Grunik přináší hudbu z beskydských luk

Producent, skladatel a vydavatel Petr Ostrouchov spolupracoval s dívčím vokálním souborem Grunik z Ostravice už několikrát. V roce 2002 využil jeho repertoár pro soundtrack k filmu Želary, o deset let později ho přizval na orchestrální desku Zvon Ivy Bittové. Pro natočení alba Ozvěny zvolil metodu terénní nahrávky namístech, kde jsou písně Gruniku doma. V kolonce „natočeno“ nenajdete jméno studia, ale popis „louka ve Starých Hamrech, u hájovny Košarky, Beskydy“.

Nešlo zřejmě o žádnou samoúčelnost. Podobný záznam sice mohl snáze vzniknout i v pohodlí nahrávacího studia, ostatně výslednou podobu dodala zvuku studiová mixáž spolu s masteringem. Ovšem zavřené místnosti obložené technikou mění atmosféru hudby.

Nápad rozestavět mikrofony „pod širákem“, okolním šumům a ruchům navzdory, určitě přispěl k větší uvolněnosti zpěvaček. Pomohl zachovat přirozený projev, který patří k největším kladům alba Ozvěny. Tahat do hor profesionální záznamová zařízení a prostřednictvím půlkilometrového kabelu i elektřinu z hlučného agregátu se vyplatilo.

Zdánlivě jednoduchá unisona v zemité podobě

Ostatně nejde o žádnou archaickou metodu pořizování zvukových snímků. Řada současných muzikantů nejen ze široké škatulky world music se k praxi terénních nahrávek s chutí vrací. Namátkou západoafričtí „world rockeři“ Tinariwen, kteří točí kvůli inspiraci v poušti, i když už nikoliv na Sahaře, ale poté, co museli emigrovat zMali do USA, v pustinách mohavských. Lidové písně z horského Lašska a Kysuc se tímto způsobem podařilo zachytit v důvěryhodně zemité podobě tak, jak asi zněly na pastvinách, salaších a v chalupách beskydského hřebene před stoletím.

V aranžmá převládá přímočarost. Zdánlivě jednoduchá unisona i sóla (ale zkuste si je nacvičit, aby zněla takhle přesně a dynamicky) střídají působivé vícehlasy, přičemž rafinovanější harmonie jsou dávkovány natolik decentně, aby nedělaly z lidovek jejich vyumělkované ohlasy. Dívčí sbor občas zpestří zvuk pastýřských koncovek či zobcové flétny. Stačí zavřít oči a můžete si představovat, že jste se propadli do minulosti a pasačky na nedaleké louce se baví zpěvem a halekačkami.

Soubor Grunik pojal album Ozvěny jako poctu svojí zakladatelce Věře Šejvlové (1919–2004), zpívá výhradně repertoár z její sbírky lidových písní pořízené v letech 1949 až 1953. V té době si paní Šejvlová uvědomila, že by hudba, která ji coby naprostá samozřejmost obklopovala od dětství, mohla nenávratně zmizet. Ve volných chvílích vyrážela na samoty v údolí Ostravice i „na gruně“, jak se v lašském nářečí označují odlesněné hřebeny hor, a zapisovala nápěvy zdejších pamětníků.

Hlubina času za třemi generacemi

Současnou uměleckou vedoucí souboru Grunik je Zuzana Švébišová, dcera Věry Šejvlové. Ve sboru zpívá i Veronika Šalamounová, vnučka paní Šejvlové, která zároveň napsala zasvěcenou stať o historii Gruniku do bookletu cédéčka. A pokud si představíme doby předávání hudebního folkloru z generace na generaci dlouho před jeho fixovánímdo notové osnovy, možná nám z té hlubiny času krásně zatrne. Dnešní Grunik si navíc pěstuje i dětskou „odnož“, příslib pokračování tradice. Hudba na disku nebo v mraku digitálních dat je samozřejmě moderní artefakt. Krásný artefakt. Ovšem Grunikem reprezentovaný civilní folklor si drží takový odstup od folklorismu (folkloru předváděného už jen pódiově), jaký je jen v současnosti možný. Pomáhá dokázat, že zdejší lidová hudba ještě nepatří k pouhým zvukovým exponátům skanzenu. Přirozeně a bez patosu přetrvává alespoň v životě „zájmových skupin“, i když už nemůže být součástí běžného života celé lokální populace, a prostě vypovídá o světě, který již dávno pominul.