Měla-li být inscenace Čekání na Godota na Nové scéně velkolepým otvírákem, kterým činohra Národního divadla zahájí působení v nově získané budově, pak se nejedná jen o obyčejnou uměleckou prohru, ale o prohru přímo grandiózní.
Co bylo možné na jevišti o sobotní premiéře sledovat, nemělo s bezvýchodnou, tísnivou atmosférou existenciální grotesky Samuela Becketta společného nic. Nemělo to ani nic společného se smutnou klauniádou, skrze niž se na tuto hru občas nahlíží. Šlo jen o tzv. herecký koncert dvou bavičů, Davida Prachaře a Davida Matáska, kteří výrobou povrchní komiky hru zcela destruovali.
Hlavně bezuzdná herecká exhibice
Zdálo se, že tvůrce nezajímá ani téma, o němž hrají, pokud vůbec o nějakém hrají. Co je na možnosti uvést tuto hru nejvíce zaujalo, jako by byla možnost bezuzdné herecké exhibice, která se nezastaví před ničím. Ani před textem, ani před autorem, ani před charakterem postav a logikou jejich jednání. S viditelnou neschopností postavy vystavět, což, obávám se, mohl být dokonce i záměr. Neví se ovšem jaký.
Bylo zvláštní vidět Prachaře, jak se na jedné straně pitvoří v nevalné parodii na prostatického důchodce a vzápětí zas hned čiperně poskakuje, jako by zčistajasna o dvacet třicet let omládl. Nebo hledět na Matáska, jak přichází na jeviště opíraje se ztěžka o berli a jak po chvíli skotačí bez ní a jen občas si vzpomene, že vlastně napadá na jednu nohu a pak už ne a pak třeba možná zas jo. Anebo ty gagy! Třeba jak David Prachař v roli Vladimíra zabalí do igelitové tašky smradlavou botu a štítivě ji odsouvá nohou, aby se vzápětí ke stejné tašce vrhl a vytáhl z ní mrkev a ředkvičky, které s Matáskem chutě pojídají. Anebo jak po sobě v průběhu jednoho dialogu oba jakoby bezděčně plivou kusy rozžvýkané zeleniny a ani si nevšimnou, v jak obludném rozporu je toto plýtvání jídlem se situací postav, které hrají. Postav, které se krátce nato hladově vrhají na ohlodané kuřecí kosti. Publikum se ovšem chechtá. Účel to tedy splnilo.
Režisér inscenace a umělecký šéf činohry ND Michal Dočekal na tiskové konferenci prohlásil, že Čekání na Godota je nejlepší hrou všech dob. Nejspíš už tato velká myšlenka ho vedla k tomu, aby s textem naložil dle vlastní libovůle, v níž nebylo příliš možné dobrat se jakéhokoliv řádu. Jednotlivé nápady pravděpodobně přicházely jen podle toho, jak se režisér nebo herci v daný den vyspali, hned si je také na zkušebně či jevišti předvedli a už napoprvé shledali, že jsou znamenité.
Ale říkejme jevišti v tomto případě raději pódium. Na jevišti se totiž hraje divadlo, na pódiu se vystavují účinkující estrády. Na jevišti jsou herci schopni hrát a skrze hru před očima diváka budovat své postavy, vystavět je v rámci něčeho vyššího, než je pouhé exhibování. Bavičům estrád okupujícím většinou prostor televizní zábavy, je určeno pódium. Zviditelňují na něm především sami sebe. Žádné postavy nehrají. Předvádějí, jak jsou oni sami vtipní, pohotoví, nápadití a - ponejvíce trapní. A pokud by divákům nedošlo, že pointa právě vyřčeného nebo předvedeného vtipu už proběhla, je jejich úkolem publikum k pobavenému zahýkání vybídnout. Gestem, znehybněním, výrazem ve tváři. Anebo prostě pustit výbuch smíchu umělého, předtočeného.
Degradace zásadního díla na bulvár
Michal Dočekal se pokusil děj hry Čekání na Godota usadit více v současnosti. A tak strom, pod nímž dvě hlavní postavy, Vladimír a Estragon, marně čekají na zásadní životní změnu, nahradil vysloužilou rezavějící autobusovou zastávkou kdesi za městem a větvičkou, která vyrůstá z její železné konstrukce. Cestu v krajině sestavil z pásu betonových panelů, vinoucího se od portálu k portálu. V pozadí umístil několik svítících reklamních panelů, na nichž je zobrazen opět strom a nejdříve nápis "Již brzy" a v druhé půli inscenace "Teď!".
Krátce před koncem, nejspíš aby upozornil, že z pódia budou padat existenciální pravdy, odhalil zvednutím zástěn zadní betonovou stěnu jeviště s velkým svítícím nápisem "Ticho". Snad aby se publikum dosmálo a naslouchalo poselství díla. Marně. Představa, že po všem tom pitvoření by mohlo k divákovi něco zásadního dolehnout, je scestná. Filozofický závěr, třeba onen slavný monolog o matkách, které rodí obkročmo nad hrobem, jen podtrhl topornost tohoto pozdního záchvatu snahy o sdělení.
Aby mohl Ondřej Pavelka, jehož výkon ovšem inscenaci z oblastí bavičské žumpy alespoň trochu zvedá, v roli osleplého Pozza tuto závažnou pasáž vyřknout, musí nejdříve pustit provaz, na němž jako Pozzo vodí otroka Luckyho, dotápat do popředí jeviště, kde je nejspíš podle konvencí "velkého" umění to pravé místo pro zásadní sdělení, tam vše ušlechtile pronést, aby pak mohl další dvě minuty slepecky tápat zpět ke svému provazu.
Při sledování Čekání na Godota jako pilotní inscenace repertoáru Nové scény Národního divadla mohou vyvstat pocity přinejmenším smíšené. Vedení ND se dušovalo, že Nová scéna bude prostorem, kde se bude moci realizovat odvážnější dramaturgická linie. S Godotem však vstoupil do této budovy především bulvár. Bulvár degradující jedno ze zásadních děl světového dramatu 20. století do polohy nejapné frašky, vaudevillu nebo barokního divadla s nekontrolovatelně se prohánějící dvojicí Hanswurstů. Pokud budou i další plánované tituly z pera Edwarda Bonda a Elfriede Jelinekové vystaveny podobným tvůrčím postupům, máme se na co těšit.
