Téměř úplňkový Měsíc, který se vynořil nad Katedrálou sv. Víta, vytvořil koncertu mimořádné prostředí i zvláštní atmosféru. Glen Hansard si s celou kapelou, přesně v duchu písně Talking With the Wolves (Hovory s vlky), na Lunu dokonce s chutí zavyl. Ne, nebylo to zrovna „intelektuální“, ale skvěle to sedlo do nálady chvíle a pomohlo písničkáři podmanit si publikum.
Irský zpěvák poděkoval i za možnost hrát v prostorách Pražského hradu, neboli jak řekl „v Havlově domě“. Elegantně tak vyjádřil jistou morální nepodstatnost pozdějších hradních pánů a vysloužil si bouřlivý aplaus. Především však výborně zpíval a hrál.
Téměř úplňkový Měsíc, který se vynořil nad Katedrálou sv. Víta, vytvořil koncertu mimořádné prostředí i zvláštní atmosféru.
Irský „guláš“ pro Elvise
V roli předskokanky se představila irská folková písničkářka Lisa O’Neill. Přesvědčovala spíš výrazem než muzikantstvím. Ostatně před bazální hráčskou technikou varovala, když od kytary přešla k pianu, historkou o „zkrácené výuce“ kvůli zničenému klavíru ve svém vytopeném bytě. Lisa brzy opustila křečovitou vážnost a pobavila například zhudebněným dívčím snem o tom, že kdyby v její kuchyni obživl obrázek Elvise Presleyho, navaří mu irish stew. Nakonec vyznělo první české vystoupení Lisy O‘Neill docela příjemně.
Glen Hansard zahájil koncert sám s kytarou. V písni Say It To Me Now se vyhecoval k natolik expresivnímu vokálu, jaký by mnoho jiných zpěváků připravil na pár dní o hlasivky. Hansard ovšem dokáže i při podobných srdceryvných výkřicích zůstat hlasově svěží a dvouapůlhodinovou pěveckou extravaganci utáhl i tentokrát.
Hansard umí pořádně zakřičet.
Ve druhé skladbě Maybe Not Tonight se k písničkáři připojila doprovodná kapela, složená nejen z ověřených spoluhráčů The Frames, ale i smyčcového kvarteta a tria dechů. Ač to v rocku, folku i popu nebývá pravidlem, tentokrát se působivě jednoduchá aranžmá podařilo s písněmi perfektně skloubit. Dechy excelovaly například v písni Low Rising, ze které udělaly (narozdíl od studiové verze na albu Strict Joy dua s Markétou Irglovou The Swell Season) odpichovou, málem „černošsky soulovou“ záležitost. Smyčce zase vítaně podpořily třeba Song Of Good Hope.
Žádný zavilý baladiér. Naštěstí
Hansard naštěstí nestavěl sólový koncert pouze na filosofii svého jediného sólového, poněkud „přebaladizovaného“ alba Rhythm And Repose (2012). Na emotivní balady samozřejmě došlo v hojném množství, ale i smuténky zpěvák občas zlehčil. Třeba když se v závěru Love Don’t Leave Me Waiting nechal, předstírajíc pláč, utěšovat členy kapely. Navíc doplňoval repertoár hybnými cover-verzemi. Právě na Don’t Leave Me Waiting navázal nažhavený soulový evergreen Respect, proslavený Otisem Reddingem a později soulovou královnou Arethou Franklin. V závěru koncertu dokonce písničkář odhodil kytaru a vžil se, legračně tančíc, do role funky/rockového pěvce v klasice Baby Don’t You Do It od Marvina Gaye. A v hledišti to jen vřelo.
Problém s atmosférou koncertu, určeného spíše do klubového prostředí a na stání, ostatně vyřešil Hansard brzy po úvodu. Vyzval publikum, ať se zvedne a jde blíž k pódiu. Sedícím v prvních řadách sice tento akt pochopitelně nemusel vyhovovat, zpěvákovi se ovšem podařilo situaci brzy uklidnit a zajistit mnohem intimnější kontakt mezi jevištěm a hledištěm.
K nejsilnějším momentům patřil i druhý Hansardův vstup bez kapely, kdy zahrál například od Vana Morrisona převzaté legendární Astral Weeks. Písničkář tu dokázal vyhecovat diváky k hlasitým sborovým odpovědím, „aby byly slyšet až tam na Měsíci“. Nebo píseň Leave, v jejímž závěru zopakoval vtip s vytím. Tentokrát se mu podařilo publikum nejen rozezpívat, ale doslova rozvýt (s tvrdým y, samozřejmě). Bavilo se dobře. Naopak intenzivně dojemnou chvilku navodil Hansard v závěru hlavního bloku křehkou baladou z repertoáru The Frames Star Star, ve které smyčcové kvarteto coby mezihru vystřihlo barokizující aranžmá dvě staletí staré ukolébavky Twinkle Twinkle Little Star. Náladu ještě umocnila úplná tma, Hansard nechal před písní zhasnout veškerá světla na pódiu i v areálu terasy.
Pohádka měla dobrý konec i pro ty, kteří čekali na oscarovou Falling Slowly. Užili si ji v rámci štědrého bloku přídavků, během kterého zazněla i skladba pro sólové housle a píseň přidala i Lisa O’Neill. Ve finále nakonec došlo i na sborový zpěv zlidovělé dublinské hymny The Auld Triangle. Člověku zkrátka občas udělá dobře, když si jen tak zavyje na Měsíc.
