6. června 2014 19:43 Lidovky.cz > Zprávy > Zprávy řetězové

(2) Vácha: Fyzik Krauss na tenkém ledě

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 3Diskuse
Vesmír (ilustrační foto) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vesmír (ilustrační foto) | foto: Shutterstock
Krauss 1 / 3 Hříbek


Lawrence Krauss je přední teoretik fyziky atomárních částic a fyzikální teorie vesmíru. Kromě oceňované odborné práce je i autorem řady populárních knih a má velký vliv na veřejnost. Ve svých vystoupeních se hlásí k ateismu a odrazuje od jakéhokoliv organizovaného náboženství, v němž vidí směs pověr a mocichtivosti.

Rozhovor s profesorem Kraussem pro Orientaci vedl mladý pražský filozof Tomáš Hříbek, sám také ateista, a své otázky namířil právě do oblasti kritiky náboženství. Hříbek v úvodu navazuje na poslední Kraussovu knihu, která byla loni vydána v českém překladu pod názvem Vesmír z ničeho.

Já to zdůvodňovat nemusím

Nebudu asi sám, na koho forma, jakou Lawrence Krauss v rozhovoru volí při drcení náboženské víry a teologie, působí příliš bohorovně, agresivně až hulvátsky. (Jsme tu samozřejmě odkázáni na zřejmě neautorizované Hříbkovo přetlumočení Kraussových odpovědí do češtiny.) Kraussovy útoky na náboženství a teologii nechám stranou, snad se k nim vyjádří povolanější. Chtěl bych zde poukázat na zásadní slabinu Kraussových názorů: neuvědomuje si, že fyzika neříká -a ani ze své podstaty nemůže říci - o světě všechno. Jako přírodní věda spočívá na řadě předpokladů (například: co je to poznání, za jakých podmínek můžeme objektivního poznání dosáhnout) a na předběžných metodologických rozhodnutích. Je-li přírodověda v podstatě definována tím, že všechno svoje vědění čerpá koneckonců z vnější, smyslové zkušenosti, pak samozřejmě nemůže tyto své předpoklady sama zdůvodňovat.

Jiří Vácha

  • Autor, lékař, biolog a filozof, je emeritním profesorem Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně

To je jeden z úkolů filozofie (ta sama není vědou, má být ovšem odpovědným myšlením) a ani o té nemá profesor Krauss valné mínění - a evidentně v ní ani není vzdělán. Ukazuje se jako filozoficky velmi naivní člověk - Tomáš Hříbek mu ke konci nesměle naznačuje, že by filozofie mohla mít také jiné úkoly, než které byly v rozhovoru zmíněny, ale slyší odpověď, že poznání vychází výhradně z empirického zkoumání. Pan profesor tak klidně od boku vystřelí větu, o níž diskutují celé generace, aniž by si lámal hlavu s jejím zdůvodněním. Dokonce mu zřejmě ani nepřijde, že by ji zdůvodnit měl.

Ateistova svatá trojice

Pokusím se shrnout tři hlavní body Kraussova vystoupení.

1. Existují tři samostatné oblasti myšlení: věda, filozofie a teologie. Věda je soběstačným nalézáním pravdy o světě. Filozofii příliš nepotřebuje, nanejvýš si od ní může ve svém nezralém nechat navrhnout nějaké otázky. Jakmile jsou však už správné otázky položeny, úloha filozofie pro vědu končí (a tím skončí filozofie i vůbec, filozofové se pak ještě mohou domlouvat mezi sebou, ale postup skutečného poznání, který uskutečňuje podle Krausse jedině věda, to už neovlivní). Fyzika má onu fázi, kdy potřebovala filozofii, již za sebou; na řadě jsou jen méně rozvinuté vědy, jako je biologie, ale i ty ji přestanou časem potřebovat. Jakmile se stavba vědeckého poznání dostaví, pomocné filozofické lešení se strhne.

2. Teologie klade pseudootázky a řeší pseudoproblémy, je z gruntu nesmyslná a směšná. Od té se věda nemůže nadít ničeho, to spíš teologové by měli pokorně naslouchat vědcům.

3. Věda má univerzální klíč k poznání světa. Nemůže sice nějakého předpokládaného původce světa, Boha, vyloučit, avšak činí ho zbytečným. Vědecká práce se nemusí nikdy na Boha odvolávat ani jím cokoliv vysvětlovat. Ateismus je tak přirozeným vyústěním pokroku vědy a úkolem vědců je, aby aktivní osvětou zaháněli stíny pověr a komických mýtů „organizovaných náboženství“.

Svou knížku Vesmír z ničeho zahajuje Krauss citátem: „Ať je to sen, nebo noční můra, svou zkušenost musíme prožívat takovou, jaká je. Žijeme ve světě, který je prostoupený skrz naskrz vědou, a ta je jak úplná, tak reálná.“

To je tvrdá řeč. Proč, vysvítá ze slov filozofa Miroslava Petříčka: „Věda přes své nesporné a úžasné úspěchy vlastně mlčí tam, kde běží o poslední, existenciální pravdy. K otázce smyslu lidské existence, k problému životní hodnoty nemá věda, jejímž modelem je především matematicky formulovaná přírodověda, co říci. Vývoj vědy v novověku nadto způsobil zvláštní rozdvojení našeho světa: na jedné straně je svět, v němž každodenně žijeme, svět, kterému rozumíme, aniž o to musíme jakkoli usilovat, tedy svět, v němž se dokážeme pohybovat, jednat a tvořit, a na druhé straně je svět vědy, tedy především svět matematicky formulovaných entit a matematicky vyjádřených vztahů mezi nimi. Důležité je, že mezi oběma světy neexistuje žádný plynulý přechod a že následkem toho žijeme jako by ve dvojím světě, neboť svět vědy je něco, co nevyhnutelně náš život ve světě přirozeném provází a čemu se nemůžeme vyhýbat.“

Jak k této „schizofrenii“ našeho běžného intelektuálního života došlo, se dá dohledat snadno. Když se počátkem novověku rozložil středověký obraz světa, byla opuštěna i filozofie Aristotelova, která tvořila hlavní proud i páteř středověké filozofie i teologie. Novověká přírodověda, která se začala ustavovat v 17. století, byla do značné míry určena osudovou volbou francouzského filosofa Descarta. Ten rozdělil všechna jsoucna ve světě ostrým řezem na jsoucna „rozlehlá“ a „myslící“. „Myslící“ jsoucno bylo pouze jedno: lidský duch; „rozlehlými“ jsoucny zůstalo vše ostatní: lidské tělo, všechna zvířata, rostliny, nerostné věci, Měsíc, planety... Každé oblasti se měla do budoucna věnovat jedna věda: duchu věda o duchu, přírodě věda o přírodě. Věda o duchu si měla po tomto „rozvodu“ vzít s sebou všechno intimně lidské - smyslové prožitky, zkušenost vnitřního života, významy, city, hodnoty, morálku. Co zbylo, to jest nevědomá rozlehlost v prostoru, připadlo přírodovědcům.

Ti se tohoto nadšeně chopili, poněvadž jim to umožňovalo efektivně měřit, vážit a počítat bez zátěže toho, co se začalo pejorativně nazývat „pouze subjektivní“. Galileo Galilei zahájil v tomto duchu všeobecnou matematizaci přírody, která začala brzo přinášet nečekané výdobytky a možnosti k jejímu ovládnutí. Isaac Newton vybudoval matematicky založenou fyziku, v níž v průběhu staletí nakonec nezbylo pro ducha, vůli a svobodu místo.

Co si počít s vědomím Věda o duchu se tedy nerozvinula tak, jak Descartes očekával. A pokud se postupně rozvíjela, dělala všechno pro to, aby přírodovědu napodobila: kvantifikací, experimentováním, vyloučením„prožívání v první osobě“ (tedy vyloučením nepřípustné „subjektivity“). Darwinovo vystoupení v druhé polovině 19. století bylo pochopeno tak, že i biologický život je možné vtěsnat do fyzikálního kadlubu náhodných mutací a přírodního výběru. To všechno se dařilo, s jedinou výjimkou a za jedinou cenu: za cenu zneuznání vnitřní zkušenosti člověka. Přitom vnitřní zkušenost, prožitky jako takové, to je to první a nejzřejmější, co vůbec máme! Člověk byl sice formálně začleněn do evoluční řady, ale s tím, že jeho naprosto jedinečná schopnost, tedy schopnost mít prožitky, se vejde do fyzikalistického rámce.

K tomu je nutné říci, že některé „technické“ otázky naší psychologie se sice redukcionistické neurofyziologii řešit daří (kupříkladu schopnost vhodně reagovat na vnější podněty, integrovat informaci či soustřeďovat pozornost), ovšem zůstává zcela nejasné, proč jsou všechny tyto duševní pochody provázeny zcela jedinečným doprovodem: vědomím. Speciálně vědomím, že jsem to já, kdo právě vidí, má bolesti, čte, skáče, truchlí... Prožitky jako takové tvoří zcela zvláštní kategorii naší zkušenosti, jsou naprosto „soukromé“, nemají perspektivu charakteristickou pro vnější vjemy, nedají se vysvětlit tomu, kdo je sám nemá, nedají se převést na fyzické procesy a dokonce ani nemáme představu, jak by takové vysvětlení mělo vypadat.

Když vidíme modrou, v našem mozku nic nezmodrá; jak si představit příslušnou souvislost? Dejme tomu, že bychom řekli neurofyziologovi: „Bolí mě zuby.“ On by odpověděl: „Já přesně totéž vidím tady na obrazovce - v thalamické oblasti vašeho mozku probíhají excitace neuronů projikující se do senzitivních oblastí mozkové kůry, to je vše.“

Vztah mezi myslí a tělem dnes vnímáme jako „těžký problém vědomí“. Poněvadž vědomí ve smyslu prožívání („vím, že jsem to já, kdo...“) není přístupné smyslové zkušenosti, nemůže být ani předmětem přírodovědy a je vyhrazeno filozofii. Zatím nemáme k dispozici žádné jeho filozofické řešení, které by nenaráželo na vnitřní potíže. Možná, že nakonec bude pro těžký problém vědomí platit to slavné du Bois-Reymondovo „neznáme a nepoznáme“. Je to otevřená záležitost. Jisté je pouze to, že vztah mysli a těla (mozku) není úplně řešitelný přírodovědeckou metodou, že tedy ani nemůže být přírodovědecky vyřešen vznik vědomí v evoluci. Existence vědomí nás nutí překročit ten obraz světa, který před námi rozprostřela newtoniánská fyzika (a dokonce i fyzika současná, která v mnoha směrech hranice klasické fyziky překročila a stále překračuje, jak o tom ostatně svědčí i Kraussova kniha).

Princip mongolského chána

S existencí tak zvláštního jevu, jako je prožitek či vědomí, si (Lawrence Krauss) viditelně nedělá starosti. Cestuje po světě s obdobně agresivnímpopularizátorem ateismu, evolučním biologem Richardem Dawkinsem. Obracejí lidi na tu správnou fyzikalistickou víru. Ta si vystačí nejen bez předpokládaného původce světa -Boha, nýbrž i bez vědomí jako přírodovědecky těžko uchopitelného fenoménu. Zdá se, že si Krauss není problému vědomí ani vědom: „Věda filozofii nepotřebuje.“

Takto uvažující materialista musí sám sebe z otevřených problémů vědomí, jeho evoluce a jeho přístupu k pravdě, vyjmout. Zaujme pozici jako by mimo čas a prostor, jeho poznání není ohrožováno žádnými vrtkavostmi mozkových procesů, žádnými nahodilostmi evoluce primátů a člověka; jeho věda je kritériem pravdivosti sama sobě a je v podstatě neomylná. Tento filozoficky zcela naivní muž nicméně ví, kteří filozofové jsou dobří a kteří špatní, neboť „některé špatné filozofy ponižuje a uráží s potěšením“. Mongolský chán třídí křesťanské misionáře na přijatelné a nepřijatelné a ty špatné pak nechá vléci koňmi.

Nejsem fyzik, abych mohl komentovat složitou Kraussovu argumentaci, s níž se ve své zmiňované knize snaží dokázat, že elementární částice mohou na nesmírně krátký okamžik vznikat „z ničeho“. I laikovi je však jasné jeho přiznání: „... zatím jsme udělali jen první krok, abychom vědecky vysvětlili, jak něco může vzniknout z ničeho.“ Za prvním krokem může následovat druhý, ale taky nemusí; dějiny vědy takové případy znají. Netroufám si rozhodnout, zda si může zdravá metafyzika dovolit úplně ignorovat spekulace toho druhu, k nimž se musí fyzik tak „scientistického“ zaměření, jakým je Krauss, uchylovat. Je možné, že se tyto náběhy ukážou být - i po svém případném dozrání - z hlediska stvoření nebo nestvoření světa úplně irelevantní. V každém případě však zřejmě čeká fyzikální kosmologii ještě velmi dlouhá cesta, než bude moci nabídnout filozofům bezpečně prokázaná fakta k navazující filozofické interpretaci.

Šídlo je z pytle venku

Vraťme se však ke Kraussově ateismu. „Věda nemůže existenci Boha dokázat“ -s tím je možné souhlasit. „Může ho však učinit zbytečným jako původce světa.“ To by mohlo platit, kdyby věda - ta, která se v 17. století zformovala jako věda o rozlehlém s vyloučením mysli - byla kompetentní vysvětlit lidský vědomý život.

Není možné vysvětlovat vesmír a jeho vznik bez ohledu na to, že se v něm vyskytuje něco, co se nedá přeložit do řeči fyziky. Jenže takovým úvahám je profesor Krauss vzdálen. Pomáhá si vůči ještě fyzikalisticky neosvícenému posluchači, uzná-li to za vhodné, i sofismaty. Na Hříbkovu otázku, zda považuje náboženství za irelevantní, odpovídá: „Tak v první řadě není tento problém důležitý pro vědce. Nikdy o něm nemluví. Jsem vědcem už třicet let a nikdy jsem nebyl na vědecké konferenci, kde by padlo slovo ,bůh‘. Dokonce ani v oboru kosmologie, který se svým způsobem věnuje těm základním otázkám. Jak říká můj přítel vynikající fyzik Steven Weinberg, rovněž ateista: ,Většině vědců na bohu nezáleží ani do té míry, aby ho popírali.‘ Prostě to není důležité. Zabýváme se jinými věcmi.“

Je ovšem „vědec“ a „vědec“. Jednou jako profesionál, jednou jako lidská bytost. Vědec profesionál „vědy o rozlehlých jsoucnech“ se nebude zabývat otázkou boží existence přímo z definice, což ostatně už dal jasně najevo Newton. Avšak mimo laboratoř vědec jako člověk může (a měl by) začít filozofovat, samozřejmě poučeně, nikoliv naivně, a s jistou pokorou vůči dvaapůltisícileté myšlenkové tradici, kterou krok za krokem vytvářeli lidé nikoliv hloupí. Krauss chce sugerovat bezcennost všeho, co se odehrává mimo přírodovědeckou laboratoř, což je neskonale naivní. Opět si dovolím ocitovat Miroslava Petříčka: „Naše myšlení je neseno nesmírně dlouhou tradicí, a (...) aniž o tom víme, myslíme způsobem, který je zformován celými tisíciletími. Bez tohoto pozadí bychom ani nemohli rozumět tomu, že něčemu rozumíme.“

Kraussova knížka nevybočuje z řady kvalitních popularizačních prací o současné fyzice, psaných kompetentními odborníky. O náboženství a teology se v ní otře jen jaksi mimochodem. Autor v té knize ovšem také vyzdvihuje etické krédo vědce, v němž je mimo jiné obsažen požadavek být ochoten stejně tak svou hypotézu dokazovat jako vyvracet. S tím jsou však těžko slučitelné -a autora velmi zrazující - závěrečné věty knihy: „Pociťuji zvláštní uspokojení nad tím, že ani v jednom z uvedených scénářů (nutné povahy našeho Vesmíru proti hypotéze ,Multiverza‘) nezbývá všemohoucímu Bohu mnoho volnosti při tvoření vesmíru, jako je ten náš. Samozřejmě proto, že to je další ukazatel ve směru, že Bůh je zbytečný - nebo v nejlepším případě nadbytečný.“ Šídlo je z pytle venku: bůh překáží, tedy pryč s ním! Odvolávat se při tom ovšem na fyziku je další Kraussovo sofisma.

Krauss 1 / 3 Hříbek

Text byl publikován v Lidových novinách 10. května, příloha Orientace, strana 27

Jiří Vácha
  • 3Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz