2. ledna 2013 21:23 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Stříbrný vítr aneb
Další obrázky z Kraslicka

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 5Diskuse
Vánoční strom svítil modře. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vánoční strom svítil modře. | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
V Kraslicích v polovině prosince nasněžilo, ale když jsem tam na Štěpána večer přijel, tálo. Vánoční strom svítil modře a přestěhoval se z hlavního náměstí, které už náměstím není, protože mu chybí domy, za kostel.

Menší náměstí před radnicí bylo nově předělané, neboť na to přišly evropské peníze. Do jeho odkrytí zbývalo však ještě několik dní, takže železné lavičky, jež budou v drsném klimatu krušnohorském velmi příjemné na posezení, byly zabaleny do plastu. Stromy, které tu léta stály, byly nahrazeny věchýtky, do jejichž stínu se bude možné ukrýt tak za dvacet třicet let. Kompozici vévodí egyptský obelisk, na němž jsou vyryty tři historické údaje, z nichž pouze jeden má nějaký užší vztah ke kraslickým dějinám: 15. srpna 1370 povýšil v Norimberku Karel IV. „Gräslas pod Novým hradem“ na město se stejnými výsadami, jako mělo tehdy správní centrum oblasti - Loket, to jest dal městu chebské, vlastně norimberské právo, což znamenalo, že se například mohou ve městě provozovat svobodná řemesla, jež se pak stala základem pozdějšího rozkvětu, jenž tak kontrastuje s nynějším úpadkem.

(Ale o tom jsem už psal několikrát - viz Krchov s výhledem... -, na závěr tohoto dílu ještě připojím kraslickou lamentaci, kterou jsem sepsal v roce 2009, když tyto útvary ještě vycházely na www.tyden.cz.)


Kompozici vévodí „egyptský“ obelisk, na němž jsou vyryty tři historické údaje.

Ale jak píše místní historik, pan Václav Kotěšovec ve své cenné (byť poněkud nacionalisticky laděné) Kraslické kronice, byly Kraslice v době, kdy jim císař Karel privilegia udělil, ještě jen větší vesnicí s takovými padesáti usedlostmi. Hrad na kopci nad městem, zvaný Hausberg, později pak Neuhaus, měl už pomalu svá lepší léta za sebou, dnes už po něm zůstalo jen pár kamenů. Dole pod ním, tedy v budoucích Kraslicích, snad už na místě, kde je dnes kostel, stála fara a malý dřevěný kostelík. Teprve postupně začali do tohoto odlehlého kraje přicházet horníci a havíři, neboť právě za Karla byly v kraslickém okolí otevírány první jámy a štoly. Kraslice byly pak na další tři čtyři století především hornickým městem, což se potvrdilo roku 1541 povýšením na „svobodné horní město“, jak to stojí na pečeti, na níž se uprostřed nápisu „Sigullum der freien Bergstadt Graslitz“ vyskytuje poprvé v městském znaku písmeno G, které tam zůstalo dodnes – na to si po válce sáhnout nedovolili. Těžily, kutaly a krušily se tu rudy, jak to odpovídá názvu zdejších hor Erzgebirge čili Rudohoří – Krušné hory je vlastně to samé. Především měď, stříbro, olovo, cín, železo, snad i trochu zlata. Osady, které dosud existují v okolí města, byly též zakládány jako hornická sídliště.

Kraslice byly pak na další tři čtyři století především hornickým městem.

Jako právě Stříbrná. Ta se rozkládá v údolí Stříbrného potoka, který v Kraslicích vteče do Svatavy, což je říčka, jež městem protéká a pak se vleje v Sokolově do Ohře čili Egery. Vůbec s těmi názvy vodstev je to tu zajímavé: Svatava je až novověký, možná až poválečný název pro řeku Zwodau nebo taky Zwotau či Zwota zvanou. Ale tento Němci užívaný název je nejspíš zkomoleninou slovanského pojmenovaní Sveta či Zauta, tady Svatá, jak ji pojmenovali slovanští osadníci, snad severní Srbové, kteří se tu v řídkém počtu usazovali v 7. či 8. století a po nichž tu zůstalo jen pár takových stop. Jméno, která prý dali potokům Wondera a Svedera už nikdo takových tisíc let nezná, neboť pro Wonderu se používá název Stříbrný potok (Silberbach), pro Svederu Bublavský, jemuž se však německy říká Schwaderbach, což by tedy té Svedeře odpovídalo, i když to také může být od slova die Schwaden, což znamená německy mlhy či výpary, ale možná se to spojilo, co já vím. Bublat se německy řekne gurgeln nebo sprudeln, to bude přeloženo spíše volně. Tím bych zatím s etymologií skončil.

Ta se rozkládá v údolí Stříbrného potoka, který v Kraslicích vteče do Svatavy.

Kraslice leží vlastně v takovém větším, po stranách zmáčklém lavóru, z něhož po straně vychází několik vzhůru se vinoucích údolí, ve kterých se rozprsklo několik osad. Domy tam lezou z hlavní cesty do kopců: teprve tady si mnozí čeští obyvatelé vnitrozemí uvědomí, proč se místním obyvatelům říkalo hanlivě „skopčáci“ a pochopí, že to není nijak hanlivé, ale možná naopak obdivné. Osady to byly původně hornické, pak, když rudy byly vykutány, proměnily se v řemeslnicko-průmyslové. Povstal tu především drobný průmysl, který byl založen na pracovitosti, důvtipu a trpělivosti a snad jistém talentu uměleckém: ženy paličkovaly krajky a muži se dali na výrobu hudebních nástrojů, v čemž dosáhli i světového věhlasu. Nejslavnější časy tohoto podnikání byly tak před sto stopadesáti lety. Třeba v roce 1900 tady ve firmě Bohland a Fuchs byla vyrobena obří subkontrabasová tuba (tzv. Riesen-Bass), která vážila osmdesát kilo, měřila dva a půl metru a celková délka trubek činila 13, 68 metrů. Ústí takového stroje, odborně roztrub, pak činilo v průměru přes metr, takže by do něj mohlo spadnout menší dítě.


Nejslavnější časy tohoto podnikání byly tak před sto stopadesáti lety.


Zbytky továrny firmy Bohland und Fuchs stojí na kraji Kraslic, směrem právě na tu Sříbrnou. Před léty ji užívaly ČSAD jako dílny a garáže, pak to chátralo, před pár lety ji vykoupilo město, což by snad mělo skýtat nějakou šanci na záchranu této krásné architektury. Opuštěných, chátrajících a k rozpadu zřejmě odsouzených svědků lepších časů je však po Kraslicích spousta, řekl bych, že převládají nad těmi, jimž je ještě nějaký život a smysl poskytnut.


Ona se z těchto mých zápisků dozvěděla, že mám ke Kraslicím a okolí jistý vztah.

Ale ke Stříbrné. Shodou okolností mě tam pozvali moji pražští kamarádi, malířka Veronika Holcová a její kamarád, autor knih pro děti a diplomat, Pavel Hrnčíř, neboť tam má Veronika chalupu. Ona se z těchto mých zápisků dozvěděla, že mám ke Kraslicím a okolí jistý vztah, který si ona teprve vytváří. Do chalupy na Stříbrné jezdí deset let a tenhle kout Krušných hor zatím objevuje a je jím uchvácena a kdo zná její obrazy především lesních scenérií, močálů, mokřin, bažin a bařin, tak pochopí, že se to již projevilo.

Chalupa, kam jezdí, je solidní a po letech práce ve stavu, že by z ní měli radost i lidé, kterým kdysi patřila a kteří z ní museli po válce odejít. I když, jak mi Veronika pak říkala, tohle není přesně ten případ, protože v chalupě žil jistý pan Böhm, který nešel do odsunu, nýbrž musel jako odborník na výrobu právě těch hudebních nástrojů zůstat (ještě v roce 1960 žilo v pětitisícových Kraslicích jeden a půl tisíce Němců), a do Německa mu dovolili se vystěhovat až na důchod, někdy v šedesátých letech. Předpokládám, že za chalupu, kterou tu nechal, mu tehdy tady toho moc nedali: nová majitelka ji dostala od národního výboru prý za cenu jízdního kola – aspoň tak to Veronika pochytila z vyprávění. Vnitřek domu byl milou paní přičinlivě celý vytapetován, obložen lakovanými palubkami, vybaven sektorovým nábytkem. Ale devastace nebyla taková, aby se nedalo vše vrátit do relativně přirozeného stavu, který ovšem byl vyzdvižen některými civilizačními vylepšeními.

Z horských potoků se tu rýžoval cínovec, který se pak tavil pecích, v nichž se topilo dřevěným uhlím, jež poskytovaly okolní lesy.

Silberbach, jak se Stříbrná jmenuje německy, byla původně hornická osada, zmíněná je poprvé až v roce 1601 v Kraslické horní knize. Z horských potoků se tu rýžoval cínovec, který se pak tavil pecích, v nichž se topilo dřevěným uhlím, jež poskytovaly okolní lesy. V 18. století tu pak byly manufaktury na zpracování měděných rud, výrobu měděných drátů a mosazi. Taky tu byla fabrika, v níž se vařila kyselina sírová používaná pro bělení látek a krajek pro textilní průmysl, který se tu naplno rozjel koncem 19. století – a zanikl koncem století dvacátého.

Myslím, že plno tam není.

Ten kostel je docela nový. Základní kámen byl položen 31. 10. 1909, za rok byl postaven. Bohoslužby tam jsou v sobotu v 9.15, v Kraslicích v neděli. Myslím, že plno tam není.


Nové obyvatelstvo, které sem přišlo po roce 1945, takové připomínky jakési jim nesrozumitelné minulosti dráždily.

Před kostelem stojí kamenný sokl, který byl kdysi nejspíše pomníkem obětem první světové války. Nové obyvatelstvo, které sem přišlo po roce 1945, takové připomínky jakési jim nesrozumitelné minulosti dráždily. Pomník padlým nezůstal ostatně ani v Kraslicích – obětí první světové války tam bylo přitom na pět set padesát. Vlastně všechny pomníky, které si tam původně obyvatelstvo postavilo, musely pryč – jen svatý Jan Nepomucký před kostelem mohl zůstat, ten byl sice klerikální, ale nadnárodní.

Na místě toho egyptského pylonu stál pomník významnému kraslickému rodákovi, rytíři Richardu von Dotzauerovi (1816 – 1887), osobnosti, která překročila daleko význam regionu, ba stala se personou známou v celé rakouské monarchii: vyučil se ve Vídni jako obchodník, velmi dobře se v Praze oženil – vzal si dceru svého vzdáleného příbuzného, bohatého obchodníka, což mu umožnilo vyšvihnouti se společensky, udělat slušnou kariéru v bankovnictví a nakonec se stát prezidentem Obchodní a živnostenské komory, tedy jakýmsi předsedou svazu průmyslníků. Nikdy se nepřestal zajímat o rodné Kraslice a okolí, podporoval zde zakládání škol, loboval pro ně u císařovny, kterou se snažil nadchnout pro místní krajky, k čemuž mohla být senzitivní Sissi náchylná. Zasadil se o stavbu železnice z Prahy do Chebu a pak dál do Falknova čili Sokolova a z něj do Kraslic. Místní ho nazývali, možná trochu servilně, „otec Krušnohoří“. Po jeho smrti v Praze 31. května 1887 mu postavili v Kraslicích pomník, pod ním seděla trojice v bronzu vyvedených dítek, jež měla symbolizovat kraslický průmysl. Po roce 1945 byla socha nejspíš zničena a z pomníku zbyl jen sokl, který byl použit a předělán na pomník vzniku republiky.

Na místě toho egyptského pylonu stál pomník významnému kraslickému rodákovi, rytíři Richardu von Dotzauerovi (1816 – 1887). Foto převzato z facebookové stránky Narodili jsme se v Kraslicích.

Tak ho pamatuju já. Na jeho vršku byla připevněna jakási nádobka na věčný oheň, jenž tam ovšem asi nikdy neplál. S jednou výjimkou. V noci z 20. a 21. srpna roku 1985 nebo možná o rok později, přesně si to bohužel nepamatuji, jsem tam provedl podvratnou akci s hluboce symbolickým obsahem: přikradl jsem se s plechovkou lihu a s několika kousky pepa čili hořlavého lihu k onomu pomníku, nasypal ho do toho svítidla a zapálil. Rychle jsem pak utekl pryč. Po hodině jsem se nenápadně vrátil, stále ještě byla tma, odhaduju, že mohly být tak čtyři hodiny v noci. Už to nehořelo. Tak jsem zase šel domů. Kromě dvou tří přátel, kterým jsem se se svým záměrem svěřil, ale kteří si to už nejspíš nebudou pamatovat, o tomto odbojném kousku nikdo neví. S největší pravděpodobností si toho tehdy ani nikdo nevšimnul. Ani neměl šanci. Ale pro dějiny budiž tento odvážný kraslický čin zaznamenán. Já měl tehdy docela nahnáno.

(Pokračování příště. Dostaneme se konečně na Stříbrnou, ale zavítáme i na Bleiberg čili Olověný vrch a skončíme na hřbitově kraslickém.)


Nyní kraslická lamentace z července 2009. Fotografie jsou pouze ilustrativní.

Tam dole jsou Kraslice. Pohle z hřbitovního vrchu. Podzim 2010.

Tam dole jsou Kraslice, je z nich vidět jen cíp, panelákové sídliště Sever, odkud se pak dál táhne údolí říčky Svatavy až k hranicím, protože tam napravo, to už je Klingenthal, první město v Sasku. Ty lesy a kopce kolem, to je kus nejzápadnějšího cípu Krušných hor, kterým pár kilometrů odsud, někde mezi Luby a Plesnou, už docházejí síly a snižují se k Chebské pánvi, což je taková divná parovina bez výrazu.

Ale tady, u nás na Kraslicku, to jsou pořád ještě slušné kopce, a když jdete směrem k Přebuzu přes Špičák (991 m n. m.), jste v lůně lesů a hor tak temně majestátních, že z toho tluče srdce. Pro mě je to ze subjektivních důvodů jedno z nejhezčích míst, která lépe znám, je to můj celoživotní tajný tip a jistota, vůbec mi nevadí, že o něm ví tak málo lidí a že ve srovnání se Šumavou sem jezdí jen znalci: ano, Krušné hory, zvlášť jejich západní část, jsou hory pro znalce, jsou totiž drsné, na první pohled nejednoznačné a hned každému nepodávají ruku. Mají také trochu špatnou pověst, za což může spíš její východní část, která to odnesla z našich hor nejvíc. Ale tady to zůstalo trochu v skrytu, ty nejhorší exhalace šly mimo, rypadla sokolovského uhelného revíru měla k ohryzání přece jen menší parcelu a ta se rozkládala a pořád ještě rozkládá v únosné vzdálenosti. Kraslicko je ale svět sám pro sebe, jsou to Sudety v ostrém vydání, kraj syrový a větry ošlehaný, stále ještě opuštěný a ztracený, což není ale jen na škodu, je to strava pro melancholiky a snivce, já to tam tedy mám hrozně rád - a zároveň mě tam z toho trochu bolí duše.

Protože když sestoupím dolů, do Kraslic, moje vzpomínky se mísí se vztekem a zlostí, co se tady za posledních deset patnáct let pokazilo, zmrvilo, zašantročilo, jaké šance se tu promarnily. Samozřejmě že tady lišky dávaly dobrou noc i předtím a že je to město, které dostalo svou ránu do vazu několikrát, tu nejstrašnější po válce, ale po roce 1989 tady došlo k něčemu jako ochrnutí končentin: město, místo aby se ve svobodě konečně rozvíjelo, tady degenerovalo, jeden jeho úd za druhým chřadl a odumíral, jako by ho postihla lepra.

Já tady už pětadvacet let nebydlím, vypadl jsem do Prahy, tam už zůstal a stal se Pražákem, ale jezdím sem několikrát do roka za mámou, která tu žije se svým mužem Honzou v malém domku pod bývalou nemocnicí, kterou by výčet kraslických likvidací asi mohl začít, i když chápu, že právě ona asi byla nejprve na ráně a nemohla přežít, i když výsledkem je, že nemocní musí jezdit až do Sokolova nebo do Varů nebo až do Plzně. Přitom ještě snad dva roky před jejím zánikem tam postavili nový chirurgický pavilon a přístroje a zařízení se pak kradly ještě několik let a já se vždy chodil dívat, jak postupně všechno, co se dá odnést, vyrvat, vysekat, vylomit, mizí.

Tady se rodily děti, třeba se tu narodil můj bratr, já jsem tady ležel asi měsíc v roce 1984, když jsem po jednom nekonečně se protahujícím pomaturitním mejdanu spadl z dvou metrů na traverzu a šikovně si rozsekl vazy na koleni. Byl to krásný srpen 1984, četl jsem jednu knihu za druhou, skoro celého Flauberta, Salambo, Citovou výchovu a Madame Bovary jsem tam přelouskal během dvou dní, do té jsem se tam zamiloval, taky Stendhala, Kartouzu parmskou a Červený a černý, což byla výborná lektura pro mladíka, který se chystal do světa. Moji spolupacienti, staří dýchaviční dědci v modrých županech, chodili k té fontáně, která je teď zarostlá a rozdrolená, a nasávali do svých rozeklaných plic marsky a cleye a jiný humus a pak chrchlali celou noc a já snil o té Emě Bovaryové, kterou jsem si představoval jako jednu sestřičku, která mi převazovala nohu, byla cítit jakýmsi pudrem nebo čím. Ta sestřička, ne ta noha...

Dobrá, pokračuju dál. Nejslavnější hospodou mých mladých let byla tahle restaurace U jelena, která stojí v polovině kopce, který se oficiálně na mapách jmenuje Skelný vrch, ale nikdo mu neřekne jinak než Glázberk čili Glassberg. Ta hospoda byla skvělá. Člověk se k ní musel dohekat, protože ten kopec je docela strmý, ale pak byl odměněn. Tohle je její zmršená karikatura. Na té původní byly ještě zachované rysy neokázalé krušnohorské architektury, solidní omítka a pěkná okna, dřevěný krov, decentní veranda, kde se dalo sedět a nosit si pivo, které vám podávali z okýnka. Pak se tam dalo sedět dlouho buď u výčepu nebo ve vedlejším salonku, který bylo možné lehce, jen snad na slovo, pronajmout, takže maturitní večírek sokolovského gymplu jsem organizoval právě tam a pak jsem se tam začátečnicky líbal s jednou spolužačkou, do které jsem byl zamilovaný dva roky, a vy jistě pochopíte, jak člověka sere, že mu to posvátné místo takhle zkurvili. Byl tam výborný hospodský, měl za ženu paní, která byla Romka, hrozně fajn ženská, klidně se zavíralo až k ránu, oni tam snad i bydleli. Byla to jedna z těch hospod, které sice spadaly kamsi pod RaJ, ale vlastně tam ten hospodský byl sám za sebe a dělal si to i za socialismu po svém. Vařil výborný guláš, nevím, jestli právě z jelena, samozřejmostí byli výborní utopenci a matjasy, dršťková. Fungovalo to tam ještě pár let po převratu, pak to snad šlo do dražby, náš hospodský asi na to neměl, koupil to nějaký bastard z Prahy, který z toho chtěl prý udělat bordel, první, co podnikl, bylo, že z toho všechno pěkné sundal, zničil, nahodil hnusnou omítkou, okna vylámal, podlahy vytrhal a betonem zalil a pak to nechal... Takhle to stojí už asi patnáct let, zarůstá to lopuchy, beton puká, veranda se drolí...

A jdeme dál. Hned pár metrů je totiž koupaliště, které s hospodou tvořilo komplementární jednotku. Byla to krásně položená horská plovárna s nejstudenější vodou ve střední Evropě, ale také nejčistší, protože voda do ní přitékala rovnou z potoků, které pramení v kopcích. Jenomže zdejší lid byl otužilý a před válkou byly plovárny snad v každé krušnohorské obci, protože ono germánské plemeno, ať bylo jakékoli, rozhodně nebylo změkčilé. Jít se koupat na Glassberg, to znělo i za dávno už českých, a tedy mých časů v celém okrese hrdě: člověk tím dával najevo, že je drsný, sportovně založený a ví, co je to kvalita.

Já jsem tam své tělo také namáčel, sestup do ledové koupele mi trval třeba deset minut, ale pak to úžasné blaho! Byly tam kabinky, malý bufet, kde prodávala pivo a párky ta paní od Jelena, posekaná tráva, brouzdaliště, do kterého nořily nožky mé děti. Koupaliště je pusté asi tak deset dvanáct let. Město prý nemělo na jeho provozování peníze, což chápu, když to tak vedlo se vším. Beton praská, do spárů se zakusuje vegetace, trávou zarůstají chodníčky, kabiny se hroutí, za pár let tu bude zase pustina. Jenom jakýsi ďolík bude houbaři nápadný, řekne si, co to tu je za past na mamuty?

Kraslické kino.

A pokračujeme. Kino. Zanikly desítky kin, byl by div, kdyby se udrželo to kraslické, když to tu vzalo takový směr. Ta kina, která na menších městech přežila, existují díky lidem, kteří se za ně zasadili, a osvícené radnici. Moji Krasličtí to nechali být. Dobře, já jim do toho nemám co mluvit, jsem tam dohromady tak deset dní v roce. Bylo to moc pěkné kino a já tam chodil na všechno, skutečně na všechno: třikrát nebo čtyřikrát týdně, dokonce i na sovětské filmy, které se musely promítat, i když jsem tam přišel jenom já sám. Byl jsem samozřejmě členem filmového klubu, viděl jsem tam prvního Felliniho, Bergmana, polské a maďarské filmy, nikdy jsem už tak intenzivně film neprožíval a nezajímal se o něj, mám pocit, že tehdy asi vznikl základ toho, co tvoří moje mentální kino.

Zajímalo by mě, co třeba s takovým barákem můžou dělat? Taky ho nechají zpustnout? Co tam může být? Herny? Akvárium? Hypermarket? Ano, mimochodem hypermaketů je v Kraslicích asi šest, přimo ve městě tři, všechno debilní plechové krabice. Samozřejmě že okamžitě zlikvidovaly všechny menší obchody, tím také domy, ve kterých byl v pronájmu, domy jsou pusté a prázdné, ty hypermarkety myslím už taky. V Německu už ostatně spousta věcí přijde laciněji.

Zum Kaiser von Österreich čili U rakouského císaře.

A dál. Dostali jsme se už do středu města. Stojíme před ruinou asi nejhonosnější budovy starých Kraslic, před hotelem a kavárnou Praha čili Pražákem, kraslickou chloubou a pýchou, jíž se město hlásilo ke středoevropské kavárenské a hoteliérské kultuře. Však se taky hotel a café jmenoval Zum Kaiser von Österreich čili U rakouského císaře a jestě za mých let mu sem tam někdo řekl Kaizr: to jméno mu dal majitel, Theodor Kohlert v roce 1888 na počest návštěvy Františka Josefa, která však byla spíše symbolická, neboť císařpán prý při projížďce Kraslicemi spal a probudil se až ve Falknově čili Sokolově. (Nebyla to jediná návštěva císaře v Kraslicích: v březnu 1918 se tu krátce stavil Karel I., ale to nebyla slavnostní návštěva, chudák císař objížděl kraje, které byly vysáté nešťastnou válkou, a snažil se zjistit, co je tu nejvíce potřeba. Pak tu byl také Hitler, ale to jiná kapitola.)

Hotel i kavárna přečkaly socialismus.

Hotel i kavárna přečkaly socialismus, který věci často konzervoval a z důvodů své vlastní nehybnosti s nimi nehýbal, takže si Pražák pamatuju sice ve stavu velmi omšelém, ale přesto jaksi důstojném. V kavárně byly takové ty boxy s lavicemi z plyše, jistě prožraného moly, na stěně byla zrcadla, u vchodu věšák, strop byl štukový. Kavárník měl omšelý frak a brilantinu ve vlasech, mírně páchnul, ale to k tomu patřilo. Káva byla ve skle a myslím, že tam bylo možné dostat i vajíčka ve skle. Já jsem sem zašel, když jsem chtěl udělat dojem na nějakou spolužačku. Možná tam byl i biliár, každopádně tam byla ta zrcadla, takže jste mohli nenápadně sledovat místní krásky romského původu, které tam též rády chodily a udržovaly tak úroveň města.

  • 5Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!