20. září 2012 13:20 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Kněžky lásky aneb
Výstup v Perštejně

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Léto též pomalu končilo, napsal jsem. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Léto též pomalu končilo, napsal jsem. | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Minule jsem skončil na zřícenině hradu Šumburk. Léto též pomalu končilo, napsal jsem. Mezitím skončilo doopravdy. Tehdy, před těmi třemi týdny, však ještě hojně svými paprsky krášlilo pozdní odpolední krajinu, na kterou jsem z té ruiny hleděl. Za její stav jsem však nemohl vinit současné místní obyvatelstvo, neboť hrad je v rozvalinách od konce 16. století.

Z historie hradu, který si ve třicátých letech patnáctého století, tedy za husitských válek, nechal postavit jakýsi Vilém ze Šumburka čili Schönburgu, se mi zdá nejzajímavější, že zde o sto let později, v roce 1530, odhalili penězokazeckou dílnu. Jeho tehdejší majitel - a penězokaz - Opl z Fictumu, se musel před státní mocí zachránit útěkem za hranice do Saska, jež ostatně není daleko.

V roce 1560 jednoho z dalších majitelů, jistého Petra Boreně ze Lhoty, tady nedaleko pod kopcem zapíchli, když jel do Klášterce. Zda vrahy našli, nevím. Hrad pak ještě vyhořel a potom už se v něm asi nechtělo nikomu bydlet. Postupně se rozpadal a zarůstal, pak, v době romantické turistiky, ho odlesnili, aby z něj byl pěkný pohled, později, když mu nové obyvatelstvo či úřady daly jméno Šumná, opět trochu zarostl.

Hrad pak ještě vyhořel,

Dnes tam neruší meditační klid žádné informativní cedule a poutník, poté, co se vydýchá, může prolézti zříceninou, aniž by byl kýmkoli sledován, takže je-li sám a zřítí se do probořených sklepů, kde se ocitne z dosahu mobilního signálu, může být nalezen třeba také až permoníky, kteří si z jeho kostí udělají žebřiňák nebo něco jiného užitečného.

Však pokud se mu nic nestane, může si představovat, jaká to byla práce nanosit a navézt všechno to kamení a pak ho poskládat do docela úhledných formací a struktur, které stále drží nějaký tvar. A myslet na to, že když už se sem tehdy posádka vyštrachala, ovšemže za pomocí koňů a dobytka, jen těžko se chtělo někomu kvůli nějaké prkotině zase slézat dolů, takže, vzhledem k nedostatku jiného rozptýlení, nezbývalo než hleděti buď stále vzhůru na nebe, takže z každého se musel po čase stát znalec mraků, nebo dolů do údolí Ohře, které bylo a je krásné a v každém ročním čase jiné. Na podzim myslím obzvláště.

A pak ho poskládat do docela úhledných formací a struktur.


Kdyby nebyly kopce přes údolí na doupovské straně tak zarostlé, bylo by možné na nich spatřit zříceninu Egerburgu nad vesnicí, která se dnes jmenuje Lestkov. Hrad je pustý zhruba od stejné doby jako Šumburk. Tento kraj je bohatý na ruiny všeho druhu.

Tento kraj je bohatý na ruiny všeho druhu.

Když jsem scházel dolů, nebylo možné přeslechnout zvuk automobilového provozu, který stále sílil. Příčinou byla hojně užívaná silnice z Božího Daru přes Jáchymov, Ostrov do Chomutova. Její blízkost jsem si uvědomil ještě podle jiného znaku, byť mi chvíli trvalo, než jsem souvislosti pochopil. Když jsem totiž sestoupil na louku, všimnul jsem si nápadného množství nejspíš posmrkaných papírových kapesníků. Nejprve mne napadlo, že tu šel nějaký oddíl skautů, kteří měli rýmu. To jsem však vzápětí zavrhnul, neboť skauti by přece nic neodhazovali, navíc v takovém množství. Až po chvíli jsem si všimnul, že kapesníky jsou provázeny výskytem charakteristických celofánových čtverečků, v nichž jsem i já odhalil obaly na prezervativy. A pak i je. Ha! Konečně mi to došlo! Toť pracovní místo silničních kněžek lásky, severočeských kurev, jež usilovně a tvrdošíjně postávají už dvacet let na krajích českých silnic, jež vedou ze Saska.

Ha! Konečně mi to došlo!

Moje cesta se nutně musela překřížit se silnicí, takže za chvíli jsem stál nedaleko dvou těchto padlých žen! Hned na mne volaly a mávaly. Zaujala je nejspíš moje mapa, šortky a batoh. Pane, kam jdete? Hledáte něco? Ale ne, pravil jsem v rozpacích, trochu ale hraných. - Pojďte sem, my vám poradíme. – Šel jsem tedy, rád. – A odkud jdete? – Z Prahy. Ale pěšky jdu z Klášterce. Teď chci dojít do Perštejna, řekl jsem jim popravdě. – Starší a komunikativnější z těch žen seděla na bobku, odhadoval jsem ji tak na třicet, na sobě měla džíny a tričko, kouřila a vypadala vlastně docela obyčejně, kdybych ji potkal na ulici, těžko bych si ji spojoval s její živností.

Ta mladší byla cikánka spíše olašského typu, poněkud obtloustlá, navlečená do křiklavých žlutých kurvích šatečků, které končily vysoko na holých tlustých stehnech. Když otevřela pusu, viděl jsem, že nemá přední horní zuby, prý kvůli tomu, že nejí maso a nemá dost vitamínů, vysvětlila mi ta hovornější, když jsem se pak, když jsme se již trochu poznali, zeptal, jak o ně přišla. Pak ale dodala, že to má ve skutečnosti na lepší kouření však víte čeho. Já jsem řekl ach tak, a ta bezzubá se smála a říkala, že její kamarádka kecá, že to je stará prolhaná kurva. A zase se smála. Ta druhá taky. Všichni jsme se smáli.

A to chodíte tak sám? – pokračovala ta starší. – Ano, chodím, někdy sám, jindy s přáteli nebo s nějakou blízkou osobou. Ale často sám. – A to se nebojíte? – Ne, měl bych? – Tak tady ne, tady je to v klidu, ale člověk vidí různý věci v televizi. To já bych se bála. To já bych sama nikam nešla. – řekla prostitutka. – Aha, podivil jsem se: Ale to, co jaksi děláte, to taky není asi úplně nejbezpečnější zaměstnání, řekl jsem. – Ne, to je v pohodě. Když jsme dvě, tak si nikdo nic nedovolí. – A jak dlouho už tak, ehm pracujete, zeptal jsem se dál. – Já už sem chodím deset let. V létě i v zimě. Když si chceme vydělat, tak jsme tady třeba pět dní v týdnu, jako normálně od práce. – Ano, je to vlastně takové zaměstnání, řekl jsem uznale. - A kolik máte zákazníků? Staví vám spíš Němci, nebo Češi?, pokračoval jsem v rozhovoru. – Když je dobrej den, tak zastaví i pět kunčoftů. A hned máte pět tisíc v kapse, to je dobrý ne. Obyčejně ale tak dva tři. Jo, a dřív stavěli hlavně Němci, ale teď už se to spíš vyrovnalo. Asi mají Němci málo peněz. – A máte nějakého vedoucího, tedy myslím, pasáka? – zeptal jsem se ještě. - Ne, na co? Jenom nás sem kamarád hodí, tak mu něco dáme, my jsme z Kadaně, tak se nám nechce chodit pěšky. Ale my nikoho nepotřebujeme, ubráníme se sami, říkala jedna a ta druhá přikyvovala. 

A co pane, orálek, sex, nebyl by zájem?, zeptala se pak, doufám, že nejen z povinnosti. Ta druhá se zase zazubila bezzubými ústy. – Ne, děkuji, jste velmi laskavé, ale musím se omluvit, bohužel vašich služeb nevyužiji. Nezlobíte se, doufám. – To je vaše věc, pane, jak chcete, byl byste ale spokojenej. – To vám jistě věřím, ale už budu muset jít. Rozloučil jsem se, popřál jim mnoho zdaru a úspěchů a vydal na cestu.

(Je snad pochopitelné, že fotografie jsem během tohoto přátelského rozhovoru nepořizoval.)

Ženy stojící na těch divných hacafracích podél silnic, v mrazu, dešti, slotě, žádru, prachu, špíně, maglajzu. (Silniční nadjezd u Perštejna.)

Nyní by mohl následovat pasus o tom, jak je možné, že i dvacet let po převratu jsou příhraniční silnice naší vlasti lemovány prostitutkami jako v zemích třetího světa. Mohl bych se tu se vší emoční náloží rozepsat o tom pocitu trapna a studu, když se člověk vrací do vlasti a první, co spatří, jsou bordely, trpaslíci, bédné nálevny a ženy stojící v těch strakatých hacafracích podél silnic, v mrazu, dešti, slotě, žáru, prachu, špíně, maglajzu, a tomu všemu vystavují svá těla a poskytnou své jemné sliznice, které jsou ochotny tím vším si nechat zanést. Ale odpustím si tuto pasáž, neboť vím, že takové to prostě u nás je a myslím, že už za mého života zůstane. A já jsem si měl aspoň s kým příjemně popovídat.

Ohara, Eger, Kelty nazvaná Losí řeka - Egera, nebo možná také Hbitá řeka.

Vydal jsem se tedy na cestu do Perštejna, kam je to opravdu již jen co by kámen doskočil. Když se vzdálíte od oné strašné silnice, sestupuje krajinou, na niž se nemůžete vynadívat. Od meandrů pod hradem Loket, přes soutok s Teplou v Karlových Varech a nešťastnou Kyselku až tady Klášterec, kde je za Kadaní gilotinována Nechranickou přehradou, není v Čechách snad krásnější krajiny a s krásnější řekou. Ohara, Eger, Kelty nazvaná Lososí řeka - Egera, nebo možná také Hbitá řeka. Stratovulkán Doupovských hor se tu sklání do něžného údolí řeky, od jejíhož levého severního břehu se zvedá podhůří Krušných hor.

Pokojné krávy zvedly hlavy a se zájmem na mě hleděly.

Cesta vedla pastvinami. Pokojné krávy zvedly hlavy a se zájmem na mě hleděly. Vlastně možná ne se zájmem. Prostě tak čuměly. Prošel jsem bývalou vesnicí, jež se nyní jmenuje Černýš, nevím, jak jí říkali ti, kteří se odsud museli vystěhovat. Na jeden opravený dům tu připadaly tři barabizny, což je lepší zdejší průměr.

Scházel jsem stále dolů, minul jsem smírčí kříž a krucifix, který ani nebyl příliš vandalizován, což je v tomto kraji vždy úspěch. Blížil jsem se k Perštejnu.

Blížil jsem se k Perštejnu.

Městečko Perštejn nemá nic společného s moravským hradem Pernštejnem a Pernštejny, kteří mají jméno po medvědím kameni: Bärensteinu. Tenhle Pernštejn se německy jmenoval Pürstein a Řivnáčův průvodce mu také říká Piršenštein. Také zde byl původně hrad, z něhož je jen zřícenina. Ale na tu se mi štrachat nechtělo. Stačilo mi městečko, do kterého se vracím tak jednou za pět let, naposledy jsem tu byl v roce 2007, kdy jsem pod tím dojmem napsal fejeton do rozhlasu.

Asijské Krušnohoří

Seděl jsem v hospodě ve městě Perštejně a sledoval tu scénu: brunátný opilec bouchal pěstí do stolu a opakoval pořád dokola: Večeři, já chci večeři, rozumíš, já chci večeři, nerozumíš česky?! Číšník kolem něj starostlivě poskakoval a snažil se ho uklidnit. Opilec, za souhlasu jiných opilců, dál bouchal do stolu. Sakra, když chceš mít tady hospodu, tak musíš umět česky, tvrdil zdánlivě logicky.

Já umim pane česki, odpovídal mu drobný číšník, který se snažil mírnit jeho hněv. Česky však skutečně moc neuměl a měl jsem pocit, že se spíš rozhlíží a hodnotí situaci, kolik lidí by se zúčastnilo lynčování a kdo by mu třeba pomohl.

Mezitím už přinášela drobná servírka mísu nudlí s kousky masa a opilcovi se viditelně zlepšila nálada. Napil se piva a po dobu, během níž v něm talíř zmizel, zmlknul. Pak vstal a již uklidněn šel k číšníkovi, plácal ho svými tlapami po útlých zádech a říkal, že proti němu nic nemá, že ho má rád, kluka jednoho, přičemž se snažil nějak se otřít o drobnou servírku, která se sice smála, ale bylo jasné, jak jí ten chlap odporný.

V tom městečku, kde jsem tento spíše banální výjev sledoval, se odehrává děj jednoho významného, ale už myslím málo čteného budovatelského románu. Jmenuje se Nástup a napsal ho Václav Řezáč, který má před autobusovou zastávkou pomník.

V té knize se líčí dramatické děje očisty městečka a okolí od posledních zbytků původních obyvatel, tedy Němců, kteří představují starou zlou minulost. Do idylického údolí v podhůří hor přichází jediní oprávnění obyvatelé těchto končin, Češi, kteří však musí svést ještě nejednu bitvu, nejen proti Němcům, ale i proti těm, kteří by chtěli pokračovat v poměrech, jaké znali z první republiky.

Václav Řezáč, který má před autobusovou zastávkou jakýsi pomník.

Hlavní postava knihy, komunista Bagár, však ví, že tady se odehrává zápas za příští charakter státu, který skoncuje nejen s nepřátelským etnikem, ale nastolí i nové lidové zřízení.

Jezdím do Perštejna tak jednou za pět let a mám to tam moc rád. Kraj, kde řeka Ohře dělí masív Krušných hor od Doupovských kopců považuju za jeden z nekrásnějších v Čechách. Znám i tu hospodu, která se od mé poslední návštěvy změnila v polo-orientální restaurant a kde si teď k pivu lze objednat sečuanské nudle s bambusovými výhonky.

Byla to obyčejná umatlaná knajpa, ve které byla k dostání česká klasika, tedy nějaký ten utopenec, matesy a možná, když měl hospodský náladu, i guláš. Vedle byl konzum s levným salámem, houskami a nanuky a takovým tím běžným vesnickým repertoárem.

Krám stojí dál, ovšem přeměněn na asijský minimarket, kde si lze pořídit levné imitaci světových značek, myslím, že v podstatě nepoužitelné boty, trenýrky, teplákové soupravy, řvavě pestrobarevné osušky a podobný artikl. Jednou jsem si tam koupil ponožky, daly se nosit asi půl hodiny. Potraviny úplně nezmizely, ale zdálo se mi, že to jsou též napodobeniny: místo gothaje godaj, místo eidamu ejdam, obojí chuti jakési škrobové drti, nanuk jako by se škvarkovou polevou.

Hospoda naproti tomu šla kvalitativně vzhůru, přišla mi čistší, nabídka širší a personál snaživý, přesto, že domlouvat se s ním bylo možno skutečně téměř jen posunky.

Město Perštejn nebyl žádná výjimka, během svého letošního chození po Krušných horách, jsem na orientální proměny narážel každou chvíli. Obrovská tržiště hned u hranic jsou už dávno součástí národního svérázu (v některých obcích, třeba v Potůčkách je na svých propagačních letáčcích označují jako "moderní obchodní aktivity"), nyní pilní lidé z Asie přebrali i drobný obchod a hostince. Lze se skoro spolehnout, že je-li ještě nějaký kvelb v malém horském městě otevřený, přivítá vás v něm malá soška usměvavého Buddhy či dečka s čínským drakem, symbolem štěstí a prosperity.

Naši milí občané se občas neudrží a dostanou v nějaké té hospodě záchvat vzteku, který se zklidní až po konzumaci talíře rýžových nudlí. Lze to myslím vnímat jako ironickou pointu k onomu budovatelskému románu socialistického klasika Řezáče. Jakási dějinná spravedlnost zařídila, že v končinách, který měl být už navždy očištěn od jiného plemene než toho našeho, českého, se zabydluje pracovitý černovlasý lid a učí nás jíst bambusové výhonky.

A třeba přijde i čas, že už si nikdo nedovolí bouchat pěstí do stolu a dožadovat se znalosti jednoho zcela nedůležitého jazyka, jehož uživatelé si nebyli schopni pro sebe zachovat ani těch pár hospod, kterých kdysi bylo v tomto kraji nespočet. Dobře jim tak.

Nacházela se v novostavbě pseudohorského typu.

Restaurace, v níž jsem zažil popisované děje, byla již zrušená. Nacházela se v novostavbě pseudohorského typu, v takové té disproporčně masivní boudě, které se stavěly v sedmdesátých letech a byly v nich krámy, národní výbor, dům služeb, a když se vešly, tak i jesle. Většina těch staveb je dnes zpustlá a odsouzená k zbourání. Většinou se ostatně postavila na místě, kde kvůli nim musely být zbourány jiné domy, což nepochybně byl tento případ. Zde zůstal ještě zachován krám, který ovšem byl už zavřený.

Nepřežil ani předválečný hotel Meran.

Nepřežil ani předválečný hotel Meran, který před těmi pěti lety ještě fungoval, myslím, že už ne sice jako hotel, ale byla v něm jakási nálevna a tančírna divoce diskotékového typu. Teď byl zavřeným zchátralý a prý připravený k demolici. Byla to asi poslední reálná připomínka předválečného reklamního pojmenovaní Perštejna jako „českého Merána“. Ta dnes těžko představitelná analogie se zákládala na podobně krásné položení s jihotyrolským městem a samozřejmě s širokou nabídkou hotelů, penzionů, restaurací a jiných osvěžoven, k nimž patřily též vanové a říční lázně, v nichž se ráchala i mezinárodní klientela. Dočetl jsem se, že největší hotel se jmenoval Stadt Wien, za ním následovaly hotely Praha, Fürstenstein, Meran... Celkem dvanáct hotelů s restauracemi a mnoho dalších hostinců, v nichž se dalo přespat. Dále nespočet letních bytů po okolí.

Ta dnes těžko představitelná analogie zákládala na podobně krásné položení s jihotyrolským městem.

Na obecním úřadě měli úřední hodiny a já si všiml, že za oknem nabízejí brožuru Perštejn proti toku času. Koupil jsem si ji a listoval v ní. Pováleční pamětníci vzpomínají na léta budování, zakládání spolků požárníků, včelařů, na brigády, při nichž postavili tu krabici horského typu, jak tu pořádali literární soutěž Řezáčův Perštejn a tak dále. O Perštejnu předválečném tam nepadne skoro ani slovo, taky není, na co by noví obyvatelé vzpomínali. Nenašel jsem tam bohužel ani pamětníka návštěv Václava Řezáče, který sem jezdil se svou ženou Emou a předpokládám, že sebou brali i synka Tomáše (1935 – 1992), později jednu z nejbizarnějších postav české emigrantské a agentské scény. Tady tato truchlivá postava, spolupracovník Stb i KGB, autor spisku Spirála Solženicynovy zrady, mohla prožívat ještě pěkné dětství. Jeho tatínek tady sbíral materiál, maminka též psala a malý Tomáš sotva tušil, jaký dobrodružný život bude mít před sebou.

V jediné hospodě, kterou jsem v nynějším městečku našel, sice na rozdíl od té asijské nevařili a nabízeli znovu jen českou klasiku (utopenec, naložený sýr), ale dalo se sednout na verandu a rozhlížet se po okolí. Podoba starého Perštejna se zachovala na záběrech z Vávrova filmu Nástup, který byl podle Řezáčova románu natočen v roce 1952 – vyšel před časem na DVD. Je tam mnoho scén, na nichž si lze docela dobře prohlédnout třeba právě tuhle ulici. Město už je v době, kdy sem přijel režisér Vávra a herci jako Ladislav Chudík, František Smolík či Marie Vášová, která hrála fanatickou nacistku Elsu, po šesti sedmi letech od vyhnání poněkud zpustlé, ale domy mají stále omítku, ve většině oken jsou květináče a především - stojí. Ulice jsou souvisle zastaveny řadou domů s bohatými štukami a s vývěsními štíty a především působí jako živé a zalidněné. Některé domy jsou hrázděné, ale převažují stavení městského typu. Odhaduju, že těch domů nyní stojí tak polovina, možná méně. Nejtypičtějším architekturou ve městech našeho pohraničí je totiž díra.

Tak třeba za pět let znova.

Za chvíli mi jel vlak ze stanice Perštejn, na které mám chuť vždy vystoupit. Tak třeba za pět let znova. Léto už skutečně skončilo.

A léto už skutečně skončilo.

  • 0Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.