5. září 2012 21:25 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Ráb oko klovající
aneb Sifon v Györu

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Vše má nazlátlou a narůžovělou barvu západu slunce. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vše má nazlátlou a narůžovělou barvu západu slunce. | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Ráb je krásné město, zvláště když tam přijedete takto navečer uprostřed léta a vše má nazlátlou a narůžovělou barvu západu slunce a ty dvě řeky se jemně stýkají pod zdmi barokní pevnosti, jež v podstatě dosud uzavírá část starého města, do jehož vlídných uliček se hned toužíte ponořit.

Při dobývání Rábu v roce 1598 byl použit úžasný vynález připisovaný českému šlechtici Janu z Pernštejna, tak zvaná „pernštejnská petarda“.

Jednalo se o jakési malé, ale velmi robustní dělo, které se nenápadně přitáhlo až k samé bráně pevnosti a pak se z něj vypálila rána, „čímž brána rozvržena a průchod do pevnosti křesťanuom učiněn mimo naději Turkouv, na pevnost se bezpečících.“ Tak to popisuje Mikuláš Dačický z Heslova, který u toho ale osobně nebyl. Nebyl u toho ovšem už ani onen Pernštejn, neboť ten byl rok předtím tady, před Rábem, zasažen pro změnu tureckou dělovou koulí přímo do hrudi, načež z jeho trupu odletěla hlava s levým ramenem i s rukou, takže kusy Pernštejnova těla dlouho hledali na břehu Mošoňského Dunaje, do nějž se tu vlévá řeka Rába, jež dala městu český a německý název Ráb čili Raab. Maďaři a zbytek světa mu říkají Györ čili Ďjér.

Kusy Pernštejnova těla dlouho hledali na břehu Mošoňského Dunaje, do nějž se tu vlévá řeka Rába.

Byl u toho dobývání, tehdy, v březnu 1598, však jiný muž, jehož rodina vlastně tady, před touto pevností, vstoupila na obzor českých dějin, i když zatím jen vzdáleně a jaksi ne zcela vědomě. Hlavní zásluha na znovudobytí Rábu, který před několika lety padl do tureckých rukou, byla už tehdy připisována Adolfu ze Schwarzenbergu, šlechtici původem ze západní části Německa, jenž teprve nedávno vstoupil do vojenských služeb císaře Rudolfa II. Spolu s uherským hrabětem Mikulášem Pálffym – a pěti tisíci žoldnéři - podnikl 29. března 1598 útok na nepřipravenou tureckou posádku, proti branám vypálil onu petardu a po tříhodinovém lítém boji se Rábu zmocnil.

Zpráva o úspěchu císařských vojsk se rozletěla po celé Evropě. Rudolf II. byl bez sebe nadšením, konečně mohl slavit vojenský triumf, který mu osud zatím odpíral. V Rakousku jsou dodnes zachovány na cestách tzv. rábské kamenné kříže, které měly toto vítězství na věky připomínat. Císař Rudolf, který se nikdy osobně nepřiblížil vojenské vřavě ani na dohled, se od té chvíle nechával s oblibou portrétovat v kyrysu jako vojenský triumfátor, byť to jeho životopisec, historik Josef Janáček, připisuje spíše „jeho pokračujícím duševním změnám“, což je decentní eufemismus pro šílenství.

...jehož portrét jsem hledal a nakonec přece jen našel v györském městském muzeu.

Velitel Adolf ze Schwarzenbergu, jehož portrét jsem hledal a nakonec přece jen našel v györském městském muzeu, byl pasován na rytíře, povýšen do stavu říšských hrabat a odměněn čtyřiceti tisíci zlatých. Nejtrvalejším darem se však stal havran klovající oko z useknuté turecké hlavy.

Tento morbidní výjev zdobí od té doby erb Schwarzenbergů a je jeho nejnápadnější a nejzajímavější součástí. Onen havran – der Rabe – se tedy snesl na nebohou Turkovu hlavu zde v Györu. Statečnému dávnému předkovi našeho knížete Karla však mnoho štěstí nepřinesl: dva roky nato ho jeho vlastní vojáci zastřelili kulí, když se vzbouřili, protože nedostali žold. Havran, chystající se cosi nepěkného provést s Turkovou oční bulvou, však Schwarzenbergům už zůstal: někdy bych se rád ministra zahraničí Karla Schwarzenberga zeptal, jestli se s jejich rodovým havranem pochlubil před svým tureckým kolegou. Možná by to na něj udělalo dojem. Alláh akbar.

Onen havran – der Rabe – se snesl na nebohou Turkovu hlavu zde v Györu.

Ve skutečnosti jméno Ráb ani Raab nemá nic společného s havranem, ale pochází z původně keltského názvu Arrabona, jež pak převzali Římané, kteří tu zřídili pevnost, která měla na strategickém místě chránit citlivé vnitrozemí provincie Panonie před útoky barbarů – tehdy ještě ze severu. Táhli pak tudy Gótové a Hunové, kteří však navzdory podobnosti se slovem Uhry – Hungaria nemají s Maďary nic společného, neboť slovo „On Ogur“, z něhož Uhry pocházejí, je tureckého původu a znamená „deset šípu“, tedy deset kmenů, mezi nimiž byli Maďaři těmi nejmocnějšími.

Pak tu v 6. století vládli Langobardi a ti, když odtáhli, přišli na jejich místo Avaři a slovanské kmeny. Až na sklonku devátého století se sem, vedeni ptákem Turulem a vůdcem Arpádem, přivalili se svým dlouhorohým dobytkem, stany a aglutinačním jazykem oni Maďaři. Tady někde, na severovýchodě dnešního Maďarska, narazili na hranice pevně organizovaného státního útvaru – Velké Moravy.

Až na sklonku devátého století se sem, vedeni ptákem Turulem a vůdcem Arpádem přivalili se svým dlouhorohým dobytkem, stany a aglutinačním jazykem oni Maďaři.

Záhy, už roku 906, je Velkomoravská říše, ze které snad mohlo něco ještě vzejít, roznesena na kopytech kočovníků, kteří sotva přitáhli z evropských okrajů, už jsou v jejím středu a tlačí se dál na západ. Pustošivé útoky maďarských hord pronikají až do nitra sotva se rodící německé říše, ničí budoucí Rakousko, Bavorsko, Švábsko, ba zasahují až do severní Itálie. Zastaví je teprve v roce 955 císař Ota I. Veliký – též za pomoci českého pluku a kopí sv. Longina – v bitvě na Lechu u Augšpurku, tedy hluboko v německém vnitrozemí. Maďaři po tomto výprasku zkrotnou a stáhnou se do míst, kde v podstatě zůstanou až do dneška, byť zdaleka ne každé místo, kde žijí, ba tvoří většinu, je Maďarskem.

Během několika desítek let se z nich stane křesťanský národ, byť samozřejmě týká se to dlouho jen elit. V roce 1001 přijímá přímo od samotného papeže jejich kmenový vůdce Vajk křest a s ním i jméno Štěpán I. – István. Záhy po své smrti (1038) je prohlášen za svatého (1083) a po něm nazvaná koruna s šikmo nakloněným křížkem se stává symbolem, který myslím dosud pro Maďary neztratil sílu a vážnost. Nevím, jestli by v tom srovnání s naším svatým Václavem bylo právě na místě.

Během několika desítek let se z nich stane křesťanský národ.

Vplul jsem do rušného středu města, jehož ulice byly do pozdního večera plné lidí. Okamžitě se mi to město zalíbilo, jeho živost, útulnost, středoevropská nevtíravá malebnost s přijatelnou mírou oprýskanosti, která nebyla zanedbaností, ale jistým projevem ležérnosti a ducha, který se nezabývá malichernostmi. Krásné se mi jevily například ty výklenky, snad je lze nazvat alkovnami, kterých jsem si všiml už v Mosonmagyarováru. Žít v těch domech, proseděl bych tam půl života.

Žít v těch domech, proseděl bych tam půl života.

Hlavní náměstí v Györu je krásné, opravené, horký vzduch uprostřed chladí vodotrysk, jímž je možné projít a osvěžit si zmožené hnáty. Barokní jezuitský chrám svatého Ignáce jako by z oka vypadl kostelu sv. Františka Xaverského v Uherském Hradišti na Masarykově náměstí, dokonce stojí na stejném místě, obklopen stejnými budovami, byť ten zdejší je přece jen honosnější a také opravenější – a také starší: V Hradišti se začalo stavět, když ten v Rábu už víceméně stál. Na jeho stavbě se během 17. století (se stavbou se začalo už roku 1636) podílela stavitelská a kamenická rodina della Torre, jíž vděčí za mnohé i barokní Praha.

Stále jsme tu v jednom kulturním prostoru, v naší „koiné“, ve světlém a vlídném labyrintu společných symbolů, znaků, stylů, které tvoří jednotu naší kultury, z níž se sice již mnohé vytratilo, rozpustilo a rozředilo, ale základní linie snad pořád ještě stojí a my jimi můžeme bez obav procházet, pokud jsme ovšem zcela ještě neztratili citlivost pro jejich doteky.

Stále jsme tu v jednom kulturním prostoru, v naší „koiné“, ve světlém a vlídném labyrintu společných symbolů, znaků, stylů.

Zajímavé je právě ocitnout se ve městech, jež jsou tak blízká a přece jen jim nemůže cizinec zcela rozumět. Jejich náměstí, v kterých se cítíme důvěrně a dobře, jsou ozdobena sochami s figurami, jež nepochybně něco pro místní znamenají - nebo dříve znamenaly - ale pro nás, pokud nejsme právě hungaristy, jsou to anonymní kusy kovu lépe či hůře zformované do lidské postavy. Jako tento: Kisfaludy Károly...

Až doma si na wikipedii, nikoli však české, člověk najde: „spisovatel a malíř, zakladatel maďarského národního dramatu“. Žil v letech 1788 až 1830. Nejvýznamnější díla  A tatárok Magyarországon - Tataři v Maďarsku a Ilka, vagy Nándorfehérvár bevétele  - Ilka anebo Dobytí Bělehradu. Kdyby to tak někdo nastudoval u nás, šel bych moc rád. Máme vlastně nějaké herce maďarského původu? Maďaři vždycky měli výborné herce... Já vím o Zsa Zsa Gabor, Béla Lugosim, Gézovi Mézgovi a jeho családi čili rodině, a ještě o Victoru Laszlóvi... Ba ne, ten poslední byl Čech, vlastně Čechoslovák.

Jsou tak blízká a přece jen jim nemůže cizinec zcela rozumět.

A tuhle skulpturu jsem měl namysli, když jsem minule psal o bojovné formě maďarských pomníků padlým z první světové války.

Když jsem minule psal o bojovné formě maďarských pomníků padlým z první světové války.

Nádherné jsou v Györu uličky, které odbočují z hlavních linií a pak se mírně kroutí, takže palčivé slunce nemůže do všech míst a chodec v nich nalezne potřebný stín.

Palčivé slunce nemůže do všech míst a chodec v nich nalezne potřebný stín.

Na hlavní třídě v historickém centru města mě zaujala fontána ve tvaru sifonové lahve, z níž prýštila voda ne asi bublinková, ale v každém případě osvěžující. Až pak jsem se dočetl, že zde v 19. století působící beneditinský mnich István Ánios Jedlik prováděl nejrůznější fyzikální pokusy s elektřinou, takže už ve 20. letech 19. století zkonstruoval první elektromotor, který poháněl jakýsi malý vláček na kolejích, a už pět let před Wernerem Siemensem popsal princip dynama. Krom toho vynalezl zařízení na výrobu sodové vody, které sice nutně nebylo ještě sifonovou lahví, ale mělo k ní velmi blízko.

Jméno Jedlik zní dosti slovansky a vzhledem k tomu, že se narodil v Nových Zámcích a studoval v Trnavě, lze předpokládat, že jistý nárok si na něj mohou činit i Slováci. Nevím, zda tak činí a nevím, zda by z toho něco měli – patentová práva na sifonové lahve jsou již nejspíš promlčená a sifon už také není takový hit, jakým kdysi býval. V každém případě stojí za to vědět, že Maďaři vynalezli sifon a Rubikovu kostku.

Maďaři vynalezli sifon a Rubikovu kostku.

Když se den už nachyloval, aniž by ovšem klesla teplota, dýchalo město bahnitou vůni blízkých řek, jejíž zelená nábřeží, quais, byla ve dne rejdištěm kachen a stanovištěm rybářů. V cestopise Cladia Magrise Dunaj je bohužel Rábu věnován jen jeden, byť obdivný, odstavec, v němž padne zmínka, že město bylo v padesátém šestém roce, tedy za maďarského protistalinistického povstání jedním z jeho center a jeho požadavky šly daleko za plány umírněnější Budapešti. Rád bych se o tom dozvěděl víc, ale neměl jsme koho se zeptat. A jak?

Kolik mu mohlo tehdy, v tom roce 1956, být.

Co by o tom asi řekl ten muž, kterého jsem ráno sledoval z nábřeží, jak se snaží naložit své odhadem metrákové tělo do lodičky, aniž by ji příliš rozkýval, a jak se mu to přes jeho tělnatost daří? Kolik mu mohlo tehdy, v tom roce 1956, být? To možná tak začal chodit do školy... Rok 1956 je pro Maďary ještě vzdálenější než rok 1968 u nás a i u nás ta paměť rychle slábne. V knize francouzské historičky Muriel Blaive Promarněná příležitost: Československo a rok 1956 je detailně rozebrán vztah české a slovenské veřejnosti k tehdejší maďarské snaze osvobodit se a sejmout okovy diktatury, popisuje detailně to ohromné nepochopení, ba i zlobu, se kterou se jejich revolta v Československu setkala – o třicet let později se to bude opakovat v případě polské Solidarity.

Vzpomínám si na historku, kterou tam francouzská historička líčí: V Budapešti byl právě na zájezdě jakýsi oddíl československých sportovců, jejichž autobus se najednou ocitl uprostřed vřavy demonstrujících. Ty zaujala rudá plechová hvězda, která bývala připevněna na rypáku autobusů. Několik rozvášněných Maďarů se na ni vrhlo a počalo s ní lomcovat ve snaze ji servat. Z autobusu vyběhli naši sportovci a začali se s Maďary prát. Na hvězdu jim nikdo šahat nebude.

Cena je únosná, služby docela dobré.

Dnes, jak jsem až na místě pochopil, se do Györu - asi už spíš než do Rábu - jezdí z Čech a Moravy hromadně a houfně do termálních lázní. Ty se rozkládají na kraji historického centra, v klínu soutoku Ráby a Malého Dunaje. Nápisy jsou tam česky a slovensky, systém kódového otvírání a zamykání kabinek je na první pohled složitý, ale nakonec na to přijde i tak simplexní uživatel jako já. Cena je únosná, služby docela dobré. Voda v termálním bazénu mi přišla nechutně teplá, navíc tam stála hlava na hlavě a skoro každá mluvila česky či spíše moravsky, sem tam poslovensky.

Venkovní bazén byl naproti tomu příjemně poloprázdný a za jízdu na tobogánu se nevybíralo zvláštní vstupné, což jsem na několika koupalištích u nás zažil. Reprodukovaná hudba, která by mě ve vlasti zcela jistě vadila, zde působila stylově, byť písní svých dávných oblíbených rockových skupin sedmdesátých let Omega a Locomotiv GT jsem se nedočkal. Nebo bych je už ani po těch třiceti letech, co jsem je z LP slyšel naposledy, nepoznal. Nebo vlastně poznal. Určitě poznal. Na některé silné zážitky se zapomenout nedá. Jsem za ně Maďarům vděčný.

  • 1Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz