Rusko musí být za svoji agresi proti Gruzii potrestáno a my se z ní musíme poučit
Ze všeho nejdříve si ujasněme pojmy. To, čeho se dopustilo Rusko, nebyla žádná akce na „obnovení míru“, byla a je to okupace suverénní Gruzie, brutální přepadení. Gruzie není a nebyla agresorem, její pokus obnovit po provokacích jihoosetských separatistů kontrolu nad částí svého státu, byl zcela v pořádku, včetně použití nutné síly.
Jižní Osetinci nejsou žádní ruští, ale gruzínští občané, kteří toho mají s Rusy společného přibližně stejně jako Korejci nebo Španělé. Pokud jim Ruská federace rozdala během předchozích let, kdy Jižní Osetii pod rouškou mírové mise okupovala, své pasy, dopustila se porušení mezinárodního práva. Proto ruská armáda nemohla svým útokem na Gruzii chránit „ruské občany“, jak tvrdí, protože tam žádní nežijí, ani své „mírotvorce“, protože ti byli od počátku okupanty.
Když se pár hodin po začátku pokusu Gruzie obnovit kontrolu nad gruzínskou Jižní Osetií přes hřeben Kavkazu převalila obrovská armáda ruských tanků, byla to agrese na pomoc ruským okupačním vojskům a jejich místním pomahačům. Rusko bez vyhlášení války zabíjelo gruzínské vojáky a civilisty, ničilo a ničí gruzínské vesnice a města, bombarduje s „citlivostí“ Rusku vlastní civilní cíle.
Konečným cílem Kremlu je připojit už patnáct let fakticky okupované gruzínské oblasti Abcházie a Jižní Osetie k Ruské federaci. Rusko bylo a je agresorem, před patnácti lety skrytým, nyní zcela otevřeným.
Odpudivá ruská válečná propaganda posledních dní nezapře goebbelsovské a stalinsko-komunistické kořeny.
Kreml lže vlastním občanům, lže světu, lže i sám sobě.
Srpnová invaze roku 2008 do Gruzie je horší než srpnová invaze do Československa v roce 1968, ničivější, vražednější a pro svět nebezpečnější. Ale stejně jako v roce 1968, tak i dnes, je to zoufalý pokus Kremlu zabránit ztrátě vlivu ve svém impériu, které se hroutí. Po Pobaltí míří na Západ Ukrajina, Gruzie, po nich možná i Arménie, Ázerbájdžán či Moldávie.
Brutalita ruské odpovědi na gruzínskou, ještě jednou zdůrazněme, zcela legální a oprávněnou, akci Západ zaskočila. Evropská unie i Spojené státy si odmítají připustit, že s takovým Ruskem už nelze počítat ani jako s partnerem, a už vůbec ne jako se spojencem.
Role „prostředníka“ v ukončení konfliktu, které se ujala ve jménu Evropské unie Francie, nesmí být posledním, ale pouze prvním krokem. Stejně jako vyslání evropských modrých přileb do Osetie a Abcházie.
Ruská agrese nesmí být beztrestně promlčena. Gruzie v tuto chvíli nepotřebuje jen slovní, humanitární podporu, ale mnohem víc.
V Evropě v tuto chvíli není mnoho státníků, kteří by to chápali. Dramatická cesta polského prezidenta Lecha Kaczynského spolu s prezidenty pobaltských států a Ukrajiny do Tbilisi byla zcela namístě. Stejně jako tvrdá prohlášení Kaczynského na podporu Gruzie. Ruskou agresi nazval agresí a svoji misi do Gruzie označil za splnění závazku, který Polsko jako „strategický spojenec“ vůči Gruzii má. Poláci díky svým dějinám také chápou, že po Gruzii je na řadě Ukrajina, Ázerbájdžán...
Chyba na letošním summitu NATO v Bukurešti, kde některé evropské státy ustoupily ruskému tlaku a odložily rozhodnutí o dalším kroku v rozšíření aliance o Gruzii a Ukrajinu, se nesmí opakovat. Rusko, zvyklé jednat z pozice síly, rozumí jen síle. Kdyby Gruzie byla do NATO přizvána, Moskva by sice slovně hrozila, ale k agresi minulých dnů by se odhodlávala daleko obtížněji.
Gruzie do NATO. A nejen ona Rusko musí být ekonomickým, politickým, a pokud to bude nutné, i vojenským tlakem donuceno Gruzii zcela vyklidit.
Návrat ke stavu před ruskou invazí je pouze prvním krokem. Stejně jako případné vyslání „modrých přileb“. Do Gruzie by měl Západ, pokud si chce zachovat v očích Moskvy vážnost, vyslat vojáky, kteří nebudou mír jen „udržovat“, ale kteří si ho i vynutí. A tedy ne desítky, stovky, ale nejméně několik tisíc vojáků. Spravedlivý mír v Gruzii znamená totiž návrat Jižní Osetie a Abcházie pod plnou gruzínskou svrchovanost.
První podmínkou je, že budeme Gruzii chápat jako našeho spojence, který byl přepaden. Druhou je rozšíření NATO o všechny postsovětské země, které se chtějí a mohou stát členy. A tou třetí, že Evropa, nesrovnatelně silnější než Rusko, začne být skutečnou mocností. Lisabonská smlouva je pro to prvním předpokladem. To pochopil už i Kaczynski.
***
Ruská agrese nesmí být beztrestně promlčena. Gruzie v tuto chvíli nepotřebuje jen slovní, humanitární podporu, ale mnohem víc.
O autorovi| Luboš Palata redaktor LN e-mail: lubos.palata@lidovky.cz
