29. července 2014 16:40 Lidovky.cz > Zprávy > Zprávy řetězové

Hakl: Služební romance 1997

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Emil Hakl | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Emil Hakl | foto: Pavel WellnerLidové noviny
Lidovky.cz budou přes léto každý týden zveřejňovat jednu z povídek našich předních spisovatelů. Povídky vycházely minulý rok v tištěné příloze Lidových novin v rámci oslav 120 let od jejich založení.

Hakl: Služební romance 1997

Řítíme se po státovce. Florián řídí dle svého zvyku soustředěně a příšerně nebezpečně. Má praxi, kliku a instinkt, který čas od času selže. Pár poloos už urazil, na střeše byl taky. Jsem připoután a to je všechno, co pro věc můžu udělat. Projíždíme zvlněným krajem s poničenými vesnicemi, které díky bohatému přídělu sněhu vypadají smířeně.

            Přibrzďujeme, hledáme obec podle plánku nakresleného propiskou na rubu účtenky. Baňčino rodiště – Římov. Mapu jsme si zapomněli.

            Je třiadvacátého prosince. Máme u nich strávit Štědrý večer. Rodiče si chtějí Floriána trochu proklepnout. Baňka je v šestém měsíci a užívá si mateřskou v domku svých rodičů.

            Florián je otcem nastávajícího potomka. Vybavil se na to novými černými leviskami, naleštěnými polobotkami a jelenicovým sakem.

            „Pochybuju jedině vo tý jelenici,“ podotýká, přičemž řeže zatáčku v protisměru, „nevypadám v ní trochu jako fízl z detektivky?“

            „Vypadáš, a tim to máš právě dobrý – kreješ se s jejich představou. Čekaj řízka v jelenici – maj ho mít.“ „Seš si jistej?“ „Stoprocentně.“ „Chceš říct, že vypadám jako Old Shatterhand.“ „No – a její rodiče jsou přece generace mayovek! Další figura, která ti votevře dveře, neboj…“ Takto hloupě se bavíme.

Po delším popojíždění a vracení se útulnou krajinou plnou strží, lesů, skal, zamrzlých jezírek, propastí a zdymadel dorážíme do cílové obce. Projíždíme němými ulicemi. Hromady sněhu na zahradách dávají tušit, že se pod ladně oblými jiskřícími kupkami skrývají keře, kůlny, boudy.

            Vypínáme zapalování před nízkým nažloutlým stavením, před venkovskou stavbou celou prohnutou, nakloněnou a rozklíženou mírnými radostmi, tragédiemi a sobotní nudou mnoha generací. Zvonek u branky chybí. Bereme za kliku, vcházíme do zahrady. Na železné tyči vedle dveří visí cosi, co vypadá jako zmrzlý chlupatý čert.

Na prahu se zjeví paní s odevzdanýma očima, držící kouřící prádelňák. Takhle bude vypadat za dvacet let Baňka, bleskne mi hlavou.

            Paní bouchne hrncem o schod, křupne jí v zádech, narovná se a podává nám horkou ruku. „Vítám vás, Matýsku, dobrej den, Matýskův kamaráde! Baňka je u sestry, přijde za pár hodin, tak zatím pojďte dál, já vám zatím udělám turkáá. Či si dáte něco vostřejšíhóó?“

            Maminka je svéráz. Z fleku překřtila Floriána na Matýska. Baňčino křestní jméno ostatně taky skoro nikdo nezná, poněvadž jí už v kolébce začala říkat Baňko. Prošla s tím jménem základkou, střední i vejškou.

„Vám budu říkat Honzo!“ obrátí se na mě. „Baňka vo vás vykládaláá.“ „Říkejte,“ souhlasím.

„Zejtra bude kanééc,“ navazuje paní. „Je to divný, já vim, Štědrej večer, radši byste kapráá... Jenže náš táta dostal kance a nejde nám mrazák, tak holt bude kanééc. Salát k němu ale budéé, nebojte se nic.“

            Matýsek nedokáže skrýt mocné polknutí. Je, jak se říká, dočasně bez prostředků; splácí pracovní průser plus rozflákaný služebák plus nemilosrdné alimenty.

„Nad kančí není,“ nedokážeme skrýt pohnutí. „Pečenej bude?“ „Naloženej už je, bude vařenej a pak dopečenej, byl to dvouročáčéék. Dneska bude jenom z vořezu takový ragú, ale bude fajn, už jsem koštovaláá. Našli jste cestu dobře?“ „Dobře,“ lžeme.

„Fájn. Kafíčko si dáté?“ „Kafíčko kdyžtak jo, děkujeme.“ Sedíme ve studeném vyválečkovaném pokoji. Paní nám líčí, jak jim přívalové deště vyplavily sklep. Jak jim bouchlo bíbo. Jak nestihli posekat trávu, poněvadž tam děti Baňčiny ségry pásly celý léto draky, a teď nemají seno. Jak muž ztupil při stahování kance všecky nože. Jak je Baňka nesnesitelná, co přestala kouřit.

Florián na vše účastně přikyvuje, na čele charakterní vrásku.

Paní během řeči pálí jednu od druhé. Pravičkou si zapaluje, levičkou dusí vajgl, přitom cosi zašívá, míchá, něčím listuje. Popel padá na koberec. Na jehelníčku je barvotiskový indián v plné polní.

            „Klidně tady buďte, chlapci,“ říká. „Ráda vás vidím, ale Baňka přijde asi až k večerúú, búď, nebo až docela zejtra ránó. Je u ségry a neudělalo se jí tam dobřé… Tak jestli byste se třeba nechtěli zatím projít po městě? Mohli byste jí zavolat, jenže si tu zapomněla telefón. Muž taky někde lítá. Vy jste si nedomluvili hodinu, kdy přijedetéé?“

            „My jsme se domluvili spíš navolno,“ říkáme, „rámcově. Tak jo, my se jdeme projít a k večeru se vrátíme.“

            „Tak jóó. Máme tady Loretú, přehradú, železniční muzeum a hlavně kalváriíí. Na kalváriíí se skočte podívat určitě, ta stojí za tó, i když je tam zimáá. Vy si vemte, Matýsku, mužovu bundu, přijel jste ňák nalehkóó…“

            Pochodujeme po pluhem protažené asfaltce do kopce, z kopce. V nízkém lese kolem nás buchají o zem plotny sněhu, padající z větví.

„Příroda,“ vzdychne Florián. „Kosa.“ „Svinskej hlad,“ vzdychne.

 „Neboj, bude ragú.“ „Já měl tušení, že na nás Baňka hodí bobek.“ „Co blázníš, je u ségry ve Zlatý Koruně, je jí blbě – večer bude doma. Ví, že jsme tady.“ „No právě.“ Pod kopcem se opírá o obří hromadu zasněžených pražců montovaný baráček, z něhož vychází cinkot.

Vcházíme dovnitř, zdravíme ne moc, ne málo.

Otočí se po nás několik nevlídných tváří. Udření chlapi, pro které jsou Vánoce jen dřina navíc, poněvadž musejí rozvážet a svážet tety, švagry, babičky.

Pivo je bez debaty příšerné.

„Nešmakuje vám naše pivo, pravda?“ pokyvuje slušně vyhlížející muž s ulíznutými vlasy a starosvětskou muškou pod nosem, sedící sám u stolu. Krčíme rameny.

„Odkud jste?“ ptá se.

„Z Kralup,“ odpovídáme, Praha nebývá v oblibě a v Kralupech to Florián zná, pro případ doplňujících otázek.

„Kralupy jsou, řeknu vám rovnou, hnusný město.“ „Jsou,“ souhlasí Florián, „ale nám se líbí. Vy jste tu bezesporu na výši, příroda, vzduch, turistickej ruch a tak dále, uznáváme.“

            „U nás to stojí za hovno jako všude jinde,“ soudí muž. Má pozoruhodně bezvýrazné oči; celkově připomíná prezidenta Edvarda Beneše.

            Hospodský zapíná navyklým pohybem televizi. Chlapíček s doutníkem se hrabe v ohořelých troskách. „Jasnej případ, pane,“ povídá a ukazuje federálovi nebo komu kus ohořelého plastu.

Co je jasné? táže se herec v tvídu.

Proč pilot vypadnul a ty ženy ne.

Další pivo je o chloupek pitelnější, chuťové čivy přivyknou všemu.

Chlapi bez výjimky sledují příběh.

„Stará mu eště nevychladla a von už dělá mecheche,“ soudí jeden z nich. „To jsou voni – umělci. Věčně naříkaj, jeděj ústřice a chlastaj whisku.“ „Jeds někdy ústřici?“ táže se muž s prezidentskou vizáží. „Nejed. A ani bys jí nejed, je eště živá, když jí polykáš.“ „Mlč, Vokoune,“ utrousí hostinský.

„Stěžuje si, jak žere po motorestech, přitom má vilu jak prase,“ komentují diváci děj.

„Letadlo s bazénem,“ přisadí si Edvardův dvojník a utírá si mušku kapesníkem. „Vokoune!“ mávne utěrkou hostinský, „co jsem řek!“ Počkejte, pane, nechci se vám šťourat v soukromí, volá chlapíček v TV. „Co asi děláš,“ prohodí host.

„Ten už to ví,“ soudí jiný.

„Ví prdlačky,“ říká Vokoun. „Chcípák neschopnej.“ „Vokoune, neser!“ varuje hospodský. „Nebo vyjedeš! Vono ti to minule nestačilo! Furt bude rejt!“

            „Zatímna shledanou,“ kyne chlapíček. „Kdybych měl další otázky, zastavím se.“ „Ví to!“ zabručí stůl.

„Neví nic,“ říká muž a obrací se na nás: „Jakpak se jmenuje vyhlášená restaurace v Žižkově ulici naproti kostelu, kousek nad nádražím, Kralupáci? Nevíte, protože jste pražský…“ sdělí nám s odzbrojující jistotou.

            „Tak jsme z Prahy – a co!“ praví Florián výbojně, občas není proti menší šťouchanici.

„Snad se nechcete prát?“ žasne uhlazený občan.

„S váma ne.“ „Já se neperu, ale jestli o to stojíte, třeba by se u nás někdo našel…Co, Josef?“ „Vokoune, dost!“ zařičí výčepák.

Florián si vyžádá zaprášený akordeon z police u výčepu. Otře ho rukávem, posadí si ho na klín jako dítě, nakloní hlavu, pošimrá klávesnici, navlékne řemen. Hýbe u toho ušima; muzika je jeho vášeň, medicína, vyjadřovací způsob. Všechny všude vždycky zaskočí razancí, s jakou se do toho znenadání opře:

            „Na silnici do Prášil jeden mladý cestář žil, na silnici do Prášil jeden mladý cestář žil a kamení…“ „…a kamení, a kamení tam roztoukal,“ přidávám se.

„Když silnici štěrkoval!“ zahuláká lokál.

Zpívám a myslím na Baňku. Na ten její břink, vtip, apetit, na to její tělo. Co z ní zbude. Z jejích bílejch nohou, černejch očí.

Cestář na to odpoví: Vzácná paní, to se ví, kdybych já moh tak jako vy jezdit ve zlatém kočáře, nedělal bych cestáře… Přistávají před námi panáky – jako obvykle. Florián dává do hraní celou svou křižáckou duši. Jak se dostane k nástroji, není úniku. Což je jeden z důvodů, proč platí na tři děti. Ať chce nebo ne, má už takový dar. Zazpívá, zahraje, brána se sama od sebe otevře a on vstoupí do mimo země, kam najdou cestu jenom bytostní alfa jedinci, lidově mrdáci.

            Někdo takový je, jiný ne. Já se do vztahu zpravidla prokecám, a jakmile mi dojdou frky, jde to do kopřiv. Tak bylo i s Baňkou – spousta švandy, důvěrností, tichého souznění, intošských debat, krvavých jebaček; jenže pak Florián zahrál na housličky a byl šlus.

            V tomhle případě nějaké velké rozcházení ani neproběhlo. Nemůžeme si ho dovolit – pracujeme totiž všichni v jedné firmě, či spíš službě. Florián je náš nadřízený, či spíš řídicí důstojník, a ta služba je informační a bezpečnostní. Začalo to v konspiračním bytě. Běžný kvartýr v obyčejném domě. Problém je, že musí „žít“, čili se tam pouští hudba, hlasitě hovoří, ano, i zvyšuje hlas, hlučně zavírají dveře. Plus se tam logicky flámuje, miliskuje, někdy i střílí. To když si Florián vzal do hlavy, že sejme reprodukci van Gogha, co ho štvala už ve školce. Policie obratem prokázala, že řádný občan František Slunečko, jehož jméno je na vizitce, čistil legální pistoli a vyšla rána, nehoda se obešla bez následků, přejeme nájemníkům hezký den!

            Tam jsme se do Baňky na smrt zakoukali. Do jejích hlubokých sovích očí, do jejího chtěním nabitého těla, do jejího sklonu k intrikám. Nebyla to jiskra ze dne na den, naopak. Byla to na pomalém ohni důkladně ukovaná závislost.

            Napřed jsem s ní chodil já, poté Florián, pak se vrátila ke mně, po půl roce k němu. Vyteklo hodně nervů, alkoholu. Nicméně nás to pořád drží pohromadě – nedokážeme bez sebe být. Ani nemůžeme, když děláme v té službě. Stala se z nás nerozlučná partička, trojka. Trojstranný kamarádšoft. Ať je to momentálně tak či onak, bez třetího zbylé dva nic netěší.

A najednou tohle. Co z ní zbude… Na závěr s námi celá hospoda kromě Vokouna hraje šipky. Po všech venkovsky bezelstných rundách – nechyběl myslivec ani zelená – létají ty naše kdovíkam.

„Jste dobrý kluci, ale špatný střelci!“ loučí se s námi.

„Napálíme to přes kopec, bude to rychlejší,“ shodneme se venku.

„Já jsem náhodou dobrej střelec, akorát mám smůlu, že jsem se narodil jako Štír,“ drmolí Florián, deroucí se hlava nehlava v polobotkách sněhem – směr Římov.

            Přesto po cestě trochu bloudíme, chodíme kolem kopce, dokonce i ke kalvárii přijdeme.

            Florián je z ultrakatolické famílie. U každého postu vážně hledí na pitvorné sochy a zachovává mlčení. Stojíme v rokli nad kamenným apoštolem, vystrkujícímze sněhu obličej a koleno. S funěnímakašlem sledujeme štrapáce našeho Pána – pohůnci jej hoblují, tupí, plijí na něj. Florián vzdychne, zapálí si camelku.

            U dalšího zastavení zíráme na třímetrového černého Ježíše, zabírajícího celou zadní stěnu zamřížované kobky.

            Následující Pán je bičován dvěma růžolícími Slovany, pupkáči s nakulmovanými blond kadeřemi. Usmívají se, jako by mu myli záda. Což značí, že jdeme v protisměru, nesení kříže jsme už viděli.

„Vypadaj jako Kyliánci,“ podotknu.

„Kyliánci, chá!“ bouchne šéfovi karma. A hned protočí kolovrátek: „Tchá! Pamatuješ, jak Kiliánek zoufale brečel: Kde je brácha? ve stejně zařízeným pokoji, v jakym bydlel naproti přes chodbu jeho brácha, chech!“ kašle. „Měli i stejný vobrazy na stejnejch místech!“ „Dvojčata – kriminalisti?“ tápu v paměti.

„Jasně – jednovaječný dvojčata z kriminálky. Dokonce makaj na stejnejch případech, neosvědčilo se je zkoušet rozdělit, nevydržej bez sebe. Si představ – při výslechu podezřelý osoby! Přijdou dva stejný lidi, jeden řekne: Kapitán Kyliánek, druhej: Kapitán Kyliánek – a nelžou! Chá, chá!“

            Chechtám se trochu z povinnosti do šály. Naskočí mi vzpomínka, jak sedím s jedním z těchto psychicky i fyzicky shodných specialistů u něj doma v paneláku, u umělého krbu, on do sebe lije nonstop vodku, já se ho snažím mírnit, poněvadž mě nutí pít s sebou, a on povídá: Kdybys našel v kuchyňský troubě upečenou holčičku jako já, taky bys chlastal.

            „Nebydleli voni v Modřanech, jak jsi vykopnul to sklo dole ve vestibulu?“ ptám se.

            „To mi ani nepřipomínej, nevim, co do mě vjelo! To je to pití, no, snažim se to vomezovat.“ „To mně povídej…Hele, a to byla ta samá noc, jak jsme skončili na Novodvorský?“ „Přesně ta samá – zdržel nás cestou Karel Mráz, chvíli jsme kecali v tom příšerným nonstopáči tam dole, servali se tam tenkrát dva mrzáci na kolečkovejch křeslech.“

            „Jasně! Už vim – vy jste pak s Baňkou šli spát, já si akorát uvařil kafe a svištěl do Modřan.“

            „Pokud vim, usnuls mezi náma vprostřed na manželský posteli jak želva a do žádnejch Modřan jsi nesvištěl.“

            Do domu se vracíme pozdě. Je odemčeno. Ticho, tma. Elektrické hodiny cvakají. Florián lije do zápasnického krku třetí sklenici vody z kohoutku. Na chodbě vedle kuchyně veliký, veliký hrnec. Zvednu poklici, obestře nás oblak masité vůně a jsme ztraceni. Florián tichounce loví v zásuvce dvě lžíce.

            „Já pudu pozdravit Baňku do jejího pokoje, ty se pudeš vyspat támhle,“ ukazuje po schodech vzhůru, „přístavek pro hosty. Ale napřed bysme mohli krapítek vochutnat, co?“ „Jenom vokoštovat!“ slibujeme si. „Nesmíme sníst moc.“ „Pár lžic.“ „Zejtra si to vynahradíme.“ „Ty vole…“ „Hmmm…“ „Správně uzrálá divočina,“ chválí parťák šeptem. „Kančí kostky či co – jeden kus jak druhej…Chceš chleba? Já taky ne, há…To je tak dobrý!“ „Je to, je…Neni to trochu nakyslý?“ „Jak, nakyslý! To je právě typická chuť zvěřiny, bambulo,“ spílá mi šeptem. „To je zas jednou vidět, žes vyrost na školních jídelnách! Divočina – správně vyzrálý, zdravý maso! Dokonalá chuť – necejtíš, jak to ladí?“

            Žvýkáme příjemně polotuhá šťavnatá vlákna, tu a tam brambůrek, mrkvičku, brusinku či co.

            Vnoci mě budí jakési šourání. Posadím se, chvíli se kymácímna posteli, vstanu. Ze svého přístěnku vidím pod schody cíp chodby. Přechází po ní pomenší sporý chlapík, na hlavě konev? Kýbl? Něco kovového. Dutě se hihňá, zmizí, otočí se, jde zpátky. Při další otočce zaostřím – předmět na hlavě je beze všech pochyb středověká přilba se špičatým rypákem, řečená psí lebka. Jinak je oděn do tmavého kabátu či pláště. Boty nemá, je v ponožkách. Neslyšně se promenuje po koberci s helmou na hlavě a přidušeně se pochechtává.

            Po ránumě probere hlas polnice, rozléhající se po domě: „Jak je tudleto možný!“ říká hodná maminka silným venkovským hlasem. „Tady byl večír hrnec, co jsem měla přichystanou šlichtu pro praséé, a je jí tady půlkáá... Tátó, tys krmil praséé?“

            „Tátóó!“ nese se válečkem vymalovanými chodbami. „Krmils to prase, či néé?“ Raději zkouším ještě chvíli spát.

Při druhém probuzení slyším hovor z kuchyně. Oplachuji si obličej, jdu tam, říkám dobrý den.

            Dům je prodchnut výpary z vaření, františkem, Vánocemi, plísní. Neslyším Baňčin typický hluboký hlas. Kde je? Nepije, nekouří, pije čaj, běsi v ní nejspíš přímo vybuchují. Měla by být slyšet, ale není.

Seběhnu po schodech. Podlaha je studená.

Florián hledí do hrnku.

„Kde je?“ ptám se.

 „Volala, že je jí furt špatně, ale nic to prej není, ale že tam zustanéé,“ říká maminka. „Já tomu taky nerozumim, nemyslete si, chlapci... Promiňte, Matýsku, že se ptám takhle před kamarádem – vy jste se ňák nepohodli? To byste neměli, už kvůli tomu děckúú... Máme ten Štědrej déén!“

            „To je v pořádku, bez starosti, my za ní zajedeme,“ sype ze sebe kolega. „Dejte nám adresu, hned jedeme. Musíme se vám ale s něčim svěřit. My měli v noci hroznej hlad a mysleli jsme, že v tom hrnci bylo to ragú, tak jsme si trošku tento...“

            Paní propuká v smích. „To snad není možný,“ řehtá se, až se musí opírat rukou o kredenc. „No to je gól, tudletóó! To se tady bude vykládat eště za rók... Tátó, víš, jak to bylo s tim hrncéém? Zas už je v trapu, chlap mizerná! Tátó!“ Píše nám adresu. Rozpačitě se usmívá. Mává nám utěrkou.

Asfalt hrubě hrčí. Občas zazní v podvozku tvrdá rána. Krajnice jsou propadlé, ve vozovce zejí díry, parťák to hrne sto dvacet.

            Znám ho hromadu let, ale nevyznám se v něm za mák. Příklad – kdysi jsme skončili na noc v bytě jedné akademičky, s níž jsem tehdy popocházel. Dávno před mojí bezpečnostně-informační eskapádou. Dohoda zněla: zhasne se a spí se. Já lehl na otoman, Florián – který ji ten den viděl poprvé – dostal molitan u zdi a akademička prošla místností jako čachtická paní a vklouzla do lože. Dvacet minut ticho, oddechování. Náhle se Florián posadil, seriózním tichým hlasem se otázal: „Budete prcat?“ Já řekl: „Ne.“ Načež vystartoval jako gepard, dvěma neslyšnými skoky byl u ní, šokovaná akademička se nestihla ani leknout. Predátor udělal svoje a dvěma skoky byl zpátky na molitanu.

            Návštěvník z jiného psychotopu. Pudová nátura. Romantik-extremista. Často chodec na tenkém ledě, občas uhejbák, zkrátka kamarád.

            Akademička se po létech svěřila, že to byl v jejím životě jediný případ, kdy se cítila jako ženská.

„Ty – v noci někdo chodil dole po chodbě,“ povídám.

„Baňky táta nejspíš, von často chodí domu pozdě.“ „Měl na hlavě rytířskou helmu.“ „To je možný, je vyučenej klempíř, momentálně vyrábí brnění pro ňákou stylovou hospodu v Dobrý Vodě.“ „Hele – my nejdeme k tý její ségře?“ ptám se.

„Ne.“ „Proč ne?“ „Má jinýho.“ „Nesmysl.“ „Mám už delší čas podezření, že to tak je.“ „Tak jí cinkni a zjisti, co s ní je.“ „Necinknu a řeknu ti proč. Dostala vode mě k Vánocum novej mobil, takže ten jakoby zapomenutej na kredenci byl ten původní starej. Kdyby chtěla, zavolá. Kde mám, kurva, furt brát na ty alimenty…“ „Silně předbíháš.“ „Protože to už znám.“ „Že by někoho měla?“ „Říká ti něco jméno Demeter?“ „Ne.“ „Na něj bacha – do půl roku vo němuslyší půlka republiky. Romma – řídícího operativy znáš?“ „Jenom jméno, jeho ne.“ „Ani nesmíš, za to bysme letěli voba. Každopádně tě sere, že je ve hře někdo novej, viď – mě taky. Poněvadž jinak by se vrátila k tobě, klidně i s mým dítětem, znáš ji. Ale věděli bysme vo sobě, byli bysme spolu. A najednou se vobjeví ňáká svině, netvrdím, že vim kdo, zatím jenom tušim, a máme po piči. Kdoví vostatně, jestli je to vůbec moje…“ „Čí by bylo?“ „Co třeba tvoje? Nevěš hlavu, Hanzi, děti jsou radost! Zvlášť když je skoro nevidíš, poněvadž si to matka nepřeje, a jenom cvakáš. Ať tak, či vonak, stejně jsi mi za celej muj život nejlíp pohonil brko ty. Žádná před tebou to nedokázala s takovym citem, když jsme u toho.“ „Co to meleš, vole?“ „Nechtěj tvrdit, že si to nepamatuješ.“ „Fuj tajksl.“ „Poď se vsadit vo láhev, žes mi honil brko.“ „Klidně vo tři.“ „Může bejt bushmills?“ „Pro mě radši daniels.“ „Platí?“ „Platí – kdy a kde to podle tebe bylo?“ „Loni v zimě na Novodvorský. Byls na maděru, já taky, Baňka jakbysmet. Ležela mezi náma, tys po ní šahal, chtěls trtkat, jenže jsi přehmát a vomylem ti v ruce přistálo moje péro. Tak jsi ho ze zvyku pohonil. Já držel, poněvadž jsem myslel, že je to její ruka, no. Máš dobrou techniku – umíš to tak akorát. Chachá – první dobrá zpráva dneska! Mám tři flašky!“

            Jedeme vstříc šedým polím, bílé tmě. Kolem se míhají obyčejné, okoukané vesnice s domky naplněnými anděly, hvězdami, elektrickými svíčkami, blikajícími trubicemi, babičkami, tetami, levným vánočním štěstím.

            Najednou vím, že chci být od těchhle dvou, s nimiž jsem strávil pěkných pár let, co nejdál. Od té specificky neprůhledné směsi účelových polopravd, provokací, vyřizování si účtů, konspiračních hlavolamů a nečekaných podrazů. Což celé slouží lidem, kteří si to tady za pár let na základě námi dodaných informací koupí i s námi. Nejvyšší čas z téhle mašiny vymáznout, říkám si. Vím – nepůjde to snadno.

„Jenže kdo nás rozsoudí?“ nadhodím.

„Taky na to myslim.“ „Nezavoláš jí?“ „Zavolej ty, mně se prostě nechce.“ „Ani mně.“ „Che, che. Zavoláme jí po svátcích, dneska večer jsme v Praze, dáme řízek se salátem a bude klid, co?“ „Ty máš někoho, kdo na tebe čeká s řízkem?“ „Já myslel, ty že máš – máš dvě ségry, ne? Já bych se případně vnutil jako přidruženej člen…“ „Ty na mě prděj. Stavíme se U Holanů, tam řízek budou mít.“ „Tam budou mít zavřeno.“ „Co teda uděláme?“ „Nic. Zazdila nás totálně.“ Míjíme spreji počmáranou sochu partyzána s bezem v náručí.

„A abych pravdu řek,“ dodává, „vůbec se jí nedivím.“ 

KONEC

EMIL HAKL

Narozen roku 1958 v Praze, jméno je pseudonym. Vystudoval Konzervatoř Jaroslava Ježka, obor tvorba textu. V osmdesátých letech vystřídal řadu zaměstnání (mj. skladník, knihovník, zvukař, strojník čerpací stanice), přitom se věnoval studiu, veršům, dramatizaci literárních předloh a jejich divadelní realizaci. Spoluzaložil volné literární sdružení Moderní analfabet. Publikoval v řadě literárních periodik, vydal sbírky básní Rozpojená slova (Mladá fronta 1991) a Zkušební trylky z Marsu (CHERM 2000). V roce 2001 byla publikována jeho první prozaická kniha Konec světa. Následovala Intimní schránka Sabriny Black (2002), kterou před dvěma lety vydal přepracovanou, dále novela O rodičích a dětech (2002), podle níž natočil v roce 2008 Vladimír Michálek film. Následovaly prózy O létajících objektech (2004), Let čarodějnice (2008), Pravidla směšného chování (2010), za niž získal Cenu Josefa Škvoreckého. Poslední Haklovou knihou je novela Skutečná událost (2013).


Emil Hakl
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz