18. října 2011 17:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Fotograf Pavel Baňka: Jsem dobrodruh

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Fotograf Pavel Baňka | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Fotograf Pavel Baňka | foto:  Jan Zatorsky, Lidové noviny
Solitér české fotografie své letošní sedmdesátiny oslavil dvěma výstavami v Praze (ve Špálově galerii) a v Brně (v Domě umění). Obě jsou otevřeny do konce měsíce.

LN Četl jsem o vás, že jste „nezařaditelný fotograf“, což může ovšem být také kunsthistorikovo selhání, že si s vámi neví rady. Vy byste se ovšem zařadil kam?

Nevím, jestli je nutné být někam zařazen. Ta „nezařaditelnost“ souvisí nejspíš s mojí zvědavostí, s kterou k fotografii přistupuji. Těší mě a baví neustále hledat nové a nové cesty, jak se vyjádřit. Nejde jen o formu, o experimenty s možnostmi fotografického obrazu, jeho vztahu k malbě atd., což je jedno z mých velkých témat, ale také o proměny fotografického média související se změnou technologií a se změnou sociálních podtónů. A hlavně s totální nechutí nechat se definovat jako položka jedné kunsthistorické kapitoly. 

LN Na výstavě O fotografii ve Špálově galerii jste jednu stěnu pokryl fotografiemi především osobního charakteru. Jste na nich vy, ale především vám blízcí lidé v různých dobách svého žití, v situacích řekněme i důvěrných. Vypadá to, jako byste bilancoval i v oblasti osobní...

Je to jedna z významných domén fotografie: zachycení času, to okamžité zážehové ustrnutí pro věčnost. Já jsem svou výstavu nazval O fotografii, což je výpůjčka názvu slavné knihy Susanne Sontagové. A samozřejmě že fotografie nám umožňuje rekonstruovat životy naše i lidí, kterým jsme byli nebo stále jsme po boku. Fotografie je také „o“ životě. I o mém. Proto jsem na tu stěnu dal své první fotografie, kdy jsem ve čtrnácti fotil slepice u nás na dvoře, dal jsem tam i snímky holek, se kterými jsem kdysi chodil, protože co si budeme namlouvat, byly doby, kdy se výborně balilo na foťák. A také fotografie své rodiny a řady přátel, které jsem ve svém životě potkal, nebo i náhodných setkání, která však mi tak důvěrně připomínají ten zmizelý čas.

LN Každý se jistě se zájmem podívá na fotografii, kde vaše žena, známá výtvarnice Jindra Viková, v poněkud odhalené póze sedí na automobilu západní značky. Neprotestovala?

To byla taková legrace, parafráze reklamních fotografií na bouráky v katalozích, které se nám občas dostaly do rukou. Já jinak většinou akty v reklamě nesnáším, ale tady je tak očividné, že je to jen nevinná hra, která má v sobě velkou dávku něhy a důvěrnosti, že jsem neváhal, když jsem ji v archivu z mého amatérského období objevil. Jindru jsem musel ale dlouho přemlouvat a pomohly mi až naše společné kamarádky. Ženy obvykle v těchto věcech věří spíše zase ženám. Je to fotka ze začátku 70. let. Já jsem tehdy jezdil autem Alfa Romeo z roku 1968, ale žádná konfekce, byl to „kultovní“ auťák, sportovní kupé, které karosovala slavná firma Bertone. Bylo tehdy na českých silnicích zcela výjimečné. Přitom se to dalo ojeté koupit hodně levně, protože tady nebyl servis a každý se bál do toho jít. Jezdilo to skoro 200 a já se bavil při předjíždění bolševických papalášů v jejich tatrovkách. Tak jsme si tehdy také hráli. Asi to dost charakterizuje tu dobu.

Pavel Baňka (* 1941 v Praze).

Vystudoval Fakultu elektrotechniky ČVUT, v letech 1963–1976 pracoval jako technik a vývojový pracovník. Od roku 1976 se plně věnuje fotografování. V roce 1989 založil Aktiv volné fotografie, v roce 1990 obdržel Fulbrightovo stipendium na přednáškový pobyt v USA, kam se pak často profesně vracel. V roce 1991 spoluzaložil Pražský dům fotografie, roku 1994 se stal vedoucím ateliéru fotografie na Severočeské univerzitě v Ústí nad Labem. V roce 2002 založil časopis FOTOGRAF, jehož je šéfredaktorem. Měl četné výstavy po celém světě, v Čechách byla nejrozsáhlejší INFINITY v Galerii Rudolfinum (2001).



LN Vám bylo třicet v roce 1971: život jste měl před sebou, začínala normalizace, o které nikdo nevěděl, kdy skončí. Dost lidí emigrovalo. Neuvažovali jste o tom?

Samozřejmě že ta úvaha tu byla. Ale my jsme měli malé dítě, staré rodiče a také plno kamarádů a touhu prožít tady nějaký smysluplný život, který samozřejmě byl poměry omezený, ale ne úplně znemožněný. Víte, já si někdy říkám, že to je dobře, že jsem tehdy nežil v tak zvané kapitalistické společnosti, že bych vlastně byl v pokušení vyniknout nebo nějak komerčně uspět, protože si o sobě myslím, že bych to uměl. Mně to vždycky myslelo dost podnikavě, byl jsem po tátovi dobrodruh, něco jsem dával dohromady, něco zakládal – po změně režimu jsem učil rok v USA, nedlouho potom jsem se stal vedoucím ateliéru fotografie na univerzitě v Ústí nad Labem, o pár let později jsem spolu s některými svými studenty zakládal časopis FOTOGRAF, který se distribuuje do celého světa – přálo mi štěstí a já jsem u spousty věcí v pravý čas s pravými lidmi byl. Ale tím, že za socialismu z toho člověk neměl nic hmotného, tak byl zároveň osvobozen od tlaků, které by v komerčnější společnosti možná přišly. 

LN Zároveň se ale lidé, a právě že lidé tvůrčí, ocitali v izolaci a v pocitu, že čas vlastně nikam neplyne a že je všechno nějak jedno.

To máte jistě pravdu; já jsem v textu pro katalog právě probíhajícího festivalu fotografie 80. let nazval tu dobu „léty nekonečného čekání“. To byla vážně doba, kdy nešlo úplně rozeznat, co bylo včera, co zítra, čas se slil do jedné šedé zóny. Lidé tomu čelili různými způsoby. Já třeba aktivitou, těmi auťáky, vlastivědnými výlety s přáteli a s našimi dětmi ze skupiny „Rozbřesk“. A později hlavně focením. 

LN Ale vaše původní orientace byla literární, že?

Ano, ale nemělo to příliš dlouhé trvání. Jako student, ale spíše už čerstvý absolvent ČVUT, jsem se stal členem literární skupiny spolu s Inkou Machulkovou, Vladimírou Čerepkovou a především s Václavem Hrabětem. Četli jsme své texty v pražské kavárně Viola, považovali jsme se za české beatniky a žili jsme vypjatý noční život. 

LN Hrabě ovšem už v roce 1965 zemřel. Údajně se měl otrávit od špatně táhnoucích kamen. Vyrojily se tehdy různé hypotézy, že by snad nemělo jít jen o nehodu. Vy na to vzpomínáte jak?

Jeho smrt byla obrovskou ranou pro všechny. Skupina se pak rozpadla. – Ale nemyslím, že by šlo o sebevraždu. Hrabě sice vedl komplikovaný a poněkud divoký život, ale byl to člověk plný energie, elánu a chuti do života.

Pavel Baňka: Černý kůň, černá noc (Bílý kůň, bílý den), 2011

LN Vy jste tehdy studoval elektrotechniku, jste tedy jeden z těch bipolárních případů, techniků, kteří se dají na umění.

Na elektrotechniku jsem se přihlásil, protože se tam hlásil můj kamarád, který se tam však na rozdíl ode mě nedostal. Já ji pak vystudoval. Matematika a fyzika byly základem studia na technice a ty mi nikdy nedělaly problém, naopak mě hodně bavily. 

LN Takže vaše dcera Markéta, která tak uspěla s fyzikálními bajkami Straka v říši entropie, má ten dvojí sklon po vás.

Ona ale měla fyziku a matematiku jenom v rámci základní školy. Možná už tam vznikla nějaká tajná motivace to studovat sama. Já ji už dávno podezíral, že píše a že její hlavní talent bude literární, i když má těch talentů víc. Takže když nám konečně tu dlouho tajenou knihu bajek dala poprvé přečíst, nebyl jsem až tolik překvapený. Možná že určitý druh zvídavosti a sklonu podívat se na věci z druhé, nečekané strany máme stejný. Ale je příjemné si být vědom, že by to teď byla jednoznačně lichotka pro mne, po jejím velkém úspěchu. 

LN Fotografií se zabýváte v mnoha odlišných formách, jako fotograf umělec, jako pedagog a jako vedoucí redaktor časopisu FOTOGRAF. Jak byste s ohledem na tuto trojí zkušenost vyjádřil svůj vztah k fotografii?

Docela rád bych odpověděl citací svého textu, který jsem před rokem napsal ke své výstavě Z mého života v galerii 5. patro, protože je to pro mne zásadní téma, o kterém vím, že bych je těžko vyjádřil dnes lépe: Fotografie je zvláštní médium a můj vlastní život je s ní silně spjat. Na počátku to byla hlavně fascinace vlastním procesem – získání fotografického obrazu prostřednictvím zaměření hledáčku, stisknutí spoušti a následný ponor do tajuplného rituálu v temné komoře, který končil mnou kompletně vytvořenou fotkou. Nevím, že bych už tehdy, ve svých čtrnácti, přemýšlel vážně, co že to vlastně je – legrace, hra, objevování neznámého nebo snad umění? Ta poslední možnost mne tehdy vůbec nenapadla. A dodnes vlastně nevím: Kdy přestává být fotografie hrou a kdy se stane uměním? Kdysi jsem se tak úporně snažil přesvědčit českou kulturní veřejnost, že fotografie opravdu uměním může být (koncem sedmdesátých let jsme to s některými dalšími fotografy často řešili). Později, při mých dlouhodobých pobytech a výstavách v Americe, jsem na tuto otázku zcela zapomněl. Tam to bylo bezpředmětné. V New Yorku i v Chicagu se fotografii už tehdy věnovaly desítky, postupně až stovky soukromých galerií a prodávala se jako umění, tak to přece umění muselo být…!? 

LN A je to tedy umění?

Dodnes mi ta věc jasná není a myslím, že vlastně nikomu. Hranice mezi fotografií osobní, focenou pro sebe, a fotografií, která je považována za umění, je nedefinována a nedefinovatelná. To, co platí v daném okamžiku, již potom platit nemusí a nová éra přináší nová zhodnocení. To, co bylo nezávazné a vyfocené „jen tak“, se může stát a často se stává důležitým výňatkem z běhu našeho času a my to vnímáme ze zcela jiné perspektivy. 

LN Když si vaše fotografie prohlížím, tak na mě vcelku působí především jejich melancholie a... cudnost. Řekl bych, že to jsou fotografie ženského charakteru: ticha, usebrání a jemnosti, která samozřejmě může být také zraňující, ale to není její hlavní cíl. Ubližovat jistě nechtějí, neboť v tomto světě je jistě drastičnosti dost, než aby bylo třeba přidávat další. Souhlasil byste s tím, že jste fotograf s velkou dávkou ženské citlivosti?

O tom jsem nikdy nepřemýšlel, ale bral bych to jako velkou lichotku, pokud to na někoho takhle působí. Ženský fenomén je pro mne něco natolik zvláštního a nedefinovatelného, že jeho zkoumání je pro mě zdrojem stálých dobrodružství a překvapení. Celý dospělý život jsem vyhledával spíše společnost žen a toužil jsem po jejich přátelství, když už ne přímo po lásce. Asi důsledek výchovy v rodině, kde jsme byli jen dva kluci a rodiče, bratranci byli také jen kluci, holek jsem se proto dlouho styděl a byly pro mne dlouho velkým tajemstvím (ty dvě moje, manželku a dceru, nevyjímaje). Přiznávám se, že jsem si z počátku ženy, tehdy spíše dívky, fotografováním často i namlouval a v době, když už to nepotřebuju (a také už by o to nebyl takový zájem), jsem se zkoumání zmíněného „ženského fenoménu“ věnoval jinak. Fotografuju už léta třeba cyklus matky a dcery, to jsou sice portréty, ale za nimi jsou často tušené niterné příběhy, komplikované vztahy lásky, které jsou často ztěžovány biologickým faktem, že jde zároveň o konkurenční samičky s přirozenými formami žárlivosti. Tenhle cyklus fotím už mnoho let, ale ještě jsem jej nikdy nevystavil. Odcházím od něj a zase se k němu vracím i s odstupem několika let. Nejsem si stále jist, jak jej budu prezentovat. Do hry mezitím vstoupilo mnoho nových faktorů, globalizace, internet atd. Ale po tomto vypjatém roce se na tento poklidný návrat vyloženě těším.

  • 0Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz