdo nastřelil břevno pár vteřin předtím, než byl zápas konečně přerušený. V dalších dnech se Beardsley a spol. vydali do špitálů, kde alespoň slovy podporovali zraněné. Pak se oblékli do černého a absolvovali i několik pohřbů denně. Chtěli být na poslední cestě s těmi, kteří kvůli fotbalu zemřeli.

„Věděl jsem, co musím udělat. Povstat a vést klub i celé město, abych udělal alespoň něco pro rodiny, které přišly o své milované. Liverpool byl součástí mé rodiny,“ napsal legendární trenér Kenny Dalglish v autobiografii My Liverpool Home. „Uvědomil jsem si, jak je fotbal nicotný ve srovnání s hodnotou lidského života. Hillsborough mě stálo strašně moc sil a já byl neuvěřitelně vyčerpaný.“ I proto dva roky poté odstoupil z trenérské funkce, potřeboval si odpočinout. Potřeboval na chvíli zapomenout.

Do erbu Liverpoolu byly přidány dva plamínky na památku obětí a dodnes klub nehrál 15. dubna žádný zápas. Zato se v ten černý den každoročně koná mše za mrtvé. Před sedmi lety, při dvacátém výročí tragédie, prošlo Liverpoolem přes čtyřicet tisíc lidí a nejinak tomu bude i letos. Kněží znovu přečtou všechna jména obětí a za každého zesnulého se zapálí svíčka. Ve tři hodiny a šest minut, kdy tehdy v Hillsborough rozhodčí zápas přerušil, se celé město zastaví. Nejezdí auta, autobusy, na řece Mersey neuvidíte čluny. Liverpool drží dvě minuty ticha a pak spustí hymnu, kterou zná celý svět: You’ll Never Walk Alone – Nikdy nebudeš kráčet sám.

Nejen proslulý útočník Ian Rush, který byl tehdy přímo na místě, se dvacet let po tragédii vyslovil, aby se obnovilo vyšetřování. „Výročí přineslo všechny černé vzpomínky, které ve mně zůstaly, a utvrdilo mě to v tom, že musíme pokračovat v boji za spravedlnost. Rodiny zesnulých si ji zaslouží a doufám, že se jí jednoho dne dočkají,“ prohlásil pro deník The Times.

Policie se snažila fakta ututlat

Teprve poté se zveřejnily tisíce stránek tajných dokumentů, které měly objasnit, proč k neštěstí došlo. Policie, která fatálně pochybila,se dlouho snažila důležitá fakta ututlat a tvrdila, že za tragédii mohou násilníci a opilci z Liverpoolu. V začátcích tomu výrazně pomáhal bulvární list The Sun, který přinášel vymyšlená svědectví o tom, že fanoušci Liverpoolu se chovali jako zvěř, a dokonce okrádali mrtvé.

„Lidé mají i po dvaceti letech právo vědět, co se stalo jejich blízkým. Jednoho dne se vydali za fotbalem a už se nikdy nevrátili,“ prohlásil Kevin Robinson, který zastupuje pozůstalé. Britský poslanec Steve Rotheram se přidal se stížností na Anglickou fotbalovou asociaci, která neměla dovolit, aby se zápas uskutečnil právě na stárnoucím stadionu v Sheffieldu, který nevyhovoval bezpečnostním normám.

Nezávislá komise pro stížnosti na policii odkryla jména všech 1444 policistů, kteří byli v akci. Vyšetřování kromě jiného prokázalo, že se dodatečně pozměnilo 160 policejních výpovědí a téměř polovina z těch, kteří zemřeli, mohla v případě správného policejního postupu žít. Vždyť jak pravila dodatečná zpráva, hned u osmadvaceti obětí došlo k zachování krevního oběhu ve tři hodiny a patnáct minut. Jiným zase fungovalo srdce i plíce. Koroner Stefan Popper v Sheffieldu přitom všechny ve stejné době prohlásil za mrtvé.

Policie hrabství Jižní Yorkshire se nakonec zodpovědnosti nezbavila, byť se o to celou dobu vehementně snažila. Závěr policejního vyšetřování nejprve zněl: „Nešťastná ná- hoda. Za smrt si mohou fanoušci sami.“

Superintendant David Ducknefield, který se pod tragický policejní zásah podepsal, je dnes v plném policejním důchodu.

Alespoň že o mnoho let později soud revidoval vyšetřování a příbuzným obětím se z půdy Dolní sněmovny omluvil britský premiér David Cameron: „Ve světle nových důkazů je správné, abych se coby premiér Spojeného království omluvil rodinám všech obětí z Hillsborough za všechno, čím si za všechny roky prošly. Je mi hluboce líto, že dvojí nespravedlnost přetrvala tak dlouho.“

Dvojí nespravedlnost? Selhání státu, který neochránil jejich blízké, a neomluvitelný fakt, že se rodiny nemohly dozvědět pravdu. Pak i nespravedlnost, v níž stálo, že fanoušci si za svou smrt v podstatě mohli sami. Pozůstalí, kteří se přes dvacet let domáhali pravdy demonstracemi i soudními spory, se konečně dočkali. „Bojovala jsem za spravedlnost,“ prohlásila Margaret Aspinallová, která na Hillsborough ztratila osmnáctiletého syna. Teprve předloni vyhrála svůj boj s úřady, které falšovaly důkazy a neměly zájem o pravdivá svědectví.

Zmizela místa k stání

Černá můra z dubna 1989 zásadním způsobem změnila bezpečnost fanoušků na britských ostrovech. Všechny stadiony musely povinně zrušit místa k stání, zmizely nebezpečné ploty, které dělily tribuny od hřiště, otřesná kovová zábradlí uprostřed jednotlivých sektorů a nepolepšitelné výtržníky čekaly drsné tresty. Kromě vězení třeba doživotní zákaz vstupu na fotbal. Stačí hodit zapalovač na trávník a hned máte problém. Nemluvě o tom, když se pokusíte překročit plůtek a vběhnout na hřiště.

Necelé čtyři roky po tragédii zemřel poslední zraněný. Tony Bland byl od tlačenice na Hillsborough v kómatu, od osmnácti let bez šance, že by se jeho stav jakkoli zlepšil. „Odpojte ho od přístrojů, prosím,“ oznámili jeho rodiče, když se toho řešení domohli u soudu.

Na pamětní desku u liverpoolského stadionu Anfield Road přibylo poslední, šestadevadesáté jméno.

Manželé Hicksovi, kteří tehdy ztratili dvě dcery, už nebyli svoji. Rozvedli se, protože nedokázali žít se společným traumatem. Vždyť se rozdělili těsně před výkopem: maminka Jenni dostala lístek k sezení, táta Trevor nakráčel s dcerami do sektoru ke stání, kde ta hrůza vypukla.

Vdova po Stevenu Brownovi z Wrexhamu porodila dcerku Samanthu, vdova po Peteru Thompsonovi z Widnesu dcerku Nikki. A Steven Gerrard se po smrti bratrance Jona-Paula rozhodl, že se pokusí stát profesionálním fotbalistou. Dokázal to a dnes patří v Liverpoolu mezi nesmrtelné legendy. Je kapitánem a inspirací. Na konci ledna daroval přes tři miliony korun na podporu pozůstalým po obětech Hillsborough.

Moc dobře ví, že slzy neuschly a uschnout nikdy nemohou.

Slzný plyn a panika. I v Akkře se umíralo

Addo Quaye. Albert Kwao Appiah. Albert Richster. Alex Ocran. Anthony Abadu. Arnold Amehihe. Atuquaye Clottey. A pak ještě dalších 120 lidí, kteří ten den dodýchali. Byli umačkáni, udušeni.

Čekáte za ostnatým drátem, který dělí chodník od třímetrové sochy na mramorovém podstavci, a do uší vám křičí ticho. Už brzy to bude třináct let, co tu došlo k šílenému neštěstí. „Mrtví se mi vracejí do snů, proto nemůžu spát. Každý Ghaňan vám do detailu řekne, co ten den dělal,“ vzpomínal správce stadionu Hamah Hamid Issakah.

V Akkře, na ghanském národním stadionu, se 9. května 2001 vršilo napětí už před zápasem. Potkali se nenávidění fotbaloví rivalové, při jejichž zápasech v hledišti tekla krev. Hearts of Oak jsou klubem z metropole, Asante Kotoko zase ze severu. Nevraživost mezi nimi je v Ghaně všudypřítomná.

Tentokrát se bohužel umíralo. Strašně umíralo. Ghanský prezident John Agyekum Kufuor vyhlásil na památku mrtvých tři dny národního smutku.

„Viděl jsem mladé lidi. Spoustu mladých mužů. Jejich bezvládná těla ležela na zemi. Těch těl jsem se nemohl dopočítat. Jsem zdrcený,“ říkal náměstek ministra sportu Joe Aggrey, když opouštěl místo tragédie.

Hosté z Kotoka tehdy prohráli gólem z ofsajdu a jejich fanoušci „křivárnu“ neunesli. Vytrhávali sedačky, zapalovali je a házeli na hřiště. Vlastně házeli všechno, co měli po ruce. Zatímco hráči po závěrečném hvizdu houfně utíkali do kabin, k nejdivočejším fanouškům mířil kordon vyzbrojených policistů.

„Použijte slzný plyn,“ zazněl příkaz a mezi lidi letěl první granát.

Pár hodin poté už se svět dovídal o hrůzách, které způsobila panika. Původní odhad dvaceti mrtvých se bohužel znásobil více než šestkrát.

„Na nic jsme neměli čas, ani na slzy.Jen jsme vynášeli těla,“ vyprávějí ti, kteří přežili. Slzný plyn způsobil, že lidé začali prchat ze stadionu. Ke vší smůle byla hlavní brána zavřená, fanoušci hostů měli odcházet až patnáct minut po domácích, aby se tábory nestřetly v ulicích. Těžko si dokážete představit ty děsivé scénky, kdy do úzkého tunelu, který vedl ven, vběhl dav dezorientovaných lidí. Padali si pod nohy, dusili se, šlapali po sobě.

Nebylo úniku.

Ven cesta nevedla.

V pasti zemřelo 127 lidí.

Automechanik Abdul Mohammed se zachránil, přitom už ležel v márnici s ostatními mrtvými. „Kdosi mi stoupl na nohu a já se podruhé narodil. Asi to byl Bůh. I když jsem šťastný za tu chvíli, pořád ve snech poslouchám pláč a křik. Byl to horor.“

Po tragédii, za kterou se zodpovídalo šest policistů, vyrostla před stadionem socha. Mládenec na ní vynáší umírajícího brášku a pod nimi si můžete přečíst vzkaz v jazyce ga, který se v Akkře používá: Jsem bratrův ochránce.

Ghana nikdy nezapomene na den, kdy fotbal zabíjel.

JAN PALIČKA
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz