30. ledna 2013 16:46 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Přežijem to aneb
Žalozpěv pro knížete

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 51Diskuse
Fotoblog Jiřího Peňáse | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Fotoblog Jiřího Peňáse | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Volit chodím dvacet let do školy v Kodaňské ulici ve Vršovicích. V pátek ve dvě hodiny byla škola plná, ještě si nepamatuju, že bych stál frontu, byť krátkou.

Moje dcera měla čepici s bambulí a placku, ovšem decentně připjatou na kapse kalhot, takže nebyla příliš vidět. To jsme se shodli, že k volbám se takové manifestační věci nehodí. Hodili jsme to tam a vyšli na chodbu, která byla plná jak o rodičovských schůzkách. Měl jsem pocit, že se ti lidé tvářili, že víme, na koho se jdeme zeptat a kdo nás zajímá.

Odjel jsem pak do Brna, protože jsem měl v úmyslu ten čas „mezitím“ naplnit něčím jiným než neklidem. Toho jsem se stejně nezbavil, byl však aspoň sdílen kolektivně. Divadlo Husa na provázku připravilo pro ty volební dny představení „scénických novin“ Rozrazil, což je věc, která má dlouhou tradici, která sahá těsně před listopad 89, který přitom už většina těch mladých herců a hereček zažila ve velmi infantilním věku. Pro mě je to však stále jakýsi návrat do toho období, se kterým člověk, byť mi bylo něco po dvacítce, spojoval naděje a doufání, které se potom staly skutečností, jen ne po letech takovou, jakou bych si úplně představoval - ale co si vlastně představoval?

Takže jsem se o půl sedmé blížil k divadlu po Zelňáku, už tam stálo pár známých, samozřejmě rodina Rychlíkova, pánové Minařík a Řehořík, kteří prodávali za padesátku svůj časopis Rozrazil, což je něco jiného než to představení, ale jaksi s ním spojeno, pak Jura Plocek a Jura Voráč a režisér Morávek Vladimír a další brněnští známí a přátelé, až jsem měl pocit, že jsem vlastně víc doma tady než v Praze, kde by se mi to zas tak samozřejmě nestalo.

Byli jsme pak rozděleni do několika skupin, neboť zvláštností toho představení bylo, že se konalo na nejrůznějších místech toho Domu Hausperských z Fanalu, což je ten červený barokní dům na nahoře na Zelném trhu, ve kterém Provázek sídlí. Spočívalo to tedy v tom, že jsme byli protaženi od půdy až do sklepa a tam na nás číhali herci, kteří měli secvičené krátké scény či etudy různého charakteru a kvalit. Témat bylo mnoho, od Klause a jeho amnestie, přes skandální novoroční odvolání šéfa brněnského Domu umění Koryčánka, až po morálku národa včetně přiznání cyklisty Armstronga ke lži, což nevím, jestli bylo připravené, ale aktuálně to působilo. Občas to bylo dobré, občas zdlouhavé, občas jsem tomu nerozuměl a často jsem se nesoustředil. Myslel jsem pořád na to, jak to asi zítra dopadne, k čemuž mě přiváděly i chvíle na tom představení, kde i tady nemálo lidí mělo placky s oním punkáčem, ale zároveň jsem měl i pocit, že je to spíše ona stálá komunita lidí, než nějaká obecnější česko-moravská realita, kterou, byť tedy příslušník pražské městské vrstvy, znám a vnímám, vždyť z ní také pocházím.

A zaujal mě tam jeden výjev z jedné etudy, v níž čtyři lidé stojí v rohu a vedou svůj monolog, o tom jak mají těžký život, jak byli vyhození před časem z práce a po padesátce už žádnou neseženou, takže docházejí na pracák a v Blesku vyhlížejí slevy v Lídlu a chodí pěšky, protože ani na tu šalinu nemají, protože lístky jsou drahé, že, že jsou drahé, pane... řekl mi tónem, kterým se chtěl ubezpečit přímo do očí jeden z těch herců, který hrál toho nezaměstnaného v laciné bundě a s čepicí s kšiltem.

A to jsem si samozřejmě zase uvědomil, že těchto lidí je v téhle zemi plno a přibývají a oni skutečně nemají důvod s námi, tedy dejme tomu s liberálními měšťáky, sdílet stejné sympatie a oceňovat stejné věci a hodnoty, které se jim zdají nekonkrétní, cizí a nijak neřešící jejich situaci. A jim je – většinou – nejspíš jedno, je-li „kníže“ takový či makový, a třeba by mu i odpustili ten jeho původ a že mluví, jak mluví a vlastně třeba by ani příliš neřešili jeho paní choť ve Vídni a takové věci, které na něj vytáhli ti špinavci; a možná to ani nejsou žádní velcí fanoušci toho druhého, jen mu prostě věří, že jim může více pomoci. A samozřejmě, že my víme, nebo aspoň jsme o tom přesvědčeni, že se v tom smutně mýlí a že prezident v této věci ani nemůže pomoci skoro nikomu, ale to není důležité, oni prostě pomoc potřebují a přikloní se k tomu, kdo jim ji více a hodnověrněji slibuje. A skutečně jsem už tehdy v tom divadle cítil, že si strana, k níž patřím, s nimi nerozuměla, respektive s nimi nenašla společnou řeč či způsob, jak jim podat hodnověrně ruku. Přitom jen tak mohla uspět.

Teď, když je vše jasné a píšu to, vlastně ani nevím, zda to vůbec šlo, zda v tom šlo uspět, asi ne. Protože naše motivace a touhy jsou v tomhle jiné. My pomoc vlastně nepotřebujeme, o to nám v těhle volbách nešlo, tedy zatím, zatím ji nepotřebujeme, zatím se můžeme více spolehnout na sebe, zatím to jde, ano zatím to jde...

My jsme - mluvím tu samozřejmě za sebe, ale myslím, že to tak mezi mými blízkými známými i neznámými je - volili knížete, protože je to dobrý, slušný a milý člověk a máme ho rádi a někteří z nás, tedy z mých přátel, ho trochu i osobně známe (já ještě z dob, kdy jsem byl zaměstnaný – tedy druhá polovina 90. let - v Respektu, který on doslova zachránil) a víme, že to skutečně není fikce, ta jeho konzervativní a zároveň dosti nekonformní image, to jeho spojení aristokrata a trochu bohéma, katolíka, který chodí v neděli do kostela, ale také vysedává do noci na baru v Mlýnské kavárně, kde sedí u piva a jednoho malého panáku a bafá z dýmky a do řeči se s ním může dát každý s tím rizikem, že každé slovo mu skutečně rozumět není.

A samozřejmě, že jsme volili mnozí skutečně i proto, že má něco společného s Václavem Havlem, s nímž se přátelil a rozuměl mu, takže „Karel“ čili „Kari“ přáteli zvaný, byl a je trochu takovým náhradním Václavem, takovým, jak by řekl Sigmund Freud: Der ersatz-Havel, což samozřejmě je trochu iluze, protože každý z nich je jiný, i když zároveň je také mnoho spojovalo a spojuje, řekl bych schopnost sebeironie a jistá bezbrannost vůči hulvátství a drsnému nátlaku, jak jsme viděli. A samozřejmě víme, že v těch našich sympatiích je také trochu, ba dosti snobství a přepjatosti, ba i jistý kult, který je trochu až směšný a nevylučuju, že mu někdo i propadl, ale snad je člověk v dospělém věku schopný od takových věcí abstrahovat a rozhodnout se pro to podstatné.

Takže samozřejmě jsme si přáli, aby na Hradě byl po deseti letech zase člověk, který by reprezentoval jinou tvář téhle země než minulých deset let, ano příjemnější, přátelštější a kultivovanější, přičemž ale víme, že taková tahle země úplně není, že sice je to naše milá vlast a máme ji rádi, ale ve skutečnosti není na její obličej často, zvláště pak zblízka, moc pěkný pohled, a kdo to tu má rád, musí se naučit přijmout i tuhle její tvář a počítat s ní – a ptát se, čím to je a co by se s tím dalo dělat.

Ráno jsem si šel koupit lístek na autobus do Prahy, protože na výsledky jsem chtěl být tam. V novinách jsem si přečetl, že kníže hodil neplatný hlas a že ten hnusný inzerát v Blesku zadal nějaký estébák. Ta informace nám přišla na mobil už včera, když jsme chodili tím divadlem, ale já jsem na to řekl, že lidem, na které takové hnusné věci působí, tohle nevadí – estébák pro ně není nic, co by je mělo znechutit. Koupil jsem si na nádraží ten lístek a šel si dát do macdonaldu kafe a vajíčka. Korpulentní děvče, které mě obsloužilo, se otočilo k jinému děvčeti a s nezáludnou dikcí zvolalo: ty vole, já su tak napnutá, jak to dopadne, hlavně, ať nevyhraje ten kníže pekel. - Kávu jsem ani nedopil, mírná kocovina zesílila, ale ne snad natolik, abych musel běžet na toaletu.

Vrátil jsem se k Rychlíkům, Břeťa vstával a šel se psem: Ty, Juro, mám takové tušení, že to nedopadne, řekl – Já taky. – No šak co, přežijem to, řekl on. – Rozloučili jsme se a já šel na autobus. Do Prahy jsem přijel o půl třetí a šel do Lucerny. Bylo tam takové smutné ticho, lidi stáli nebo seděli, moc nemluvili, hleděli na ty sloupce na plátně, bylo jasné, že tohle se už nedožene. – Však co, to přežijeme, řekl jsem hlasem, aby to pár lidí slyšelo. Jeden můj kamarád, pracující léta pro Václava Havla: na to hned odpověděl: Jirko, pozor, ty už nejsi takovej mladík, abys to moh s takovou jistotou říkat. – Trpce jsme se nad tím zasmáli.  

V pátek vyšel v LN můj agitační text, který byl psán ještě ve dnech, kdy šlo doufat. Ale vlastně už jsem si myslel, že píšu o utopii. Dám ho jsem z archivních důvodů jako „dokument“ jedné iluze.

Zpěv pod knížecím totemem

Podpora Karlovi Schwarzenbergovi má charakter kýče. Píše to filosof Václav Bělohradský, tvrdí to umělec Jiří David, před pár dny něco v tom smyslu napsal do LN kolega Daniel Kaiser a zcela jistě si to myslí mnoho dalších lidí, jejichž názor nelze odbýt jako nepodstatný. Projevem této kýčovitosti je podle nich ochota, s níž jeho přívrženci následují někoho, kdo je ve skutečnosti především prázdným fetišem (píše Bělohradský), produktem vyrobeným masmédii a pop-politikou (tvrdí David), iluzí, která zakomplexovaným plebejcům, kteří pohrdají svou vlastní třídou, vytváří klamný pocit, že se mohou vyšvihnout o patro výš (tak to vidí kolega Daniel Kaiser).

Karel Schwarzenberg je skutečně paradoxní ztělesnění nadějí svých příznivců, mezi něž se počítám. Schwarzenberg je jistě již několik let součástí českého politického establishmetu, je ministrem nepopulární vlády, dokonce jejím místopředsedou. To všichni víme. I ten, kdo tuto vládu nevolil a přitom Schwarzenbergovi s důvěrou, možná i s radostí (kritici by řekli: s masochistickým uspokojením), svůj hlas dá, musí vyřešit (nebo potlačit) tento problém. Za sebe ho chápu jako paradox demokratického systému: nikdo se v demokracii nemůže neušpinit demokracií, když ji bere vážně. Vláda je legitimní, pokud vzešla ze svobodných voleb. Jimi bude také odvolána. Setrvávat v takové vládě je neustálé řešení mezi loajalitou, konformismem a svědomím. Absolutní kritéria nepatří do demokracie, aspoň ne do té pozemské. Vše je věcí míry, kompromisu - a zase svědomí.

Schwarzenberg je stejně tak paradoxní idol a politický lídr. Není skutečně znakem vůdcovství, že mu člověk během jeho slovního projevu drží palce, aby dokončil větu a bylo jí rozumět. A není právě znakem vůdcovství, že vlastně se od něj žádné zvláštní věty nečekají a nepožadují. Vlastně by ani nevadilo, kdyby neříkal nic. Nebo pouze jen občas, když už je to opravdu nutné. A ještě lepší by bylo, kdyby ani nezkoušel zpívat.

Ostatně na tom dnes už historickém pokusu o zpěv hymny bylo právě zajímavé, jak jedny ta samá věc dojala, a druhé popudila. Nesouvisí to ale s hudebním sluchem, nýbrž s mentalitou a citem. Se sklonem k velkorysosti, nebo naopak k malichernosti. A také smyslem pro humor a komiku, či absencí takového smyslu. Souvisí se sklonem spatřovat něco dojemného v takových projevech, jako je právě nejistý zpěv hymny od člověka, který byl ze své země „odsunut“ a pak se do ní vrátil, nicméně v té „cizině“ stále nějakým způsobem zůstal. Nebo naopak: vidět v tom důkaz jeho odcizenosti a nepatřičnosti, neboť hymna a takové věci náleží jednomu kmeni, o jehož příslušnosti rozhoduje nějaká pokrevní rada či co, nějaký tvrdý zákon a fátum, jemuž se nelze vyhnout. Vždy se ve společnosti najdou jedinci, kteří takovým normám nevyhovují, přitom by bez nich byla společnost neúplná.

Karel Schwarzenberg patřil od svého návratu v 90. letech k lidem, Pavel Tigrid a Ivan Medek, kteří mu byli v něčem podobní, též svou blízkostí k Havlovi. Oba byli Čechy jak poleno a přitom jejich češství neslo odlišné znaky od toho, které si - zase jsme toho byli svědky - činí nárok sebe samo považovat za jediné. Myslím, že takové bylo i češství Václava Havla, který na rozdíl od nich prožil celý život v téhle zemi, ale přitom se cítil být kosmopolitou, což opět není ničím, co by národní cítění umenšovalo, ale tvoří jeho další dimenzi.

Karel Schwarzenberg právě tolik lidí oslovuje tím, že to, co je národ a kdo do něj patří, definuje svou osobou – a jazykem dosti výstředním - jinak. Nikoli tou pevnou vylučovací kmenovou vazbou, nýbrž velkorysostí a shovívavostí, s níž lze do národa, tedy společenství svobodných lidí, přijmout i ty, kteří neznají a nevyznávají jeho totemová tabu, dělají chyby ve výslovnosti a netrpí fóbií, že se v okolním světě mohou rozpustit jako cukr ve vodě - naopak to rozpuštění docela klidně podstoupí. Jsou si totiž svým češstvím jisti a vědí, že o něj ve zbytku světa, konkrétně tedy v té Evropě, kterou mají docela rádi, nepřijdou.

Proto Schwarzenberg tak vyhovuje mladým lidem, kteří nejspíš houby vědí o historii jeho rodu či o těch životních peripetiích, jimiž jejich „Karel“ prošel. Především v něm intuitivně, asi i naivně, zato upřímně, poznávají někoho ze svého kulturního okruhu, což se sice může z vnějšku jevit jako zcela absurdní, ale logiku to má. Reálná šance tohoto prototypa všeho, co je v této zemi „protisrstijdoucí“, stát se prezidentem, to je totiž, s dovolením – punk a revolta. Ještě před pár lety by taková představa byla analogická s myšlenkou z léta roku 1989, že by se prezidentem mohl stát Václav Havel: pár lidí o tom tehdy snilo, někdo na to myslel jako na utopii, absolutní většinu to ani nenapadlo a hned by to zamítla. S představou, že by se něco takového povedlo člověku s tak nepříznivými atributy, jako má Schwarzenberg, to bylo před takovými deseti lety podobné. Havel byl prezidentem díky zlomu v dějinách, Klaus představoval normalizaci na vyšší kapitalistické úrovni. K možnosti, akceptovat na takovém místě chodící a spící sbírku předsudků a nacionálních klišé (šlechtic-cizák-katolík) musela společnost nějakým způsobem dozrát. K tomu ji nemohla jen zmanipulovat média a zblbnout nějaká kolektivní hypnóza. Už to, že volby nakonec nejsou trapným utkáním zlého muže z Vysočiny s charakterově nijakým statistikem, jak se předpokládalo, ale že se tam vyskytly dva tak ostré protiklady, je důkaz, že nejde o umělou bublinu, ale o něco podstatného.

Oranžové číro na „urozené“ dědovské hlavě (pravda, pouze na placce) tedy není jen nějaká bizarní nesmyslná image, která tak rozčiluje alternativní puristy. Je to ironický znak subverze a mentální vzpoury proti poměrům. Hypotetickým prezidentem Schwarzenbergem by mohla být narušena představa, jak se tyto věci v Čechách obvykle zařídí: plichtou, z níž bývá každému trochu nevolno, ale už jsme si na to všichni jaksi zvykli. Skeptik může namítnout, že rysy této revolty jsou dosti komické a plné ironických významů, ale proč by to v zemi Jaroslava Haška neměly tak být?

Myslívám v těchto dnech na Schwarzenbergovo přátelství s Ivanem M. Jirousem: „kníže“ ho nechal bydlet za symbolický nájem v domě na Knížecí - jinak by skončil bůhví jak. To ale nebyl jenom nějaký vztah mecenáše a básníka, z toho se vyvinulo pravděpodobně skutečné přátelství dvou mužů, kteří si rozuměli. Možná je i toto součástí knížecího kýče. A co má být?

(LN, 25. ledna 2013)

  • 51Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.